Maraspace

Byly to nějaké těžké týdny. Zdá se, že to teď platí pro hodně lidí, aspoň podle toho co sami říkají. I Alelii bylo těžko. I mně bylo těžko. Když jsme se osmělili si to v pátek navzájem říct, hned nám bylo líp. Čím to je, to netuším. Že by příliš dlouhá zima? Nevím. 

Je pravda, že počasí v tom hraje roli. Nejspíš tlak vzduchu nebo tak něco, protože se cítím jinak hned jak rozlepím oči, ještě se záclonama zataženýma a klidně před rozedněním. Třeba dneska, kdy je modré nebe, všechno je OK a já jsem schopen normálně přemýšlet a věci vidět s nadhledem. Na opačném pólu mi přijde, že mám hlavu dutou a nemůžu se soustředit. 

Jako obvykle (a zaplaťpámbu za to) se v takové době nakoply nějaké sebezáchovné mechanismy. Začal jsem zase víc cvičit. Začal jsem chodit plavat. Neponocuju. Pomáhá to. 

V pátek jsme s Olgou a Almelou natáčeli cover Mišíka, o který nás požádali na nějakou kompilaci. Almela se ujal produkce a z bezstarostné rychlé durové písničky se mu povedlo udělat zádumčivou pomalou mollovou, která skutečně zní dost jako od nás. 

Víkend jsme strávili doma. Po obědě jsme koukali na Dobu ledovou (v sobotu) a na Dobu ledovou 2 (v neděli). 

Pekl jsem dvakrát chleba (nedopadlo to dvakrát dobře), slil jsem kvašenou kurkumovou limonádu, dělal kapkapy a taky brokolici podle Amateur Gourmet (je fakt mimořádná!), taky pečený topinambury. 

Vypili jsme červené víno. Byli jsme na výletě v pískovně v lesích nedaleko Staré Boleslavi, kterou jsme objevili asi před měsícem. Jsou to krásné lesy a autem to tam od baráku trvá dvacet minut. 

Dveře do kuchyně na chalupě jsou hotové a čekají na vyzvednutí někde v Kunraticích nebo kde. Není to malá věc, protože s dveřmi se konečně dá nastřelit do zdi futro, s futrem se konečně dá dodělat poslední stěna v kuchyni, s doděláním se tam dá vymalovat, s vymalováním se tam dá začít uklízet a s uklízením se tam dá začít jezdit. 

Máme pracovní verzi klipu Ten co se dívá s Vosto5. Přijde mi to nad očekávání pěkné. Zásluha patří velmi šikovnému kameramanovi, střihačce a samozřejmě té bandě dacanů, která je prostě vždycky vtipná. 

Zdálo se mi, že stojím na široké silnici, asi jako je na vjezdu do Plzně a sleduju jak na ni v dálce dopadají rakety Grad. Pak takový nějaký ohňostroj, který prsknul sprchu oranžových jisker, která se rychle rozehnala mým směrem. Když se to blížilo, bylo vidět, že jsou to takové skleněné a kovové kuličky, velké asi jako tenisák. Cluster munition? Kdo ví, radši jsem to přeskočil a ony se odkutálely kamsi za mě. 

Čtu Time of Gifts. Je zima. 

“Deme šmajchlovat”, pravil Žilvinas a vlezl si do postele. 

“Zapni lechtáky!”, instruoval potom. 

Klidný domácí víkend, utekl jedna dvě. Alelie s chřipkou a průjmem, dítě s průjmem v pátek večer prokládalo celkem veselé hraní zvracením padni kam padni, ze kterého bylo samo překvapené. Odvolal jsem tak cestu na obecní schůzi do Smilovic a staral se doma o rodinku. 

Sehnali jsme taky konečně cisternový vagónek, který si Žilvinas přál z Tunisu. 

“Mamí, ta cisterna je ale krásná!”, vzdychl pak dojemně později večer. 

Z Islandu přijela Jitule s Vlkem, vybavena zase novýma historkama k neuvěření, ve kterých samozřejmě figurovaly drogy (Vlk snědl omylem sušenku s LSD, čehož si Jitule všimla tak, že seděl doma na gauči a pravil „mamí, tolik lidí! A všechno padá“) a sex (Jitule si momentálně přivydělává tantrickýma masážema). S Hopem by nás to i zajímalo, ale naše ženy by nám nejspíš Jitulinu tantrickou masáž k narozeninám nekoupily. 

Seděli jsme u Olgy a pili víno a kafe a čaj, zatímco Vlk se Žilvinasem pobíhali okolo a střídavě si hráli nebo se navzájem krkounili o svá autíčka. 

Olga se mě ptala nejsem-li depresivní. Že by jí to tak trochu přišlo. 

V neděli večer potom ceny Vinyla v Lucerna Baru, které byly takové nějaké nemastné neslané, ale aspoň jsem konečně slyšel kapelu Vložte kočku, která mi přijde výborná. 

A jedeme dál. 

Přišla mi litinová grilovací pánev Lodge (jo!) a na ní taková americká vlaječka. 

“Ňáká vlaječka”, glosoval to Žilvinas, když mi zvědavě koukal přes rameno. 

“To je americká”, povídám a pověsil jsem mu ji na řídítka od motorky. 

“Můžu jet do Ameriky”, vyvodil Žilvinas. 

“To ne, to bys musel přes moře, a to je spóóusta vody”.

Žilvinas tu představu chvíli vstřebával. 

“Můžu v botách?” zeptal se nakonec. 

Tuhle jsem přišel z práce, sedl si na gauč a hrál a akustiku, zatímco Žilvinas kolem skákat do rytmu. Žilvinas měl rýmu a Alelie nerada viděla, když v takovém stavu příliš blbnul. 

Žilvinas si toho byl vědom. 

“Tatí, už nebrnkej, nebo budu zase celej rozparáděnej!”, požádal mě.  

Byl jsem se ve středu ve Vagónu podívat na Už jsme doma (nikdy jsem je neviděl) a kapelu Thanx, kde teď hraje Marvin. Už jsme doma mají opravdu nějaké zvláštní charisma a jejich mladý bubeník navíc vypadá jako by z oka vypadl Mariusovi. Asi by spolu měli založit kapelu. 

Potkal jsem tam Kyselkovu kamarádku Veroniku, kterou jsem neviděl asi deset let, což je pozoruhodné, protože o den dřív jsem potkal Kyselkovu kamarádku Dominiku, kterou jsem neviděl asi deset let taktéž. 

Vypil jsem pár piv, skoro z povinnosti. Ráno mi bylo dobře, ale přecejen to bylo cítit. 

Pár piv jsem vypil i včera v Oku na sezení s Vosto5, taky skoro jako z povinnosti a taky mi dneska je dobře, ale je to cítit. 

Hroutí se nám v Praze komín. Kominík není ochoten ho vložkovat, protože se bojí, že celý spadne (a je to proklatě velká mrcha – pětimetrový trojkomín na vrcholu střechy čtyřposchoďového domu, jako takový malý domek dvacet metrů nad zemí). Zedník není ochoten vylézt na rezavé lávky. Oba navíc používají známou taktiku “no já tady s tím nic nenadělám, ale ten kominík/zedník to opravit může – oni na to mají takový ty svoje speciální vložky/malty”.  

Zavolal jsem pána, co měnil před několika lety střechu, přijde v pondělí. 

Žilvinase ta situace fascinovala a vyprávěl pak důležitě dokola, že je rozbitej komín, kominík že se bojí že komín spadne, zedník že se bojí že spadne sám, tak že jsme museli zavolat pána co staví střechy. 

Stavil jsem se na chvíli do Oka za Olgou a částí Vosto5. A oni mají asi fakt takovou karmu, že se jim dějí věci jako z kabaretu. Tak třeba sedíme v hlučném baru Oka, dovnitř přijde z ulice kluk, postaví se rovnou nad Jiřího Havelku u našeho stolu, všimne si ho a povídá “jé ahoj, pardon, já tady teď musím udělat takovej performance”. 

A pískne na prsty, celý ten hlučný bar ztichne a kluk volá z plných plic “PROSÍMVÁS, NEMÁ NĚKDO Z VÁS VENKU PŘED KINEM PŘIVÁZANÝ KOLO?”

A Jiří hned pod ním říká: “já”. 

Šel jsem domů, vlezli jsme si s Alelií na chvíli do vany a pak šli spát. 

Historka bude o kadění, tak bacha. 

Máme s Žilvinasem takovou šifru, že když se mu chce kadit, říkáme, že “jede vláček”. (Pochází to historicky od Martina Puškaře z Worm’s Rafination, nyní Eddie Stoilow, který nám své peristaltické pohyby takhle oznamoval když nám bylo dvacet). 

Živlinas nedávno začal trvat na tom, aby byl na záchodě přitom sám. Včera jsem ho tedy usadil s tím ať si pak zavolá a šel si po svých. Za chvíli jsem slyšel jak tam něco říká, tak jsem přišel blíž jestli už mě neshání. 

Ale ze záchoda se ozývalo “Přestup na linky S a další vlakové spoje”. 

(Omlouvám se tímto případným útlocitným mimopražským, kteří musí číst o kazení a ještě ten citát asi neznají). 

Žilvinas je jinak malinký generálíček. Když to na něj přijde, nezná slitování a křičí “běž!”, případně “nic neříkej!”, nebo zvedá ukazováček a volá “táto, táto, stop!”. Když se probudí z odpoledního spánku, bývá nálada nejhorší. 

Pak to vypadá třeba takhle:

“Dobré jitro sedmispáči!”

“AAAARH, BĚŽ!”

“Ale kam mám jít? Já tady bydlím.”

“Běž. Běž pryč!”

“A můžu si tady aspoň sednout?”

“Nemůžeš ani sednout!”

“A co kdybychom prostě…”

“Stop! Táto, nic neříkej!” Chvíli to trvá a pak se dítě v jediné vteřině skoro strašidelně náhle překlopí do úplně normální nálady.