Před dvěma týdny máma prý vyndala prádlo z pračky a poznamenala, že si asi hnula se zádama. Nebyla to ale záda, nýbrž disekce aorty, se kterou ji doslova za pět minut dvanáct dovezli na operační sál a ještě tu noc celých šest hodin operovali. Operace se technicky povedla, ale přitom jí vletěla krevní sraženina do mozku a udělala tam dvě velká ischemická ložiska. Máma je naživu, což je dobrý začátek, u disekce aorty už tak statisticky nepravděpodobný. Poznává nás a zdá se že rozumí tomu co říkáme, i když sama zatím mluvit nemůže. Ale je to jen začátek dlouhé cesty, která je z obou stran lemována propastí. Ta trvající nejistota je únavná, ale s tím nic nenaděláš. Že by na tom byla jako předtím není zdá se možnost, pravděpodobné scénáře tak začínají na „nic moc ale jde to“ a pokračují odtamtud dál.
Je to příležitost cvičit si nenervovat se věcma, které jsou zcela mimo tvé ruce. Protože tady toho opravdu moc nenaděláme. Taky ti to osvěží priority, což je užitečné i když pořád smutné. Na práci tenhle stav optimální není. Jednak se mi blbě soustředí, druhak díky právě osvěženým prioritám je pro mě důležitější jít včas domů za dětma než tady bůhvíco dokončovat.
Díky tomu všemu byly poslední dva týdny v takovém mimořádném režimu. Zrušil jsem samozřejmě cestu do Indie a poslal tam místo sebe M. (a taková byla pěkná cesta to byla – Díllí, Dharamsala u Dalajlámovy rezidence a pak ještě Bangalore na jihu). Oceňuju, že bydlíme v jednom domě a můžeme si tak v rámci rodiny pomáhat logisticky celkem snadno.
Byl jsem párkrát v sauně, jednou i s Žilvinasem. Snažím se dostatečně spát.