pondělí, 15. listopadu 2021

V Prištině jsem potkal různé fajn lidi, i když můj celkový názor to zásadně nezměnilo. Je to země, kde už se vyzkoušelo leccos, legislativu mají modernější a parádnější než ve Skandinávii, jen ji pořád nějak odmítá naplňovat ta realita. Najít něco, čemu lze v té poměrně krátké době jednoho programu smysluplně pomoct, je proto oříšek. Je to asi jediné místo na světě mimo Arkansas, kde stojí socha Billa Clintona. Nejdřív bylo docela teplo, třeba patnáct stupňů, pak se ochladilo. 

Hráli jsme ve čtvrtek s ILLE a Sebedrásem v Potrvá na Hradčanské, náš první koncert od února 2020. Byl fajn, byl dobrý, takový střední.

O víkendu jsme zazimovali chalupu. Bylo mokro a mlžno, rybník po výlovu byl pořád skoro vypuštěný, volavky stály na měkkém bahnitém břehu. Sázel jsem na vlhký svah křen a kostival, který jsem nadloubal po okolí. Vypustil jsem vodu a vyčistil okapy od listí, Alelie pokryla růže a levandule chvojím. Po čtvrté odpoledne se stmívá. Začíná zima. I to má něco do sebe, a nejenom proto, že potom je jaro. 

neděle, 7. listopadu 2021, letiště Vídeň

Poprvé od března 2020 někam zase letím. Na ploše pode mnou stojí v podzimním sluníčku řada bíločervených letadel Austrian airlines, piju kafe a colu, jím míchaná vajíčka a bílé rakouské párky, co je tu prodávají na váhu. Letím do Prištiny, vybaven solidní zátěží předsudků vůči té zemi, kterou vnímám spíš jako zkorumpovanou černou díru na západní peníze. Snad se ukáže že se pletu. Pokud se nezmění covidová pravidla, do konce roku si to cestování trochu vynahradím. Měl bych ještě letět do Ghany, do Washingtonu a do Tbilisi. 

Za poslední dva měsíce se toho stalo dost, i když nic zásadně nevybočuje. Řekl bych zaplaťpámbu. 

Těžko uvěřit, ale měli jsme s Alelií první společný víkend bez dětí za devět a půl roku. Původně jsme chtěli jet na festival do Jihlavy, ale Alelie slehla kašlem, tak jsme zůstali až na krátký výlet do lesů nad Závistí doma. Byl to velmi pěkný víkend, naznali jsme, že si i bez dětí máme pořád co říct a že nás to spolu baví. 

Měli jsme koncert s Worm’s a teď zkoušíme na koncert s ILLE. První zkouška po té době nebyla dobrá, možná i zvukem. Ne že bychom hráli blbě, ale ten moment, kdy se jednotlivé nástroje slijí v hudbu jaksi nenastával. Na druhou zkoušku jsme se rozestavili jinak a opravdu to asi pomohlo, najednou nám to hrálo dobře a my jsme mohli naznat, že jsme docela dobrá kapela. Zkoušíme i s Alaverdi a později v listopadu půjdeme taky na kurz alikvótního zpěvu. 

Bylo Fórum 2000, což je každý rok dobrá příležitost jak potkat velké množství relevantních lidí najednou.

S návratem k fyzickým programům a osobnímu kontaktu s kolegy jsem s určitým překvapením naznal, že mě ta práce vlastně baví, čímž jsem si dlouho nebyl jistý. 

Alelie začala pracovat pro ČvT, což je vtipné. 

Přišel velký vítr, na chalupě nadzvedl štít a odvál ze střechy třeba patnáct tašek. Zrovna jsem se chystal nasypat staré rezervní tašky do cesty, naštěstí jsem to ještě neudělal. Vítr taky porazil mou slavnou solární sušárnu ovoce, která v létě spolkla dost úsilí a peněz. Nějak mě nenapadlo, že by mohl přijít takový vítr, že ji vyvrátí z železných prutů, kterými je zapíchnutá do země. Dost se rozbila a já v sobě zatím nemůžu najít dost nadšení ji opravovat. Podložil jsem ji cihlama aby od země nezačala vlhnout a nechám to na jaro. 

Pokračuje chalupářská sága s novým vrtem. Je to zdlouhavé a velmi drahé. Vody je v novém vrtu dost, což je dobré. Voda je ale, stejně jako v tom starém vrtu, extrémně železitá, což je špatné. Snad existuje nějaká technologie, která to zvládne odfiltrovat. Příjezdová cesta dostává zabrat, kamení v ní mizí v rozporu se zákonem o zachování hmoty. 

Dál budujeme na svahu přírodní zahradu, což nás docela chytlo oba dva. Udělali jsme fleky slámového mulče, prokosil jsem cestičky, zasadili jsme maliniště, rakytniště a pár dalších stromů a keřů. Na cestě je ještě jedna větší zásilka. Už teď to tam s těma cestičkama vypadá dobrodružněji a tajemněji. Ještě tam vpustíme bagr, který budeme muset stejně povolat kvůli vrtu.