čtvrtek, 24. listopadu 2022

Strávili jsme dlouhý víkend na chalupě. Začalo sněžit a přišel mráz, zamrzla voda v provizorně položených trubkách, momentálně natvrdo zapojených z vrtu rovnou do domu. Podařilo se mi to konvicí s horkou vodou uvolnit, ale čerpadlo pak chvíli vytlačovalo z hadice dlouhé válečky ledu. Hlavní je, že v tom vrtu je voda. Zasadil jsem tři další švestky, dvě broskvoně, jednu meruňku, jednu hrušeň, dva maliníky a dva jedlé kaštany. Stromy už není kam dávat, musím je přestat pořizovat. Bude mi to chybět. Máloco je tak fajn jako sázet stromy, i když je to dřina. 

Jinak tam v tom počasí nebylo moc co dělat. Je tam spousta práce s lopatou, ale nejdřív to bylo moc bahnité a potom zase zmrzlé. Užívám si čas venku i čas s rodinou. Nepředvídatelná, potenciálně apokalyptická válka za humny udělá divy s tvou schopností ocenit přítomný moment. 

sobota, 12. listopadu 2022, Cape Town

Pod oknem hotelu na ulici zpívá stará černoška. Na noc to naštěstí vždycky zabalí, ale jinak je tam brzy ráno i zase pozdě večer. Co jí schází v hlasu, to vynahradí na výrazu. Vypadá to tu až překvapivě hodně jako v nějakém americkém městě a nad centrem se tyčí Signal Hill z jedné strany a Table Mountain z druhé. Kousek dál je Atlantik a kdyby člověk plaval támhle, narazí už jen na Antarktidu. V přístavu se na sluníčku válejí líní tuleni a dost smrdí. Dokonce i jeden tučňák tam byl. Je to opravdu hezké a pozoruhodné místo, byť podle místních posledních třeba deset let v postupném úpadku. Je fakt, že všichni varují, abychom po setmění nevylézali ven a na ulici ani za dne není nedostatek podivných a otravných typů. V pátek po schůzkách jsme se podívali i do místní úžasné botanické zahrady. I tady mají nějaké ty skleníky, ale ne kvůli teplu, nýbrž aby nepršelo na pouštní rostliny a kaktusy, kterým by to vadilo.  Za ten týden jsem asi snědl víc hovězího než za poslední rok – v podobě steaků a taky sušeného masa, což tu oboje mají skvělé a navíc dost levné. 

středa, 9. listopadu 2022, Windhoek

Namibie je země jako blázen, ve které žije podle nejvyšších odhadů asi dva a půl miliónu lidí. Windhoek je tím pádem takové rozlezlé nic v dolíku na vyprahlé náhorní poušti. Já mám tyhle zapadlé kouty rád, všechno běsnění a shon světa se najednou zdají daleko. Kdysi dávno se mi líbila jedna Namibijka, se kterou jsem se poznal na jednom z prvních koncertů s Anetou, dodneška si pamatuju celé její dlouhé africké jméno. Kromě toho mám tu zemi spojenou už jen s vyprávěním dakarského strýce Pepana, jak jednou bojovali v kamiónu s bouří, větrem a rozbitou blátivou cestou a najednou přejeli hranici do Namibie a tam svítilo slunce, byla tam nová asfaltka a blonďaté Němky čepovaly pivo do bavorských korbelů. 

Je pravda, že německých i holandských nápisů je tu pořád dost. Při oranžovém stmívání vyšel veliký úplněk. 

úterý, 8. listopadu 2022, Johannesburg

Byl jsem tu už jednou před deseti lety, ale tenhle Johannesburg je dost jiný než ten, který pamatuju tehdy. Místy to připomíná Washington, jinde zase trochu Yangon, ale obecně je to o hodně lepší než ta tehdejší kombinace opevněných předměstských vil a příšerně vybydleného a nebezpečného centra, kde jsou všude reklamy na potraty a zvětšení penisu a kde bych jako bílej nemohl ani vystoupit z auta. Ráno jsme zajeli moderním vlakem na schůzku do Pretorie a potom ještě na Ústavní soud na Constitution Hill, u vězení kde drželi Mandelu a taky Gándhího a spoustu dalších. 

Nejtěžší oblečení co s sebou mám, je košile a otevřené běžecké tenisky – jedu přece do Afriky na začátku zdejšího léta. A tady je patnáct stupňů a leje jak z konve. Dneska se přesouvám do Namibie, kde by to mělo být lepší. 

pátek, 4. listopadu 2022

Žít tak, abych v okamžiku smrti ničeho nelitoval. Nebo aspoň ničeho zásadního. Páč takový okamžik smrti jak známo nemusí být za nějakých těch pětačtyřicet let jak bych si představoval, ale taky klidně hned. Což znamená moc nechlastat, věnovat se dětem, snažit se věnovat obecně dobrým věcem, věcem co lze označit za službu nebo tvorbu. Být vědomý a vnímavý. Šířit pozitivní vibrace. Nic novýho, ale udržet to v tom běžném denním kolotoči, žejo. 

Půjčil jsem si tunové minirypadlo a naučil se ho ovládat. Bylo to trochu jako vrátit se do dětství a hrát si znovu na pískovišti, akorát ve větším. Rýpal jsem od rána až do setmění a potom zase od rozednění až do oběda. Rozhrnul jsem část hromad hlíny, která zbyla po budování místnosti na filtraci vody, a srovnal tím spodní část dvorku. Vykopal jsem šlic na odvod filtrační vody. Vyhloubil jsem rovné místo na ohniště nahoře na kopci, aby se tam líp sedělo. Srovnal jsem na zkoušku kousek v místě vzadu na louce, kterému říkáme Masarykovna. Udělal jsem pár děr na maliníky a slivoně, abych se s tím tolik s krumpáčem nenadřel, až je zanedlouho přivezou. 

sobota, 29. října 2022

Nějak se mi sem poslední dobou těžko píše. Nemám toho moc, co bych tu chtěl svobodně sdílet s celým světem. Pracovní věci jsem sem nepsal moc nikdy, některé osobní mi zase přijdou příliš osobní, zejména pokud se týkají dětí. Když vyloučíme jedno i druhé, co zbývá je spíš triviální. 

Mohu tak například napsat, že jsme měli na dohlednou dobou poslední koncert s ILLE v Tisé. A byl to báječnej koncert, vysloveně nám to šlo. Abychom si to spolu ještě užili, přespali jsme v horolezecké ubytovně a ráno šli hustou mlhou nakládat aparát. 

Hráli jsme taky s VTM na Sedmičce a taky nám to vysloveně šlo. Ale pořád převaluju otázku jestli bych ten čas co do toho nakonec padá, neměl využít nějak líp.

úterý, 11. října 2022

Jak píšu poslední dobou lajdácky, zapadne, že září byl opět poměrně zběsile nabitej měsíc. Vešlo se tam pět koncertů se třema kapelama, tři prdele pracovních agend, dvě cesty a nějaké to řešení neřešitelné situace s vodou na chalupě. 

Byl jsem na otočku v Bruselu, mluvil jsem tam na nějaké rule of law akci, seznámil se s naší velvyslankyní a nečekaně tam potkal i Pavla Havlíčka. Jestli má importovaná moudrost stála za ty peníze, které za tu cestu zaplatili evropští daňoví poplatníci, je otázka, ale asi ne pro mě. Pozvali mě, tak jsem šel. 

Laime se podivuje, že na ulici zkoušejí pyré. „Nojo, včera před školkou říkali ‚zkouška pyré, zkouška pyré, právě probíhá zkouška pyré‘“. 

čtvrtek, 22. září 2022, Sarajevo

Sarajevo se mi moc líbí. Byli jsme tu s Alelií jako mladý pár s batohy v roce 2009, ubytování nám doporučili tehdy Dražanovi, se kterýma jsme se tam minuli snad o deset minut. Realita Bosny se pokud vím ztemňuje, stejně jako většina Balkánu, ale tady na ulicích Sarajeva si toho nevšimnete. Specificky zbastlené jugoslávsko-bolševicko-turecké cihlové domy, některé pořád ozobané šrapnely z obléhání v 90. letech, stojí okolo řeky. Jezdí tu staré české tramvaje, prodává se burek a dobré balkánské kafe, lidi jsou přívětiví. Nad městem se tyčí lesnaté kopce. Taky mi to evokuje Igora, což je taky takové inspirativní. Dovedl bych si představit tu nějakou dobu žít, pokud bych tu měl co kloudného na práci. 

Nedalo mi to a zašel jsem se znovu podívat na místo, odkud Gavriel Princip zastřelil Františka Ferdinanda. Kdyby tehdy nevystřelil, nebyla by první světová válka. Bez ní by nebyl Hitler a možná ani bolševická revoluce v Rusku. Bez nich by nebyla ani druhá světová válka, ani komunismus u nás, ani Sovětský svaz. Bez rozpadu Sovětského svazu by nebyl Putin a ani to, co se odehrává dnes, by se neodehrávalo. Těch pár výstřelů jednoho srbského hejhuly přehodilo obrovskou výhybku, po které svět jel jinudy. Ono by se stalo něco jiného, možná o nic méně špatného, ale určitě ne toto. 

pondělí, 5. září 2022

Byli jsme na chalupě s holkama z Moravy a jejich dětma, z nichž jedno mě oslovuje „strýcu“. 

Měli jsme s Alelií druhý slaměný týden, když jsme děti a psa opět vyslali k rodičům na venkov, na těch posledních pár dnů léta. Šli jsme na Letní Letnou na francouzského cirkusáka. Strávili jsme tak i druhý víkend u rodičů na chalupě, kam se vždycky rád vracím. 

Bylo Fórum 2000, kde jsem se Sabinou moderoval uzavřený roundtable Demas, což bylo jako obvykle zajímavé, byť letos jsou ty obavy ze zimy a obecně z toho kam to celé spěje dost patrné. 

Hráli jsme s ILLE dvě písničky na Letní Letné, včetně novinky V sobě samým, kterou jsem napsal už asi před šesti lety v Barmě, ale teď jsme ji oprášili. Funguje to hezky, řekl bych, i když je to taková trochu jedovatá písnička, kterou bych teď už asi napsal jinak. Je tam takový nosný basový riff na který jsem se těšil, ale nakonec jsem ho nechal Almelovi aby nepíčoval že musí hrát na akustiku. 

Hráli jsme s VTM na Zelífestu v bývalé raketové základně v Bratronicích, kde jsme předtím už dvakrát hráli s Alaverdi a s Kittchenem na JunkTownu. Je to opravdu velmi speciální místo a ty junktownové post-apo káry tam normálně parkují po lese. Byli jsme na chalupě, kde začíná to požehnané období roku, kdy je příroda plná jídla. Letos bude hodně jablek, budou i hrušky a švestky, dozrávají poslední rajčata. Je zajímavé, že letos mě to spíš stresuje (jak a kdy to nějak zpracovat?). Ty první roky jsem to vůbec neřešil a bral všechno jako něco nečekaného navíc a bylo mi tak líp. Opět jsem naznal, že chci žít venku, prostě někde, kde mám každodenní styk s trávou a stromy a záhonkama. Nemusí to být přímo venkov, ideální by byla taková vila na Ořechovce, ale tenhle kontakt mi dost chybí a to víkendové chalupářské pendlování mě otravuje.

Nechci se rouhat, protože jsme pokud vím zdraví a máme se rádi, nedaleko od nás se dějí hrozné věci a my si tady žijeme v bavlnce. Ale v rámci poměrů toho našeho Hobitína musím konstatovat, že mám teď na pracovně/praktickém horizontu samé věci, které chci tak maximálně napůl. 
„To máš dobrý“, pravila Marta když jsem se jí svěřil, „to já tak maximálně na deset procent“.
A člověk to obrací v rukou jako staré oblečení ve skříni a říká si – mám to vyhodit? Ale vždyť to ještě celkem slouží. A taky co bych nosil místo toho? A tak to ze zvyku nosí dál a to mu tak nějak vyplní ten čas. 

pondělí, 15. srpna 2022

První srpnový týden jsem zase strávil odbavováním urgentních pracovních agend a v pátek ráno jsme sedli do auta a vyrazili na výlet. 

Chodili jsme po Schwarzwaldu, kde je v údolí pila a všechny chalupy mají před sebou dlouhé hranice odpadního dřeva na topení. Schwarzwald mě fascinuje od doby, kdy jsem se dozvěděl, že to je (spolu s Bělověžským pralesem na polsko-běloruské hranici) poslední pozůstatek Hercynského lesa, který ještě v době Říma sahal od jednoho až k druhému. Ty mlčenlivé tmavě zelené kopce a mechem obrostlé stromy opravdu dýchají takovou prastarou atmosféru. 

Bydleli jsme v půjčeném bytě v Zurichu, chodili kolem jezera, okukovali impresionistické obrazy v Kunsthaus, a abychom udělali radost i Žilvinasovi, zašli jsme taky do muzea FIFA. 

Spali jsme pod stanem na svěží jitrocelové pastvině nad horským jezerem, všechno tam bylo švýcarsky spořádáné a soukromý majetek k tomu. Jen my jsme tam zakempovali nadivoko jako u nás na východě. 

Dlouho jsme se koupali v Thunersee a pak ještě v jezeru ženevském. Já kupodivu nikdy předtím ve Švýcarsku nebyl. 

Spali jsme na osamělé farmě uprostřed vyprahlých kopců v Provance, kterou provozuje takový sluncem osmahlý poustevníček v našem věku. Levandule jsme už nestihli, ale i ty ostříhané keříčky pořád dost voněly. 

Strávili jsme odpoledne koupáním v přehradě Lac de Sainte-Croix s Bartovskými, se kterými jsme se jen čirou náhodou protnuli ve stejný čas na stejném místě. Kdyby mi někdo před pěti lety řekli, že spolu budeme trávit dovolenou u francouzské Riviéry, nevěřil bych tomu. Ale je to tak a bylo to fajn. 

Kempovali jsme kdesi v jižní Francii. Naznali jsme, že kempy jsou zvláštní, ale měli tam bazén a obě děti si ho náramně užily. Laime, která ještě začátkem léta nesnesla ponořený obličej, udělala v plavání hrozný pokroky a Žilvinas se zase hodně zlepšil v kraulu a potápění. 

Jeli jsme do oceánografického muzea v Monaku, ale když jsme se propletli tím labyrintem serpentýn někam poblíž, poslední úsek silnice byl zavřený policajty. Asi se chystala jet kolem kolona Mohameda Bin Salmana nebo Romana Abramoviče nebo Ivoše Rittiga, kdoví. Tak jsme se otočili a jeli zase dál podél pobřeží až do Itálie. Čtu zrovna knížku Kleptopia o špinavých penězích a jak se jim na Západě dobře daří. Monako i Zurich k tomu byly dobrou ilustrací. 

Bydleli jsme u starých manželů, kteří provozují cukrárnu a kavárnu v městečku Sassello a byl to takový až filmový obrázek Itálie. V úzkých kamenných uličkách už od rána posedávali lidé u kafe, zelenina a ovoce byly vyskládané před krámky, místní kočky se proplétaly sedícím mezi nohama, v odpolední výhni to všechno utichlo a teprve se setměním zase všichni vylezli ven. 

Koupali jsme se dva dny ve Varazze (protože tam mají být vlny ale zrovna nebyly). Vlny jsme naopak našli v Jesolu a Laime drkotala zubama mezi fialovými rtíky, ale nepřiznala že by jí mohla být zima, jen aby mohla ještě chvíli skotačit v příboji. 

V Milánu jsme zašli do vědeckotechnického muzea Leonarda da Vinciho, kde mají na dvoře ponorku i kosmickou raketu. 

V Benátkách jsme vaporettem vjeli do města a pak zase pěšky vyšli ven. Stačilo to tak akorát. Je to unikátní město a ostatní ho ještě neviděli, ale turisticky je v srpnu velmi intenzivní. 

Poslední večer a noc, teď v sobotu, jsme strávili u Stefana, Angely a Beatrice. To místo i oni sami vyzařují hrozně příjemnou energii. Seděli jsme u grilu venku pod fíkovníky ještě s klávesákem Ivanem a jeho ženou, dokonce i na noční kytarový jam došlo. Byla radost si zase zahrát na Stefanův černý Les Paul Custom, který jsem nábožně ohmatával když mi bylo čtrnáct a hrál jsem na diamantku. Žilvinas bez problémů proklábosil večer s Beatrice, zdá se že evropské děti bez rozdílu jedou ve Stranger Things. 

A včera jsme jeli jedenáct hodin domů. Večer jsme vybalili, umyli z nohou zbytky rozšlapaných fíků a šli spát. 

Byl to fajn týden a i s tolika přesuny to šlo zvládnout, zejména díky statečným dětem.   

A jedeme dál.