středa, 3. ledna 2024 

Rok 2023 začal skvěle – byl jsem poprvé v životě v Indii, v Díllí a pak deset dnů v Dharamsala hned naproti Dalajlámově rezidenci, ve velmi dobré kondici a disciplíně psychické i fyzické. Prvních zhruba pět měsíců v roce jsem nepil žádný alkohol, což bylo fajn, i když nějaký velký přetlak energie nebo kreativity to taky nevyvolalo. 

Byl jsem loni taky v Poznani, poprvé v Kuala Lumpur, poprvé na Filipínách, poprvé v Paříži, taky v Záhřebu, podruhé v Indii (v Bhopálu), a konečně na jaře a pak ještě jednou na podzim v Kapském městě. S rodinou jsme byli na jaře v Neapoli a v létě v Turecku.

Mohl jsem jet do dalších míst, ale z různých důvodů jsem se toho vzdal – podruhé do Paříže, Londýna, na Srí Lanku, Maledivy, podruhé do Dharamsala, do Díllí a Bangalore, do Atlanty. 

Odehráli jsme dost koncertů s VTM, pár s Alaverdi a dva nebo tři s Worm’s. Udělali jsme čtyři nové písničky s VTM, což není za rok mnoho. 

Nebylo to výhradně dobré.

Pracovně to byl velmi náročný rok, pro celou organizaci i pro mě, bezkonkurenčně nabitý programy i personálně/technickými problémy. Ale zvládli jsme to dobře, byť za cenu opotřebení týmu i mě. 

Pochovali jsme mi.pu, psí babuchu, která s náma žila patnáct ze svých šestnácti let. Dalšího psa nás zatím neláká si pořídit. 

V roce 2023 taky pomřelo velké množství sympatických lidí. 

Konec roku pak byl zcela ve stínu máminy disekce aorty kombinované s mrtvicí, což je nadále se vyvíjející situace. V rámci situace si vede dobře, ale je to běh na dlouhou trať. Od mého narození bylo samozřejmé, že je tady máma a táta, víceméně stejní jako vždycky, i když jsem je třeba měsíc neviděl. Najednou to tak není. Je to jako takový opožděný konec dětství a je to překvapivý rozdíl. 

Teď mi skončilo dvoutýdenní vánoční volno. Část jsme byli na chalupě a já docela pilně běhal po zahradě, založil velký záhon a zamulčoval ho slámou, pořídil drtič větví a zasypával všechno možné dřevěnou štěpkou, zahrnul zeminou sklep ve svahu a zbytkem rozšiřoval dvorek, vyčistil ptačí budky, ostříhal révu, porazil s Žilvinasem starou umírající blumu a tak podobně. 

Cítím se o něco míň vyhořelý než s nástupem svátků, ale o moc ne. Pracovat se mi nechce. Rok 2024 zatím vypadá jako klubko praktických problémů k řešení, čímžto se samozřejmě nechci rouhat, aby mi Pámbu neukázal zač jsou toho teprve problémy ke fňukání. 

Bude nás každopádně čekat řešit nějaký typ situace s mámou a tátou. 

Bude nás čekat veliké stěhování bytů v baráku, z čehož já budu řešit několik rekonstrukcí. 

Bude mě čekat dost pracovních agend, u většiny z nichž zatím nevím přesně jak na ně. Šéfování mnohohlavému týmu je chca nechca břemeno, pokud se člověk nenarodil jako Šimon Pánek, aby v takové roli naopak kvetl. 

Ve světě se budou dále vyvíjet vývoje, které nejsou momentálně rozehrané příliš dobře. 

Budeme se s VTM snažit dělat nový materiál, ale těmhle věcem úplně neporučíš, tak uvidíme. 

Můžu si zacpat hlavu úkoly na chalupě, těch tam bude nekonečno. Ale nechtěl bych taky do toho kusu země nasypat celý svůj život a probudit v pětapadesáti s tím, že sice mám zamulčováno, ale měl jsem možná spíš dělat i leccos jiného. Navíc situace s mámou i ti rozliční loňští umrlci dávají věcem jinou perspektivu – když zcepením já (což se může stát hned teď když blbě šlápnu na hrábě), do pár let si příroda to co tam buduju vezme zpátky a budou to tak leda ovocné stromy zarostlé v lese. Je to velice pomíjivé a neměl bych tomu pozornosti a času věnovat přiliš, i když mě to baví a je snadné se do toho ponořit.

Po prvním dni v práci naznávám, že mě to celkem i baví, takže to není vstup do roku nikterak depresivní. Udržet si v rámci možností čistou hlavu a být s ní schopen dělat vědomé kroky a vědomé změny. To by mohlo být to hlavní motto.