Spal jsem dvě hodiny, vlastně víc než jsem čekal. Je jasný zimní den a já se těším na jaro. S Vostopětkou je skutečně legrace, ale to dávno víme. Jsem zvědavej na klip.
Ondřej Cihlář zná okolí naší chalupy horem dolem, páč kdysi chodil s dcerou Františka Skály, co má statek přes kopec. Další kamínek do mozaiky náhod okolo toho místa. Už se tam zase těším.
Letím do Tunisu. Těším se až uvidím moře, ale jinak bych byl radši doma.
Přišla mi litinová grilovací pánev Lodge (jo!) a na ní taková americká vlaječka.
“Ňáká vlaječka”, glosoval to Žilvinas, když mi zvědavě koukal přes rameno.
“To je americká”, povídám a pověsil jsem mu ji na řídítka od motorky.
“Můžu jet do Ameriky”, vyvodil Žilvinas.
“To ne, to bys musel přes moře, a to je spóóusta vody”.
Žilvinas tu představu chvíli vstřebával.
“Můžu v botách?” zeptal se nakonec.
Tuhle jsem přišel z práce, sedl si na gauč a hrál a akustiku, zatímco Žilvinas kolem skákat do rytmu. Žilvinas měl rýmu a Alelie nerada viděla, když v takovém stavu příliš blbnul.
Žilvinas si toho byl vědom.
“Tatí, už nebrnkej, nebo budu zase celej rozparáděnej!”, požádal mě.
Byl jsem se ve středu ve Vagónu podívat na Už jsme doma (nikdy jsem je neviděl) a kapelu Thanx, kde teď hraje Marvin. Už jsme doma mají opravdu nějaké zvláštní charisma a jejich mladý bubeník navíc vypadá jako by z oka vypadl Mariusovi. Asi by spolu měli založit kapelu.
Potkal jsem tam Kyselkovu kamarádku Veroniku, kterou jsem neviděl asi deset let, což je pozoruhodné, protože o den dřív jsem potkal Kyselkovu kamarádku Dominiku, kterou jsem neviděl asi deset let taktéž.
Vypil jsem pár piv, skoro z povinnosti. Ráno mi bylo dobře, ale přecejen to bylo cítit.
Pár piv jsem vypil i včera v Oku na sezení s Vosto5, taky skoro jako z povinnosti a taky mi dneska je dobře, ale je to cítit.
Hroutí se nám v Praze komín. Kominík není ochoten ho vložkovat, protože se bojí, že celý spadne (a je to proklatě velká mrcha – pětimetrový trojkomín na vrcholu střechy čtyřposchoďového domu, jako takový malý domek dvacet metrů nad zemí). Zedník není ochoten vylézt na rezavé lávky. Oba navíc používají známou taktiku “no já tady s tím nic nenadělám, ale ten kominík/zedník to opravit může – oni na to mají takový ty svoje speciální vložky/malty”.
Zavolal jsem pána, co měnil před několika lety střechu, přijde v pondělí.
Žilvinase ta situace fascinovala a vyprávěl pak důležitě dokola, že je rozbitej komín, kominík že se bojí že komín spadne, zedník že se bojí že spadne sám, tak že jsme museli zavolat pána co staví střechy.
Stavil jsem se na chvíli do Oka za Olgou a částí Vosto5. A oni mají asi fakt takovou karmu, že se jim dějí věci jako z kabaretu. Tak třeba sedíme v hlučném baru Oka, dovnitř přijde z ulice kluk, postaví se rovnou nad Jiřího Havelku u našeho stolu, všimne si ho a povídá “jé ahoj, pardon, já tady teď musím udělat takovej performance”.
A pískne na prsty, celý ten hlučný bar ztichne a kluk volá z plných plic “PROSÍMVÁS, NEMÁ NĚKDO Z VÁS VENKU PŘED KINEM PŘIVÁZANÝ KOLO?”
A Jiří hned pod ním říká: “já”.
Šel jsem domů, vlezli jsme si s Alelií na chvíli do vany a pak šli spát.
Historka bude o kadění, tak bacha.
Máme s Žilvinasem takovou šifru, že když se mu chce kadit, říkáme, že “jede vláček”. (Pochází to historicky od Martina Puškaře z Worm’s Rafination, nyní Eddie Stoilow, který nám své peristaltické pohyby takhle oznamoval když nám bylo dvacet).
Živlinas nedávno začal trvat na tom, aby byl na záchodě přitom sám. Včera jsem ho tedy usadil s tím ať si pak zavolá a šel si po svých. Za chvíli jsem slyšel jak tam něco říká, tak jsem přišel blíž jestli už mě neshání.
Ale ze záchoda se ozývalo “Přestup na linky S a další vlakové spoje”.
(Omlouvám se tímto případným útlocitným mimopražským, kteří musí číst o kazení a ještě ten citát asi neznají).
Žilvinas je jinak malinký generálíček. Když to na něj přijde, nezná slitování a křičí “běž!”, případně “nic neříkej!”, nebo zvedá ukazováček a volá “táto, táto, stop!”. Když se probudí z odpoledního spánku, bývá nálada nejhorší.
Pak to vypadá třeba takhle:
“Dobré jitro sedmispáči!”
“AAAARH, BĚŽ!”
“Ale kam mám jít? Já tady bydlím.”
“Běž. Běž pryč!”
“A můžu si tady aspoň sednout?”
“Nemůžeš ani sednout!”
“A co kdybychom prostě…”
“Stop! Táto, nic neříkej!” Chvíli to trvá a pak se dítě v jediné vteřině skoro strašidelně náhle překlopí do úplně normální nálady.
Rýmička zesílila a teď už zase polevuje. Žiju klidný domácí život. Večer si hrajeme a povídáme. Chodím brzo spát (ono si to říká samo, kdykoliv je nablízku nějaká choroba). Oprášil jsem Kindle. Čtu Bhagavadgítu. Chystám se na Voices from the Plain of Jars a Time of Gifts. Přišly hezké dny s modrou oblohou a já se zase nějak jsem schopen líp soustředit.
Alelie v neděli ráno poznamenala, že vařím vlastně pořád podobné věci a já se s tou nevinnou zmínkou propadl do existenciální chmury. Ať jsem se podíval kam jsem chtěl, najednou jsem viděl všechno v jiném světle – jsem osoba, která má sice spoustu chytrých novoročních řečí, ale ve skutečnosti je úplně jiná než si myslí.
Jsem kulinář, který má doma poličku kuchařek, ale dokola vaří jen kapkapy a rejži se zeleninou. Jsem jogín, který místo cvičení čučí na Breaking Bad, není schopen se soustředit ani půl minuty, kupuje si slaninu a chodí do špajzu ucucávat slivovici dokud ji celou nevypije. Jsem hudebník, který neměl kytaru v ruce dva týdny, poslední písničku složil někdy před rokem a nejbližší koncert má domluvený v červnu. Jsem pracovník, kterému na tom vlastně moc nesejde a příliš často míří na nejnižší přípustnou laťku. Jsem táta od rodiny, který občas nebývá moc doma, svého synáčka by měl daleko cíleněji rozvíjet a tak dále. Jsem velký budovatel chalupy, za kterého dělá všechno pan Brůna, a který tam sám za poslední měsíc stěží byl.
Zkrátka, přišel jsem si v ten moment jako podvodník a lhář.
Vyrazili jsme do krásných písčitých borovicových lesů u Staré Boleslavi a tam na vzduchu mě to zase přešlo.
Vrátili jsme se domů a já uvařil kapkapy.
O den dříve jsme byli s Marvinem na chalupě, protože se dotyčný upsal k manuální brigádě. Bylo neuvěřitelné počasí, patnáct stupňů, slunce, pádící mraky a silný vítr. Obstojný duben by to byl. Rozhrnuli jsme další část makadamu po cestě (to je práce jak v očistci!), odvozili kamení a hlínu, která vznikla vybouráním oken, staré stropní trámy jsme opřeli o zeď aby na ně nepršelo a přeházel jsem kompost (objevil jsem v něm zapomenutou hromadu písku). Porazil jsem taky tůji, která se nám tam nelíbila a ještě jsme jí letos dávali šanci (nepomohlo to) a spolu s ní jsme spálili taky staré vchodové dveře (rozpálilo se to tak, že se ohnula masivní kovová mříž a teklo sklo). V tom nesmírném bordelu jsme si pak postavili stůl s bílým ubrusem (“LDN Praha 6” – byl už tam před námi) a obědvali kulturně. Byl to pěkný den.
Dneska jsem se probudil s rýmičkou.
Cestou z Luže v dodávce s opravářem Lukášem to bylo vlastně fajn. Podobného věku, vybavovali jsme si, jak jsme se ometali kolem pavilónu G Hamzovy léčebny kde bydlely hezký holky, dělali si bunkry na podobných místech a hráli si na hřišti za řadovkama co bydleli Stuchlíkovi s podomácku dělanou Volhou.
Závada v Hautale nakonec nebyly vstřiky ale jakýsi ventil čehosi, čím grand total klesl z plánovaných třiceti tisíc na deset. V reklamě usměvavých lhářů by tomu řekli, že jsme ušetřili dvacet tisíc. Úsporně do Nového roku!
Stavil jsem se ve studiu za Ondrou Ježkem. Žilvinasovi se na tramvaj za tmy už moc nechtělo, ale nakonec jsem ho drobnou lstí vylákal podívat se na “strejdu ježka”. Přijde mi to zajímavý, jako že by z toho pro Alaverdi mohlo něco být.
Ti měli zase včera zkoušku a šlo to vysloveně dobře.
Po úkrytu v dvou týdnech prázdnin nebudou žádná moudra, jen chronologie.
Bez detailů a anekdot, které se mi teď nechce psát, bude působit trochu lobotomicky.
To jen varování předem.
Odpočal jsem si. Aspoň myslím.
Hautala vypověděla službu v Luži, takže jsem ráno odeslal rodinku s panem sousedem do Prahy a sám tu teď čekám na odtahový přívěs.
Takže mám čas.
(Aktualizace po příjezdu do Prahy: když jsme vyložili Hautalu ve Vinoři, vinořský opravář Víťa si sedl za volant a zkusil ji nastartovat, zatímco lužský opravář Lukáš ho sledoval.
“Vstřiky”, pravil pak Víťa a oba se začali tvářit jako by jim umřela babička.
Zdá se, že jsme čočkové polévky na Nový rok nesnědli dost.)
Takže, v pondělí 22. prosince se stavil Davídek Landštof a přinesl stojací lampu, kterou si půjčil před víc než rokem na koncerty Wabiho a Ďáblova stáda a pak se ji styděl vrátit, protože lampě se staly nepravděpodobné a kruté věci jako z epizody Happy Tree Friends. Dlouho jsme se neviděli a jak to tak bývá, slibovali jsme si, že se musíme odteď vídat víc. Od doby, co jsme spali v kombíku někde v Alpách na Nový rok, se ale naše životy dost změnily.
V úterý už vůbec nevím co jsem dělal.
Ve středu, na Štědrý den, jsme šli na každoroční výlet, jehož pevné jádro po těch patnácti letech tvoříme my, Jelenovi a pan Čakra. Došli jsme k loděnici, kde bydlí naše kanoe zvaná Lověna, vytáhli ji ven a postupně svezli všechny tři přítomné mrňouse kousek dál do zátoky kde parkují hausbóty a pak zase zpátky. Žilvinas tvářil se zaraženě. Jak jste uprostřed té studené a tmavé vody, jde z toho respekt i na dospělé. Pak jsme se s Jelenem ještě vykoupali ve Vltavě, když už jsme tím pádlováním byli trochu rozehřátí.
Večer jsme byli u mých rodičů, jako vždycky, mám tenhle večer rád. Dokonce se mi už i povedlo z velké části se vyvázat z dostávání a dávání dárků, což mi odjakživa spíš vadilo a s věkem se to nemění.
Ve čtvrtek jsme šli na krůtu.
V pátek přijel Pavel s rodinou a my byli hostitelé a světáci z velkého města v jednom. Václavák, domácí burritos a tak. Byl to fajn den.
V sobotu zase odjeli a my odpoledne šli k Martinu Ledvinovi na seanci, kterou jsme si původně už před nějakou dobou navrhli jako nahrávání manter, ale nakonec z toho byl obyčejný child-friendly odpolední dýchánek. Byla by tam na to i dobrá hudební sestava – kromě nás dvou a dalších hostů se stavila i Lenka Dusilová a Jindra z kapely Jelen, ale ono to s těma mantrama vyjde bohdá někdy příště. Srilanské karí, dobré víno, všude spousta dětí, viď tenhle nový dospělý svět!
V neděli jsme se s Alelií pustili do trochy sociálního inženýrství. Měli jsme domluvenou procházku právě s Lenkou a protože měla dotyčná zrovna narozeniny, napadlo nás sezvat k nám pár různých kamarádů, z nichž někteří se proklatě dlouho neviděli. Ne snad že bychom jí chtěli organizovat oslavu, ale tak nějak se vidět a dotyčné tím třeba udělat radost. Když se v našem malém bytě sešlo asi dvanáct lidí a několik dětí, obávali jsme se jestli jsme to nakonec nepřepískli, ale podle pozdějších reakcí některých návštěvníků snad ne.
V pondělí jsme hráli v Lucerna Baru na Festivalu Svobody. ILLE, Kieslowski, Načeva, Lenka s Baromantikou a Kittchen – takový pěkný a skoro rodinný lineup. Jednak že se všichni, snad kromě Načevy, kamarádíme. Druhak komické, že víc než třetina všech ten večer vystupujících osob se den předtím tísnila právě u nás v kuchyni. Tamtéž taky Porno Para Ricardo, kterým jsem v předchozích dnech pomáhal sehnat v Praze zkušebnu, taky Kristina Prunerová, Naďa Straková a Adéla se Sylvou.
Hráli jsme v další nové sestavě – ve třech bez Hopa, s Almelou na kontrabas. Almela si kontrabas pořídil pouhý den předem a kromě nepopiratelné odvahy byl vybaven velkým puchýřem na prstu, takže si na hraní navlékal retro koženou rukavici z výbavy příslušníka VB, což vypadalo zvláštně. Hezký krátký set, nicméně. A moc mě baví, jak je tahle kapela variabilní. Kromě Olgy, která je samozřejmě vždycky, jsme už myslím hráli ve všech ostatních kombinacích a vždycky to šlo a bylo to něčím nové.
A od úterka Luže. Tady se dny liší jen tím jestli sněží a sáňkujeme nebo je nad nulou a hrajeme si v lese. Taky podle toho co zrovna vařím. Jinak se dny dost podobají. Ráno se vzbudím, jdu zatopit vedle do kuchyně a potom s mi.pu na chvíli ven. Po snídani jdeme ven všichni, pak se vrátíme a udělám oběd. Pak si odpočineme (my s Alelií bychom si rádi zdřímli, ale dítě má jiný názor), pak jdeme znova ven a mezitím se setmí. Uděláme večeři, pak si povídáme nebo různě blbneme a pak jdeme spát.
Paráda. Vzduch. Jasnost.
S Žilvináskem je sranda. Má už dost širokou slovní zásobu, ale v některých zákoutích gramatiky (jako skloňování nebo některé ustálené výrazy) se srandovně potýká s nepravidelnostmi češtiny. Zvratná zájmena, ta pro jistotu zatím ignoruje úplně.
Takže například když v krmítku už nejsou semínka, pak “ptáčkové už mají dojíno”. Nebo když jsme se tuhle v lese chtěli rozhlédnout, “vylezeli jsme na posed”.
Případně:
“Chtěl bys Žilvinásku jít ven?”
“Ééé, klidně ne.”
“Chutnalo ti to?”
“Docela ne”.
Nebo když jsem dneska ráno přišel z venku a Alelie prozradila, že jsem se koupal v potoku, Žilvinas vyjeveně zvednul oči od knížky a zvolal: “Proč koupal?”
Někdy si človek říká kde to probůh vzal, jako například:
“Už ses rozmyslel jestli půjdeš ven?”
“Já už rozmyslel, zůstanu doma s tatínkem, souhlasíš?”
Nebo “Tatí, co to tady leží?”
“To jsou jablíčka přece”
“To je divný … Jak je možné?”
Jaký vlastně byl rok 2014?
Řekl bych, že velmi dobrý. Jsme všichni až na drobnosti zdraví. Máme se rádi. Koupili jsme chalupu, což je samozřejmě veliký životní krok (a já jsem z toho pořád dost nadšený). Hodně jsem hrál, nejvíc za řadu posledních let, a bavilo mě to. Jsem z velké většiny obklopený dobrými lidmi a dobrými vztahy. Přestal jsem kouřit (pravda, nikoliv poprvé, ale tentokrát to vypadá vážně). Mám dobrou práci. Byl jsem třikrát v Tunisu, taky v Istanbulu, ve Washingtonu, na Islandu, v Berlíně, Barmě, Singapuru, Kyjevě a na východním Slovensku. Poprvé jsem jedl hlemejždě (úplně bio, ale jen proto, že jsem ho omylem upekl v ohništi a řekl jsem si když už, tak co). Taky mořského ježka. Složili jsme lidovku. Naučil jsem se psát všema deseti prstama (takňák). Naučil jsem se dost věcí o pěstování rostlin. A tak.
A jaký doufám že bude rok 2015?
(Samozřejmě pohromy stranou – ty předem třikrát zaklepávám na dřevo jako že o nich vím a že nejsem zpupný abych si myslel že si bůhvíco dopředu naplánuju).
A kromě nich jsou to samá klišé, obávám se.
Doufám, že se mi bude dařit být vědomější, důsledněji oddělovat důležité od nedůležitého a potažmo tak budu víc táta, manžel, syn, kamarád a kolega. Že taky budu věci víc dotahovat, neuhýbat a neflákat se. Doufám, že nebudu ztrácet tolik času nepotřebnýma věcma, včetně a zejména disciplíny online, ale taky různých preventivních obav, chmurných domněnek a jiných předposraností. Doufám, že se mi podaří držet i nějakou disciplínu tělesnou, páč výše zmíněné bez toho asi nepůjde (“Ve zdravém těle zdravý duch” je pravda, aspoň pro mě). Doufám, že nebudu moc kalit, protože loni toho bylo chvílema opravdu už příliš a když se po takových skluzavkách jezdí často, postupně si uhladíte dráhu až do míst, kde už být nechcete. Doufám, že budu o něco líp jíst, čímž myslím hlavně nejíst produkty průmyslových živočišných velkochovů, protože jsou jeden z nejtemnějších zločinů lidstva (to není nadsázka, myslím to vážně). No a samozřejmě, jako vždy, doufám, že by mě mohl odněkud osvítit nějaký průlomový grandplán jak v plné síle zacílit svůj odjakživa poněkud mlhavý pracovní život (jinými slovy co vlastně opravdu doopravdy chci dělat). Ale možná bude už napořád slepovaný z různých kusů, s čímž jsem nakonec taky ochoten žít, páč to má i své výhody. Takže takhle nějak.