neděle, 22. března 2020

Začalo jaro, i když se ten den taky ochladilo z patnácti stupňů na dva. V noci mrzne, ale jinak byl dneska krásný slunečný zimní den. Brzo ráno jsem šel s mi.pu do lesa, vykopal několik dvoumetrových borovicových semenáčů a zasadil je ve svahu za domem, který je potřeba zpevnit. Přitom jsem omylem vykopal zazimovanou ropuchu. Vypadala rýčem nepoškozená, tak jsem ji zase opatrně zahrabal pod listí. Ve svahu jsem taky pustil žilou velké bříze a ke snídani jsme měli malé skleničky ledové březové mízy. Je skoro jako čistá voda, jen malinko sladká a se stopou takové závažné starobylé stromové chuti. Taky jsem ten svah prořezal motorovou pilou, což jsem chtěl dávno udělat, ale šest let se k tomu na jaře nedostal. Je mi to pořád stydno přiznat vzhledem k okolnostem a říkám to s pokorou k těm co teď padají na hubu i k tomu, že se to může rychle všelijak změnit i pro nás, ale je mi tady v tom každodenním režimu doopravdy dobře. 

Meditační disciplína dobrá, ještě trochu líp nacvičit tu pracovní. Chodím pracovat do horní ložnice, ale je tam zima jak v psírně a než se to trochu vytopí, pracovní den pomalu končí. 

Jedna bláznivá sýkorka modřinka se do té ložnice snaží každý den už od rána dostat oknem. Vystřihnul a nalepil jsem jí tam takovou tu siluetu ptáka z papíru co se dává na skleněné plochy aby ji to odradilo, ale mělo to spíš opačný účinek a modřinka během následujících pár dnů ptáka rozcupovala, takže úplně zmizel. 

“Asi toho ptáka snědla, asi toho ptáka snědla!”, zpívá si Laime po zbytek dne. 

Zdálo se mi, že jsem s nějakou výpravou přecházel ledové hory bylo tam takové riskantní místo, kde jsme museli po jednom přeskočit asi metrovou mezeru na takovou ledovou římsu, pod níž byly kdesi stovky metrů hluboko vidět vršky zasněžených smrků. 

Taky, že jsme byli na chalupě, i když to tam vypadalo jinak. Místo rybníku tam bylo termální koupaliště a místo chalupy velká lázeňská budova. Hrana sousedního údolí byla nicméně podobná jako ve skutečnosti a já jsem užasle koukal, jak za tím horizontem jede od severu hustý bílý kouř, jako ze suchého ledu ale v obrovském množství. Projelo to rychle na jih a nechalo za sebou sousední údolí naplněné tím kouřem, který občas trochu přešplouchával přes vrcholek i k nám. Co to proboha je? Může se to dostat naplno i sem? 

Taky se mi ve snu vrátila dost nechutná scéna, kterou prý při výcviku motivují ruské špióny, aby nezradili. Je to videozáznam jak šoupají do pece jednoho, který zradil. Byl jsem přímo v té chodbě, otvory kremačních pecí byly spíš jako pračky ve veřejné prádelně a hned za dveřmi byl velký supermarket. To je divný, říkal jsem si, že takové věci dělají takhle na veřejnosti.

úterý, 17. března 2020

Žijeme na chalupě a je to fajn, když se zatím v podstatě nic neděje. Ale má to takovou charakteristiku klidu před bouří. Sžívám se s konceptem práce odsud, což je náročnější na disciplínu, zejména když konečně začalo jarní počasí. Přemýšlím jestli bychom nemohli být ještě nějak užiteční, ale nic moc mě nenapadá, aniž bychom kvůli tomu museli zpátky do města.

Je zajímavé, jak rychle člověk na potíže zapomene a zavládne “business as usual”. Takhle na jarním dvorku je na ten velký alarm po světě snadné zapomenout.

Je to příležitost se zamyslet a změnit věci které nefungují. Jako člověk se o to snažím. K lidstvu jako celku jsem skeptičtější a trochu se obávám, že pokroky v online vzdělávání vyváží zisky populistů v nejbližších příštích volbách, kteří budou mít úžasnou munici jak využít strach lidí v kombinaci s ekonomickou krizí. Ale uvidíme, třeba to vidím moc černě. 

A takové jsem měl sny: 

Chodil jsem zase na základku na Strossmayeráku, v tomhle dospělém věku a v tomto roce, spolu s ostatními. Od začátku se to nevyvíjelo dobře. První hodinu jsem prokecal v sousední třídě s Haničkou a Olgou a uvědomil si až pozdě, že mě tím pádem učitel v mé třídě ani nemohl zapsat. O přestávce jsem šel po chodbě a přemýšlel, že se to nějak zatím nedaří a v ten moment jsem upustil lahev s kakaem, která se rozbila a vytekla i do všech nižších pater v lepkavých hnědých loužích se střepy. Pak si to už moc nepamatuju, jen že jsem byl taky na chlapeckém záchodě, kde mě zničehonic napadlo – ale jaký to má vlastně smysl, posílat dospělé znova do základky, kterou už jednou prošli? Vždyť jasně že to nemůže být k ničemu dobré! 

Vracejí se mi sny, že jsem na chalupě (kde to většinou vypadá jinak) a ten pozemek je větší a stojí tam ještě nějaká další stavení. Ty sny spočívají v podstatě v tom, že je procházím a přemýšlím nad tím co by se tam dalo udělat a co to bude obnášet. Tentokrát jsem ještě s nějakým řemeslníkem šel na ohromnou půdu velkého starého domu – něco jako sýpka. Žily tam po chodbách nuzné postapokalyptické existence a bylo to i trochu nebezpečné, a my jsme procházeli ten prostor a vyhýbali se dírám v podlaze a vykotlaným trámům.

neděle, 15. března 2020

Z letadla jsou v Holandsku vidět obrovské osvětlené skleníky, větší než řada vesnic. Stihnul jsem to domů těsně, o 24 hodin později bych už musel do karantény. I tak si ale takovou lehčí ordinuju sám a přesunuli jsme se prozatím na chalupu. Zatím to není špatné, ten nečekaný jarní pobyt venku je sám o sobě samozřejmě parádní, ale má to kvalitu ticha před bouří a věci se můžou začít měnit. Hlavně aby lidi nezačali nějak příliš blbnout. 

Laime sedí večer sama na záchodě a my slyšíme jak si skládá své vlastní písničky, což poslední dobou dělává. Dneska si zpívá: “My jsme upilovaný, my jsme zamilovaný!” 

středa, 11. března 2020, Haag

V pondělí ráno, ještě za tmy, jsem se přemlouval že nemá cenu vstávat páč, viď, určitě stejně bude pršet a je zbytečný chodit ven. Ale pak vykouknul obrovský úplněk na téměř čisté obloze a já věděl že musím. Za což jsem jako obvykle byl hned rád, protože jsem za necelou hodinu došel až k moři. Město bylo pořád spíš prázdné, jen tu a tam někdo šel do brzké práce, nebo tadyhle rozvážná psí babucha očuchávala jarní narcisky. Moře je kalné, větrné a severské, ale je to pořád moře se svou mocí a dálkou a vůněmi. Z pláže jsou vlevo v dálce vidět rotterdamské přístavní jeřáby, netušil jsem že je to tak blízko. 

neděle, 8. března 2020, Amsterdam

Jak fascinující. Před rozbřeskem vyrazím z baráku a něco málo po osmé ráno, zatímco moje rodina stále ještě spí v pražské posteli, já sám se procházím po liduprázdných ulicích podél kanálů v Amsterdamu. Procházel jsem se dlouho a narazil na místa, kde jsem už jednou byl když jsme tu hráli s hooKERS v roce 2004. I když ten samotný klub bych už asi nenašel. Po ulicích je skutečně často cítit tráva. 

pátek, 6. března 2020

Laime měla oslavu a dostala odrážedlo, helmu s kočičkama, nosítko na panenky, hůlku co jsou v ní třpytky a velký balónek ve tvaru mořské panny, co nám od té doby brousí po bytě pod stropem. Udělalo to na ni všechno dojem. 

Byl jsem se podívat na hudebních cenách Apollo. Pozvali nás, že jsme taky jednou byli nominovaní, což je hezké. Roxy bylo tak přiměřené poloplné, že tam nebyl nával, ale ani to nebylo vysloveně blbé. Zvíře jménem podzim mě baví. Začíná to trochu připomínat nějakou sektu, ale koneckonců proč ne. Ta deska je moc pěkná a podle mě to měli vyhrát. Margo má vtipný název desky, měl bych si ji poslechnout – že ji vůbec nominovali a že to produkoval Tomáš Havlen, kterého mám rád. Naživo to moc nevyznělo, handicapováno v Roxy tradičně blbým zvukem a taky mi přišlo, že holky to nemají naživo ještě úplně zažitý. Takže z toho pro mě bylo v lepších momentech něco jako taková slabší Never Sol a v těch horších přeúpěnlivá vyplápolaná holčičárna, při které si člověk přeje aby snad radši šly někam třeba jezdit na koních. Potom Khoiba, viď. Já je mám oba tak rád, známe se třeba dvacet let, vážím si jich jako muzikantů a jsou mi blízcí jako lidi. Ale pro mě to bylo prostě neuposlouchatelné, aspoň takhle naživo se zvukem z Roxy. Kdyby s tím talentem a s tím hlasem tak jenom chtěli dělat písničky, s melodiema a textama, to by byla taková pecka! Počkal jsem ještě na začátek Vojty Dyka – pěkný, takový řemeslný poctivý showbiz – a šel domů, protože na mě pořád leze rýmička a chtělo se mi spát. 

Včera jsem se byl prozměnu podívat na zahájení Jednoho světa v Křižovatce. Cestou jsem potkal Ajku Slovákovou, kterou jsem neviděl dlouhou dobu. “Nie”, oponuje Ajka, “tak dva roky to mohly být”
“Tak schválně jestli jsi třeba viděla nějaký naše dítě” 
“Jo, Žilvinasa, asi takovýho”
, ukazuje asi půl metru (naležato)
“Tak vidíš, a za čtrnáct dní mu bude osm.”
“To nie je možné! Ale nebudu tě zdržovat, máš tady určitě práci”
“No já už tady šest let nepracuju” 

Čímž chci říct, že to opravdu letí. Mimochodem, u lidí které vídám častěji to nevnímám, ale je zajímavé, že ti které vídám jen občas, už jsou spíš takoví pánové a paní než kluci a holky. To jen na okraj. Večer to byl pěkný, JS je už opravdu v rukou jiné generace lidí, což je dobře, a film Honeyland  je fakt pozoruhodný. Ze začátku jsem se vnitřně trochu durdil proč je takový film na lidskoprávním večeru, ale ono to tam všechno tak nějak je obsaženo. Dobře jsem si pokecal s řadou bývalých kolegů a známých a jako obvykle mi tahle silná koncentrace fajn lidí vlila novou krev do žil. Ježto mám ten půst, je taky dost příjemné se probouzet maximálně s nevyspáním a nikoliv s kocovinou.

středa, 4. března 2020

Minulý týden jsem začal velikonoční půst. Ne tak úplně ten křesťanský, ale blízko. Nepiju alkohol, nejím maso, snažím se v rámci možností dodržovat i nějakou digitální střídmost. 

Je mi líp. Dlouho jsem spal, leze na mě nějaká rýma. Dneska svítí slunce a je křepký chladný den. Zasel jsem rajčata, kukuřici, dýně, cukety, papriky, tabák a lékořici. 

A té naší malé holčičce jsou dneska tři roky. Je to současně překvapivě hodně i málo.