Month: October 2019

středa, 23. října 2019

V sobotu jsem vstal brzo. Venku byla hustá mlha, sotva bylo vidět na druhou stranu rybníka. Hned vedle mě na svahu vlevo stála ovce a koukala na mě a jsem chvíli nevěděl jestli se mi nezdá. O chvilku později poblíž úpatí Řípu začalo vycházet slunce a oblohu rozsvítily nádherné červánky. V zahradnictví v Beřkovicích jsem nakoupil vysokomeny jabloní, taky hrušně, slivoně, třešně, višně, meruňky, maliníky červené i žluté, rybízy černé i bílé, jostu, kanadskou borůvku, a taky šest rév včetně ryzlinku, sauvignonu, chardonnay. Celkem asi třicet rostlin od dvouapůlmetrových stromů po krátké proutky maliníků. Všechno jsem to narval do auta a zbytek dne strávil sázením. 

Rozhodli jsme se totiž udělat z naší jižní louky sad, protože nám jako louka k ničemu není a na sáňkování má moc malý sklon. Nahoře, na nejsušším a nejteplejším místě, vysadil jsem malou viničku o čtyřech hlavách révy a pokud to do příštího roku nechcípne, vysadím jich tam ještě víc. Když jsem to měl hotové, šel jsem se vykoupat do ledové vody rybníka. How great is that! 

V neděli brzy ráno jsme s Žilvinasem chodili mlžným lesem sekali klacky jako opěru pro ty stromy a sbírali příležitostné houby. Naučil jsem Žilvinasa zásady sekání mačetou a jeho to hrozně bavilo. Já mám zase velmi rád tyhle naše klučičí chvíle a nevycházím z úžasu, že mám takhle velkýho syna, který právě přede mnou mačetou prosekává zarostlou cestu.  

Od pondělka sedím se exilovými syrskými soudci a právníky a bavíme se o  prakomplikovaném problému s bydlením a katastry v Sýrii. Čtyřicet procent nemovitostí bylo i před válkou neregistrovaných, hodně registrovaných záznamů bylo schválně nebo válkou zničených, milióny lidí musely utéct a statisíce jsou mrtvé, hodně těch baráků je zničených a válka je skoro rozhodnutá ve prospěch Asada. Jak tohle rozplést tak, aby se aspoň něco z toho vrátilo nebo nějaké kompenzace se dostaly do rukou lidí, kteří přišli o střechu nad hlavou nebo jejich uprchlým příbuzným, je velmi složitý a velmi důležitý problém. 

A my si tady sázíme jabloně, z čehož ti znova a znova dojde v jaké parádní rajské zahradě si i přes všechny problémy žijeme.

čtvrtek, 17. října 2019

Dny poměrně sociální. 

O víkendu jsem byl slaměný s dětma na chalupě, na návštěvu přijela Olga s Dominikem a taky dr.Ažanová s malým Danilem a slušným břichem s druhorozeným. 

Cestou zpátky jsme se stavili u Carolyn a Žilvinas šikovnej jeden celkem obstojně mluvil anglicky. 

V pondělí jsem hned ráno v tramvaji potkal Juanitu a dohadovali jsme kurz vaření v Javánce. 

Na Fóru 2000 mě hned zastavil Jakub Klepal a Rodger P. a nasměrovali mě do úplně nečekané schůzky s moldavskou předsedkyní vlády Maiou Sandu. Je to velmi chytrá a zajímavá osoba a pokusíme se být nějak nápomocni. 

Potom byl panel se zástupci českých politických stran (mínus KSČM a SPD) na téma česká rozvojová a transformační pomoc v zahraničí. Díky tomu, že to bylo uzavřené, mluvili všichni dost upřímně a mě samotného příjemně překvapilo, že v podstatě stále existuje konsenzus, že taková podpora je dobrá a důležitá. 

Pak jsem šel na dvě večeře za sebou – jednu naši a jednu Fóra – a pak konečně domů. 

Úterý jsem tak nějak promrhal, ale aspoň večer přivrtal svítidla rodičům. 

Ve středu mě Albertina vytáhla na křest Pipes&Pints, páč měla rodinný volňásek. Viděl jsem je poprvé a je to tedy poněkud takový flašinet pro prostý lid, ale na tom koneckonců není nic špatného – spíš naopak. Vzhledem k tomu, že kuci to mají hodnotově dost správně (bubeník je straight-edge, Vojta dal do smlouvy klauzuli že nebudou hrát nikde s extremistickýma kapelama, dělají benefiční kalendář pro popálené děti atd.), je jejich vliv mezi neintelektuály tím cennější.

středa, 9. října 2019

Rodiče mají zrekonstruovaný byt. Je vždycky pozoruhodné jak se ten totální bordel rozbitého bytu a suti rychle změní zase v pořádek v novém. My jsme jim různě pomáhali a krom toho doháním různé jiné zanedbané agendy. Taky jsem byl na chvíli v Parlamentu na akci o Číně, ale pak jsem se šel zase věnovat zanedbaným agendám. Dneska jsem se probudil deset minut před třetí ráno a od té doby jsem bez zjevné příčiny vzhůru. Celkem mi to nevadí, ale jak jsem tak ležel, přemýšlel jsem nad tím jestli mi tím vesmír nedává příležitost, abych v té dutině noci něco zásadního promyslel. Nemohl jsem ale na nic přijít. 

pátek, 4. října 2019, Jeruzalém

Dny jsou naplněné od rána do večera schůzkama; pokud potom ještě můžu, jdu psát barmský projekt. Probouzím se s mlhavýma pochybnostma co tu dělám, ale během první schůzky a druhého kafe se to většinou rozpustí. Projekt jsem dopsal, i když z něj nemám tak dobrý pocit jako před čtyřmi lety. Ten předchozí z těch asi šedesáti projektů skončil na prvním místě, což mě dost překvapilo. Tak snad tenhle doleze aspoň přes čáru. Ale i časy se mění, takže člověk nikdy neví. 

K. mi v něčem připomíná L. kdyby nebyla taková bábovka. Krásná holka, takovým čistým způsobem, vůbec nenosí makeup. Vzdělaná a intelektuální a taková jaksi celkově na úrovni – elegantně oblečená, dělala právničku támhle a na mezinárodním tribunálu tuhle, správně drží vidličku, je předurčena k tomu aby se její vkusně vybrané punčocháče třely o kožené sedačky kvalitních vozů a prsty hladila ušlechtilé kovy diskrétních barev. Je to vlastně normální holka a umí chytnout rukou mouchu v letu, ale je to zároveň i jiná lidská třída, a kromě toho už i jiná generace co má skoro urážlivě pozdní data narození – v tomto případě 1990. 

Jedeme zpátky na letiště, izraelští profileři spatří blízkovýchodní razítka v pasu a uslyší o Ramalláhu a hned si nás všechny čtyři vytáhnou na důkladnější péči. Ale s tím jsme počítali a vlastně člověk tenhle jejich systém i trochu obdivuje – nesmlouvavý, ale celou dobu zdvořilý a podle všeho dost efektivní. Být ovšem Palestinec nebo nějaká jiná podezřelá národnost, byla by ta péče asi ještě větší a možná ne tak zdvořilá. V našem případě pořád v podstatě chtějí abychom se někdy vrátili a taky abychom je po Evropě pokud možno nepomlouvali.

středa, 2. října 2019, Ramalláh

Všude stojí nové věžáky s vápencovým obložením, hodně z nich prázdných, jako duchové. Taky velké budovy nefungujících ministerstev, zaplacené bůhvíkým. Město je jinak přívětivější než si ho pamatuju z doby před čtyřmi lety, i když pro lidi které nezajímá Arafatovo mauzoleum toho pořád nemůže nabídnout moc.  

Pokaždé když přiblížíš oko, najdeš nové dělení na nesmiřitelné tábory, jako takový zvláštní kaleidoskop. Tak zdálky máme samozřejmě Izraelce a Palestince. Potom jsou tu Palestinci, rozdělení na Gazu pod Hamasem a Západní břeh pod Fatahem. V rámci Západního břehu jsou pak ti, kteří jsou s vládou a ti kteří spíš proti ní. Ti proti ní se pak rozpadají na další a další frakce. Je to v podstatě docela malé prostředí, takže to nakonec dospěje k omezenému počtu starých mazaných kocourů, z nichž každý hraje své hry s některými a proti jiným. A v tom vrchním patře jsou to takové rotující dveře, které zrovna třeba tady v oblasti spravedlnosti o které mluvím, vynesou tutok kocoura do židle předsedy Nejvyššího soudu, aby ho potom zase jiní kocouři svrhli a posadili tam sami sebe a své kamarády, aby on zase z jiné pozice přesvědčil Abbáse aby udělal čistku mezi soudci a zbavil se tak těch druhých šmahem všech. 

Tomuhle nedůstojnému kolotoči přihlížejí západní ambasády, UN a EU a většinou se neodvažují ho kritizovat i když ho mocnými penězovody celý platí. Neodvažují se protože na výtky uslyší tirády o tom že za všechno zlé může izraelská okupace (to je reálný a velký problém, samozřejmě, ale nemůže zase úplně za všechno). Neodvažují se taky proto že čekají jak se věci vyvinou, klíčový moment typicky prošvihnou a pak už je zbytečné něco říkat. Neodvažují se i proto, že rotujícím diplomatům (z nichž tu většina stráví jen pár let) radí stálí palestinští zaměstnanci jejich ambasád, kteří mají vlastní loajality a vlastní příbuzné v té či oné soupeřící partě. A nakonec se západní diplomati neodvažují i proto, že mají rozjeté projekty, do kterých se jim nechce hodit vidle, protože co pak s těma penězma a hlavně by to taky v Bruselu, Ottawě nebo Amsterdamu vypadalo jako jejich neúspěch. A tak radši neříkají nic, nebo to nějak neurčitě promumlají a jede se dál jako by nic. 

Je to velká ostuda. A dokud zahraniční dárci nebudou daleko přísnější, věci se moc nezmění, protože druhá strana ví tohle taky a naučí se že jí všechno projde. Což ostatně do velké míry, byť v jiných problémech, platí i o vztahu USA a Izraele.