Month: March 2023

Ve čtvrtek jsme šli s Alelií na večeři a potom na koncert Hm do Café v lese. Tyhle večery jsou vzácné. Žiju v permanentní lehké únavě a spontánně se do města nevydáme. Jsme zaháčkováni na různá místa, je potřeba to předem naplánovat. Vždycky si říkáme, že bychom s tímhle režimem měli něco dělat, nějak ho narušit. Neboť sice máme pocit, že se nám tam nic dalšího nevejde a měsíce ubíhají jeden za druhým, ale za dvacet let – budeme-li my sami –  budeme vzpomínat jak jsme ještě tehdy mohli a nečinili. Takže z toho máme opět takové to tady a teď. Jenže do mého „tady“ se obvykle tlačí několik různých „teď“ najednou. A když náhodou ne, stejně nevím najednou co bych a neumím energii zacílit na jedno místo. K „tady“ a „teď“ zbývá tedy dořešit „jak“. 

Byl jsem od pátku do soboty na chalupě a věnoval se zemním pracím. Naznal jsem, že jsou to práce velice namáhavé a taky překvapivě pomalé. Při jejich vykonávání začne být člověku jasné, proč jsou ve většině společností kdesi na spodku žebříčku prestiže, případně jsou jimi pověřováni trestanci. Protože tohle nikdo asi opravdu dobrovolně dělat nechce. 

Nakonec jsem toho nestihnul ani půlku a musel jet na koncert VTM do Dejvické nádražky. Ten jsem odehrál, potkal se s Olgou B. a šel domů spát.

V neděli jsme byli na výletu v Lysolajích v pískovcové rokli Houska, podle parádní knihy o pražských ovocných sadech, kterou nedávno vydala skupina nadšenců. Potkali jsme tam Ondřeje Zapletala s dětma, anžto jsme mu náhodou parkovali před domem. Země je na samém prahu jara, začíná to pučet a objevují se tulipány a včeličky. Je to hezký čas plný potenciálu, alespoň pro přírodu. Já naopak za pár dnů jedu do Kapského města, kde tedy asi začíná podzim. 

To byl tedy týden. 

Začalo to už tím letem z Manily do Istanbulu, na jehož samotném začátku, ještě na ploše, jsem si ve svém sedátku u okýnka uvědomil, že nejspíš budu zvracet. Sice tam je papírový pytlík, ale když jsem si představil, že ti chudáci vedle mě budou sedět čtrnáct hodin a nebudou si jistí kdy to hodím na ně, pomohlo to zvracení zažehnat. Opatrně jsem si pšouknul abych uvolnil napětí v krajině břišní. A byl to jeden z těch momentů, kdy je to takříkajíc „i se šťávičkou“. A teď co s tím, se čtrnácti hodinama letu před sebou. Nakonec jsem prostě pevně seděl a za tu dobu se to nějak absorbovalo. Pomohlo i to, že jsem měl na sobě lněné kalhoty v barvě řídké stolice. Když jsem se pak v Istanbulu kontroloval na záchodě, ani tam nic nebylo. Jen se kolem mě linul takový jemný bezdomovecký odérek. Což bylo relevantní hned při letu z Istanbulu do Prahy, kde mě z neznámých důvodů posadili do business třídy hned vedle načančané turecké slečny s posledním iPhonem a dlouhými nehty, která chudák asi lítá businessem právě aby nemusela sedět vedle socek. Tak jsem dělal, že se ten lehký smrádek netýká mě a pak začali podávat jídlo a ono se to ztratilo. 

Blbě mi bylo i doma a pondělí jsem prožil s Coldrexem, protože ona to byla zase nějaká taková celková rýmička. 

V úterý dopoledne přijela k nám domů paní doktorka a uspala mi.pu. Já jsem ji pak rovnou odvezl na chalupu a pohřbil ji v jednom z těch hrobečků, co jsem vykopal dřív. A postavil jí malou mohylu z kamení aby ji tam u lesa zase někdo nevyhrabal. Šestnáct let věku, z toho patnáct s námi. To je na velkýho psa hrozně moc. A kromě toho víc než třetina mýho života, co jsme prožili společně s tímhle psiskem. Zaplaťpámbu za tu možnost eutanázie, i když to má pak zase takový definitivní charakter, když dopředu vím že to přijde. Jako poprava. Hele – to je vlastně naposledy venku! Mám jí ještě ráno dávat granule? Vydrží s čůráním do smrti nebo ji mám ještě vzít? Pak jsem vedle ní seděl na koberci a hladil ji po hlavě a po tlapkách a čekal až zazvoní ta doktorka. Chybí tady, chybí mně. Najednou je to takové prázdné. Ale na druhou stranu, když už to musí být, těžko si představit lepší scénář než byl tenhle. 

Byli jsme na křídlech ve Westu s ILLE a bylo fajn se zase vidět. 

V práci musím v podstatě sám hasit krizi, kterou jsem nezpůsobil a před kterou jsem dlouho varoval. Zatím nevím jak přesně na to a jsem z toho velmi otrávenej. 

V pátek na chalupě nainstalovali zhlaví studny a filtrační jednotku a v současné době teče z kohoutku voda, která je podle všeho pitná. Je mi zatěžko tomu uvěřit. 

Hráli jsme v VTM v klubu Balada. Taková punková díra u Palmovky je to, ale hraje se tam opravdu dobře a ten koncert byl jeden z těch výjimečně podařených, kdy to všechno do sebe zapadá. 

Laime měla narozeniny a my s nechali ukecat a strávili sobotu v akvaparku. Sice to stojí asi jako víkend pro dva v Paříži, ale musím nakonec uznat, že to mají vymyšlené dobře. Každý si tam něco najde, například veliká zóna s vnitřníma i venkovníma saunama, mi v mém fyzicky i energeticky vyždímaném stavu přišla dost vhod. A jezdit s tou čučorkou na klíně po tobogánech když píská nadšením a skákat s Žilvinasem ve vlnách a koukat jakou má starost o sestřičku, to je samozřejmě k nezaplacení.  

V neděli jsem udělal narozeninový oběd pro mámu a pro Laime, tentokrát ze skandinávské kuchařky. Skandinávská kuchyně mě nadchla od loňska, kdy nám tak dobře vařili ve Stockholmu. Je to jednoduché a dobré. 

Pak jsem ještě odpoledne znovu jel na chalupu, protože jsem chytil stíhu že jsem nechal otevřené dveře do sklípku, kde je teď filtrační jednotka, která nesmí zmrznout. A ono v noci pořád mrzne, což je trapné, ale je to tak. 

A teď jsem tu.