pondělí, 17. června 2019

Měli jsme na chalupě slunovratový víkend s kamarády, bojovkou a promítáním 16mm filmů. Už potřetí, takže vlastně už tradiční. Sice, stejně jako loni, se na konci s Alelií coby hostitelé shodujeme, že by se nám hodil ještě jeden víkend na odpočinek, ale to k tomu patří. V pátek se taky vrátil Žilvinas ze školy v přírodě, zase o něco samostatnější a oprsklejší. Začínají poslední dva týdny před létem a potom už prázdniny.

pondělí, 10. června 2019

Někdy se mi stává, že na mě během dne přijde taková únava a taky takový smutek, který nemá žádnou zjevnou příčinu. Přitom takový pěkný den. Jak je tohle skvělé, říkal jsem si ráno při venčení mi.pu – začíná teplý den a ulicemi i tady v Praze vane vzduch vonící po bezových květech. V práci kolegové nakoupili pizzu a zmrzlinový mangový dort, protože jsme měli narozeniny celkem tři. Ale mně i tak bylo vlastně divně. Zlepšilo se to až odpoledne, kdy jsem zajel za holkama na kole do Stromovky a pak jsme šli pomalu domů z hřiště. Žilvinásek je na škole v přírodě, takže máme takovou nezvykle neúplnou domácnost.

Na chalupě byl zarostlý dvůr trávou a záhonky plevelem. Dodělal jsem zahradní domeček, všechno pokosil a posekal a vyčerpával dál vrt. Přímo před chalupou je teď rybník a je to tedy hrozná paráda.  

pátek, 7. června 2019

Jsem moc rád doma, i když jet lag byl tentokrát jako řemen. Do postele jsem se dostal ve středu v jednu ráno a probudil se už ve čtyři – kvůli časovému posunu a taky pracovními stresy. Ten výraz Laime, když se probudila a zjistila že jsem se kde se vzal tu se vzal v posteli, byl k nezaplacení. Šel jsem do práce, ale asi jsem to neměl dělat, a tak jsem šel po obědě zase domů. Odpadnul jsem hned v podvečer a teprve ve čtvrtek jsem se cítil plusminus normálně.

barmské sny

Cesta byla bohatá na zvláštní sny.

Přišel jsem do práce v koních. Šel jsem po dlouhé chodbě a velmi nahlas to klapalo.

Byli jsme s kamarády, snad s Worm’s, na přestupu v Hong Kongu, ale vypadalo to tam úplně jinak – velký přístav a trajekty, museli jsme taky přestupovat mezi trasami metra, které ale viselo ve vzduchu. Já je trochu provázel, že už jsem tam jednou byl. Chtěli jsme se podívat do Victoria Parku na výročí Tiananmenu, ale když jsme nastoupili na trajekt, bylo to vlastně jen takové velké surfové prkno, které se pod naší vahou potopilo a my museli v tom doku doplavat ke břehu a vyškrábat se ven. Naštěstí tam bya čistá voda. Pak jsme zase už jeli na letiště a já si uvědomil, že jsme vlastně chtěli do toho Victoria Parku a teď už to nestihneme. (zpětně mi dochází, že to místo, kde jsme se potopili, bylo velmi podobné tomu, kde jsem se skutečně koupal o pár dní později cestou domů. Což je pozoruhodné.)

Našel jsem dvě pěkná horská kola v kontejneru.

Taky jsem se probudil nedlouho po usnutí s hrozivou představou nástupu druhé světové války a toho utrpení, které znamenala pro tak nezměrný počet lidí. 

Taky jsem promlouval do duše nějaké zarputilé biomatce, která se chystala dělat nějaké problémy v jinak dobře fungující škole – že to nakonec poškodí hlavně ty děti a tak dále. Ale bylo to zároveň nějaké natáčení filmu, protože jsme tu situaci, kdy ona vchází do vestibulu školy a já tam na ni čekám, sjížděli nadvakrát a z různých úhlů.

úterý, 4. června 2019, Hong Kong

Přesně třicet let po Tiananmenu jsem se chtěl jet podívat do Victoria Parku, ale v osm ráno se tam ještě nic neděje. A tak jsem místo toho radši stál nahej pod molem hned u ruského kola, v podstatě tedy v centru, držel se zábradlí, vlny se mnou cloumaly a okolo plavaly malinké rybičky. Přišla stěna deště, na vlnách vyrostly malinké krápníky, a pak zase stejně náhle odešla a vzdalovala se jako takový tmavě šedý opar nad Kowloon a potom dál na východ.

Jedu domů a moc se těším na rodinu. Za pár dnů mi podle všeho bude čtyřicet let.