čtvrtek, 22. září 2022, Sarajevo

Sarajevo se mi moc líbí. Byli jsme tu s Alelií jako mladý pár s batohy v roce 2009, ubytování nám doporučili tehdy Dražanovi, se kterýma jsme se tam minuli snad o deset minut. Realita Bosny se pokud vím ztemňuje, stejně jako většina Balkánu, ale tady na ulicích Sarajeva si toho nevšimnete. Specificky zbastlené jugoslávsko-bolševicko-turecké cihlové domy, některé pořád ozobané šrapnely z obléhání v 90. letech, stojí okolo Driny. Jezdí tu staré české tramvaje, prodává se burek a dobré balkánské kafe, lidi jsou přívětiví. Nad městem se tyčí lesnaté kopce. Taky mi to evokuje Igora, což je taky takové inspirativní. Dovedl bych si představit tu nějakou dobu žít, pokud bych tu měl co kloudného na práci. 

Nedalo mi to a zašel jsem se znovu podívat na místo, odkud Gavriel Princip zastřelil Františka Ferdinanda. Kdyby tehdy nevystřelil, nebyla by první světová válka. Bez ní by nebyl Hitler a možná ani bolševická revoluce v Rusku. Bez nich by nebyla ani druhá světová válka, ani komunismus u nás, ani Sovětský svaz. Bez rozpadu Sovětského svazu by nebyl Putin a ani to, co se odehrává dnes, by se neodehrávalo. Těch pár výstřelů jednoho srbského hejhuly přehodilo obrovskou výhybku, po které svět jel jinudy. Ono by se stalo něco jiného, možná o nic méně špatného, ale určitě ne toto. 

pondělí, 5. září 2022

Byli jsme na chalupě s holkama z Moravy a jejich dětma, z nichž jedno mě oslovuje „strýcu“. 

Měli jsme s Alelií druhý slaměný týden, když jsme děti a psa opět vyslali k rodičům na venkov, na těch posledních pár dnů léta. Šli jsme na Letní Letnou na francouzského cirkusáka. Strávili jsme tak i druhý víkend u rodičů na chalupě, kam se vždycky rád vracím. 

Bylo Fórum 2000, kde jsem se Sabinou moderoval uzavřený roundtable Demas, což bylo jako obvykle zajímavé, byť letos jsou ty obavy ze zimy a obecně z toho kam to celé spěje dost patrné. 

Hráli jsme s ILLE dvě písničky na Letní Letné, včetně novinky V sobě samým, kterou jsem napsal už asi před šesti lety v Barmě, ale teď jsme ji oprášili. Funguje to hezky, řekl bych, i když je to taková trochu jedovatá písnička, kterou bych teď už asi napsal jinak. Je tam takový nosný basový riff na který jsem se těšil, ale nakonec jsem ho nechal Almelovi aby nepíčoval že musí hrát na akustiku. 

Hráli jsme s VTM na Zelífestu v bývalé raketové základně v Bratronicích, kde jsme předtím už dvakrát hráli s Alaverdi a s Kittchenem na JunkTownu. Je to opravdu velmi speciální místo a ty junktownové post-apo káry tam normálně parkují po lese. Byli jsme na chalupě, kde začíná to požehnané období roku, kdy je příroda plná jídla. Letos bude hodně jablek, budou i hrušky a švestky, dozrávají poslední rajčata. Je zajímavé, že letos mě to spíš stresuje (jak a kdy to nějak zpracovat?). Ty první roky jsem to vůbec neřešil a bral všechno jako něco nečekaného navíc a bylo mi tak líp. Opět jsem naznal, že chci žít venku, prostě někde, kde mám každodenní styk s trávou a stromy a záhonkama. Nemusí to být přímo venkov, ideální by byla taková vila na Ořechovce, ale tenhle kontakt mi dost chybí a to víkendové chalupářské pendlování mě otravuje.

Nechci se rouhat, protože jsme pokud vím zdraví a máme se rádi, nedaleko od nás se dějí hrozné věci a my si tady žijeme v bavlnce. Ale v rámci poměrů toho našeho Hobitína musím konstatovat, že mám teď na pracovně/praktickém horizontu samé věci, které chci tak maximálně napůl. 
„To máš dobrý“, pravila Marta když jsem se jí svěřil, „to já tak maximálně na deset procent“.
A člověk to obrací v rukou jako staré oblečení ve skříni a říká si – mám to vyhodit? Ale vždyť to ještě celkem slouží. A taky co bych nosil místo toho? A tak to ze zvyku nosí dál a to mu tak nějak vyplní ten čas. 

pondělí, 15. srpna 2022

První srpnový týden jsem zase strávil odbavováním urgentních pracovních agend a v pátek ráno jsme sedli do auta a vyrazili na výlet. 

Chodili jsme po Schwarzwaldu, kde je v údolí pila a všechny chalupy mají před sebou dlouhé hranice odpadního dřeva na topení. Schwarzwald mě fascinuje od doby, kdy jsem se dozvěděl, že to je (spolu s Bělověžským pralesem na polsko-běloruské hranici) poslední pozůstatek Hercynského lesa, který ještě v době Říma sahal od jednoho až k druhému. Ty mlčenlivé tmavě zelené kopce a mechem obrostlé stromy opravdu dýchají takovou prastarou atmosféru. 

Bydleli jsme v půjčeném bytě v Zurichu, chodili kolem jezera, okukovali impresionistické obrazy v Kunsthaus, a abychom udělali radost i Žilvinasovi, zašli jsme taky do muzea FIFA. 

Spali jsme pod stanem na svěží jitrocelové pastvině nad horským jezerem, všechno tam bylo švýcarsky spořádáné a soukromý majetek k tomu. Jen my jsme tam zakempovali nadivoko jako u nás na východě. 

Dlouho jsme se koupali v Thunersee a pak ještě v jezeru ženevském. Já kupodivu nikdy předtím ve Švýcarsku nebyl. 

Spali jsme na osamělé farmě uprostřed vyprahlých kopců v Provance, kterou provozuje takový sluncem osmahlý poustevníček v našem věku. Levandule jsme už nestihli, ale i ty ostříhané keříčky pořád dost voněly. 

Strávili jsme odpoledne koupáním v přehradě Lac de Sainte-Croix s Bartovskými, se kterými jsme se jen čirou náhodou protnuli ve stejný čas na stejném místě. Kdyby mi někdo před pěti lety řekli, že spolu budeme trávit dovolenou u francouzské Riviéry, nevěřil bych tomu. Ale je to tak a bylo to fajn. 

Kempovali jsme kdesi v jižní Francii. Naznali jsme, že kempy jsou zvláštní, ale měli tam bazén a obě děti si ho náramně užily. Laime, která ještě začátkem léta nesnesla ponořený obličej, udělala v plavání hrozný pokroky a Žilvinas se zase hodně zlepšil v kraulu a potápění. 

Jeli jsme do oceánografického muzea v Monaku, ale když jsme se propletli tím labyrintem serpentýn někam poblíž, poslední úsek silnice byl zavřený policajty. Asi se chystala jet kolem kolona Mohameda Bin Salmana nebo Romana Abramoviče nebo Ivoše Rittiga, kdoví. Tak jsme se otočili a jeli zase dál podél pobřeží až do Itálie. Čtu zrovna knížku Kleptopia o špinavých penězích a jak se jim na Západě dobře daří. Monako i Zurich k tomu byly dobrou ilustrací. 

Bydleli jsme u starých manželů, kteří provozují cukrárnu a kavárnu v městečku Sassello a byl to takový až filmový obrázek Itálie. V úzkých kamenných uličkách už od rána posedávali lidé u kafe, zelenina a ovoce byly vyskládané před krámky, místní kočky se proplétaly sedícím mezi nohama, v odpolední výhni to všechno utichlo a teprve se setměním zase všichni vylezli ven. 

Koupali jsme se dva dny ve Varazze (protože tam mají být vlny ale zrovna nebyly). Vlny jsme naopak našli v Jesolu a Laime drkotala zubama mezi fialovými rtíky, ale nepřiznala že by jí mohla být zima, jen aby mohla ještě chvíli skotačit v příboji. 

V Milánu jsme zašli do vědeckotechnického muzea Leonarda da Vinciho, kde mají na dvoře ponorku i kosmickou raketu. 

V Benátkách jsme vaporettem vjeli do města a pak zase pěšky vyšli ven. Stačilo to tak akorát. Je to unikátní město a ostatní ho ještě neviděli, ale turisticky je v srpnu velmi intenzivní. 

Poslední večer a noc, teď v sobotu, jsme strávili u Stefana, Angely a Beatrice. To místo i oni sami vyzařují hrozně příjemnou energii. Seděli jsme u grilu venku pod fíkovníky ještě s klávesákem Ivanem a jeho ženou, dokonce i na noční kytarový jam došlo. Byla radost si zase zahrát na Stefanův černý Les Paul Custom, který jsem nábožně ohmatával když mi bylo čtrnáct a hrál jsem na diamantku. Žilvinas bez problémů proklábosil večer s Beatrice, zdá se že evropské děti bez rozdílu jedou ve Stranger Things. 

A včera jsme jeli jedenáct hodin domů. Večer jsme vybalili, umyli z nohou zbytky rozšlapaných fíků a šli spát. 

Byl to fajn týden a i s tolika přesuny to šlo zvládnout, zejména díky statečným dětem.   

A jedeme dál. 

pondělí, 1. srpna 2022

Svobodný týden pokračoval – šli jsme na večeři do Teplé Kačky s panem Čakrou, který se ve svém duchovnu dostává už do takových rovin, že je z toho jednomu nelehko. Zejména s přihlédnutím k tomu, že to celé stojí na tom, že věří jen jednomu člověku. 

Zašli jsme taky na koncert Dva před Crossem a v pátek jeli k rodičům na chalupu pomoct tátovi se dřevem na zimu. Když pomáhá i Žilvinas, ten třígenerační tandem už jede hrozně efektivně, takže jsme to měli celé nařezané, naštípané i uklizené za den a půl. Shodli jsme se na tom, že je nám v tom kraji dobře. Cítím se tam pořád víc doma než u nás na chalupě vlastní, ale to může být i tím, že jsem tam zažil dětství. 

Vrátili jsme se všichni do Prahy a já jsem pracoval dlouho do večerů, abych nemusel zkracovat čundr s Žilvinasem, který jsme si slíbili před nějakou dobou. Nakonec jsem to stihnul – v úterý jsem pracoval do jedné v noci a potom zase ve středu od sedmi ráno, ale pak jsme se přesunuli z chalupy do Prahy, cestou nakoupili jídlo a plynový vařič, narychlo sbalili a odjeli s dalšíma tatínkama a dětma autobusem ze Střížkova do Tupadel, odkud jsme vyrazili na pochod. 

I když celkem nedaleko Prahy, další čtyři dny jsme jen velmi málokdy zavadili o civilizaci, spali jsme v trampských tábořištích pod skalními převisy, kde po sobě party vždycky uklidí a na ohništi nechají snítku jehličí, šlapali borovicovými a dubovými lesy a vařili si na zemi. Bylo to skvělé a já si konečně po dlouhé době odpočinul, i když jsme každý den ušli s těžkými batohy kolem 10 kilometrů. Teprve v sobotu jsme se stavili v hospodě, cukrárně a na koupališti v Kravařích, které jsou jinak velmi sudetská depka. 

Hned v neděli jsem musel naskočit zase do pracovních úkolů, ale ten výlet mi dal hodně a já si jako vždycky říkám, že něco podobného musíme dělat častěji. 

úterý, 19. července 2022

Minulý čtvrtek jsme odeslali děti i psa k babičce s dědou a od té doby jsme s Alelií sami. Od doby co jsme byli bezdětní je to poprvé na takhle dlouhou dobu a i když se na ty čučorky těšíme, musíme uznat, že to je velmi fajn. V pátek jsem hrál s WR v Pasekách nad Jizerou, v sobotu jsme sami dva jeli na chalupu a vzali to přes Mělník a Spomyšl. Od neděle jsme v Praze, byli jsme se podívat na Výstavišti na Floexe (po delší době jsem se tak potkal se Sárou V.), stavili se na večeři v italském bistru, doma můžeme svobodně souložit, večeřet kdy a co chceme a nevenčit psa. Nebýt toho že mě tíží ten projekt a taky ruský Mordor, je to vlastně idylické. 

středa, 29. června 2022

Tohle byl tedy dost náročnej měsíc. Pokud budu počítat i ty dva co se ještě stanou koncem týdne, vešlo se do něj sedm koncertů se třema kapelama, šest zkoušek (celkem dokonce se čtyřma kapelama), víkendový mejdan slunovratu (který je v roli hostitelů taky vždycky celkem náročný i když se to nezdá), k tomu poměrně zahuštěná pracovní agenda na plný úvazek a ta zběsilá týdenní africká cesta. Má žena je svatá že mi to všechno toleruje. 

Takže vstupujeme do července, kde bych si dost potřeboval odpočinout, ale už teď vidím, že to nepůjde, protože těch pracovních úkolů zbývá ještě dost a všechny jsou urgentní a důležitý. 

A když jsem si tu tak pěkně postěžoval, můžu zase jít něco dělat. 

úterý, 21. června 2022

Tak jsem těch posledních deset dnů nějak dal a můžu se konečně zase věnovat práci, která se mi mezitím nahromadila jaksi u počítače. Vrátil jsem se po víc než 24-hodinové cestě v pátek odpoledne a navečer jsme jeli na chalupu. V Africe příjemně, tady strašný horko, třeba 37C. V sobotu jsem tam nechal rodinku a jel na dvoják s VTM, nejdřív u rozhledny u Mariánských lázní, kde jsme hráli s Lanugo (pozoruhodná to kombinace!), potom na punkový festival Koupák někde u Brd. V obou případech jsem si výborně zahrál. Pes nám mezitím začal pajdat tak, že už se někdy neodvažuje chodit po schodech, což je problém. Já těch jejích 40 kilo ještě unesu, ale nikdo jiný z rodiny samozřejmě ne a je otázka co budeme dělat až už do těch schodů nebude moct vůbec. 

Včera jsme měli zkoušku s ILLE s Daliborem Hrubešem, co bude v sobotu na Rábí zaskakovat za Almelu kterej nemůže.

Dneska o půl čtvrtý ráno jsem vyprovodil Žilvinasa na autobus do Legolandu. Cestou domů jsme si povídali s Ivo Anderlem a Zoškou Bartovskou a obloha světlala, protože zrovna v ten moment, v tu hodinu, byl letní slunovrat. Od této chvíle se dny zkracují a odpočítávají k zimě, ve které se Rusové pokusí nám zkroutit ruce za záda co nejvíc to půjde. A nabitý červen mě zatím háčkem v pysku táhne dál.  

čtvrtek, 16. června 2022, letiště Gaborone

Gaborone je taková příjemná zapadlá díra. Sice hlavní město, ale jen všehovšudy asi pro dvěstě tisíc lidí, a i to mi přijde nečekaně hodně. To město je takové roztahané načervenalé nic zalité tím křepkým jihoafrickým zimním sluncem. Šel jsem ze schůzky do hotelu pěšky asi půl hodiny, ale ono tam v podstatě není kam dojít. Hned za hranicí města se pak rozkládá nekonečný buš, kde suché stromy stojí v naprostém tichu v slunečném bezčasí, kde se kromě cesty slunce po obloze (tady zprava doleva) nic nemění. Zápaďani, které jsme tu potkali, byli všichni podobně zpomalení, jakoby ospalí. V Botswaně žije asi dvaapůl miliónu lidí, ale ta země je větší než Francie. Nezdá se to být špatné místo k životu. 

úterý, 14. června 2022, v letadle nad Zambií

Strávil jsem den v Lusace, ale moc jsem toho neviděl. Takhle narychlo mi připadá podobná jako Accra – doširoka rozlezlé město převážně nízkých domů, mnohem přívětivější autům než chodcům, červená půda a sucho. Jsme tu uprostřed zimy a je to krásné počasí – kolem dvaceti stupňů, slunečno a takové to o nepatrný kousek vybledlejší šikmé světlo jako u nás v hezký zimní den. Teď pod námi je zrovna jezero Kariba, jinak je krajina vyprahlá a koryta řek vyschlá. 

úterý, 7. června 2022

Jsou to plné dny, jak jsem předpovídal. Dneska jsem se po delší době zase dosyta vyspal. Stejně jsem ospalej, protože je takový zamračený a deštivý den, ale je jasně patrné, že ten spánek je zásadní. Mám dost nabitý týden a jeden ještě bláznivější před sebou, tak už jen z toho hlediska bych měl teď držet dobrou životosprávu. 

Měli jsme na chalupě Slunovrat, už posedmé, a všechno tentokrát vyšlo vysloveně dobře. Sabe a Tomáš Vachuda mluvili o Barmě, Marek Štys se zjevil na kole a mluvil o humanitárních operacích ve velkém, Honza Černý přivezl sýry a mluvil o pomoci ukrajinským uprchlíkům, Jitka Cardová o konceptu základního nepodmíněného příjmu a Olga o čištění zubů. Letos to tedy pokud jde o přednášky byl hodně NGO-fest, ale příště to zase bude třeba jinak. Dělali jsme pizzu a chačapuri a sendviče s trhaným vepřovým, koupali se v rybníku, promítali z 16mm kotoučů Poklad na stříbrném jezeře a Tři veterány a bizarní československý dokument z 60. let o rybářském průmyslu na Islandu, Alelie udělala pro děti bojovku na téma Mluvícího balíku. Jak tam všechno roste a všechny ty naše jedlé sazeničky, šlahouny a keře začínají plodit, je nutno uznat, že je to tam opravdu moc pěkné místo. 

Dneska odevzdávám velký projekt a hned musíme začít psát další, ještě dvakrát větší. Odpoledne mám nikoliv jednu, ale dvě zkoušky – s Alaverdi protože hrajeme v pátek v Kaštanu, a hned potom s VTM protože hrajeme v sobotu na parníku Hamburk. Odtamtud v podstatě jedu rovnou na letiště. Do té doby ale ještě proběhne večírek ke 30 letům ČvT (kam jdu kuriozně jako Aleliin +1), jedna pracovní večeře a jeden večerní webinář pro africké soudce.