pondělí, 15. srpna 2022

První srpnový týden jsem zase strávil odbavováním urgentních pracovních agend a v pátek ráno jsme sedli do auta a vyrazili na výlet. 

Chodili jsme po Schwarzwaldu, kde je v údolí pila a všechny chalupy mají před sebou dlouhé hranice odpadního dřeva na topení. Schwarzwald mě fascinuje od doby, kdy jsem se dozvěděl, že to je (spolu s Bělověžským pralesem na polsko-běloruské hranici) poslední pozůstatek Hercynského lesa, který ještě v době Říma sahal od jednoho až k druhému. Ty mlčenlivé tmavě zelené kopce a mechem obrostlé stromy opravdu dýchají takovou prastarou atmosféru. 

Bydleli jsme v půjčeném bytě v Zurichu, chodili kolem jezera, okukovali impresionistické obrazy v Kunsthaus, a abychom udělali radost i Žilvinasovi, zašli jsme taky do muzea FIFA. 

Spali jsme pod stanem na svěží jitrocelové pastvině nad horským jezerem, všechno tam bylo švýcarsky spořádáné a soukromý majetek k tomu. Jen my jsme tam zakempovali nadivoko jako u nás na východě. 

Dlouho jsme se koupali v Thunersee a pak ještě v jezeru ženevském. Já kupodivu nikdy předtím ve Švýcarsku nebyl. 

Spali jsme na osamělé farmě uprostřed vyprahlých kopců v Provance, kterou provozuje takový sluncem osmahlý poustevníček v našem věku. Levandule jsme už nestihli, ale i ty ostříhané keříčky pořád dost voněly. 

Strávili jsme odpoledne koupáním v přehradě Lac de Sainte-Croix s Bartovskými, se kterými jsme se jen čirou náhodou protnuli ve stejný čas na stejném místě. Kdyby mi někdo před pěti lety řekli, že spolu budeme trávit dovolenou u francouzské Riviéry, nevěřil bych tomu. Ale je to tak a bylo to fajn. 

Kempovali jsme kdesi v jižní Francii. Naznali jsme, že kempy jsou zvláštní, ale měli tam bazén a obě děti si ho náramně užily. Laime, která ještě začátkem léta nesnesla ponořený obličej, udělala v plavání hrozný pokroky a Žilvinas se zase hodně zlepšil v kraulu a potápění. 

Jeli jsme do oceánografického muzea v Monaku, ale když jsme se propletli tím labyrintem serpentýn někam poblíž, poslední úsek silnice byl zavřený policajty. Asi se chystala jet kolem kolona Mohameda Bin Salmana nebo Romana Abramoviče nebo Ivoše Rittiga, kdoví. Tak jsme se otočili a jeli zase dál podél pobřeží až do Itálie. Čtu zrovna knížku Kleptopia o špinavých penězích a jak se jim na Západě dobře daří. Monako i Zurich k tomu byly dobrou ilustrací. 

Bydleli jsme u starých manželů, kteří provozují cukrárnu a kavárnu v městečku Sassello a byl to takový až filmový obrázek Itálie. V úzkých kamenných uličkách už od rána posedávali lidé u kafe, zelenina a ovoce byly vyskládané před krámky, místní kočky se proplétaly sedícím mezi nohama, v odpolední výhni to všechno utichlo a teprve se setměním zase všichni vylezli ven. 

Koupali jsme se dva dny ve Varazze (protože tam mají být vlny ale zrovna nebyly). Vlny jsme naopak našli v Jesolu a Laime drkotala zubama mezi fialovými rtíky, ale nepřiznala že by jí mohla být zima, jen aby mohla ještě chvíli skotačit v příboji. 

V Milánu jsme zašli do vědeckotechnického muzea Leonarda da Vinciho, kde mají na dvoře ponorku i kosmickou raketu. 

V Benátkách jsme vaporettem vjeli do města a pak zase pěšky vyšli ven. Stačilo to tak akorát. Je to unikátní město a ostatní ho ještě neviděli, ale turisticky je v srpnu velmi intenzivní. 

Poslední večer a noc, teď v sobotu, jsme strávili u Stefana, Angely a Beatrice. To místo i oni sami vyzařují hrozně příjemnou energii. Seděli jsme u grilu venku pod fíkovníky ještě s klávesákem Ivanem a jeho ženou, dokonce i na noční kytarový jam došlo. Byla radost si zase zahrát na Stefanův černý Les Paul Custom, který jsem nábožně ohmatával když mi bylo čtrnáct a hrál jsem na diamantku. Žilvinas bez problémů proklábosil večer s Beatrice, zdá se že evropské děti bez rozdílu jedou ve Stranger Things. 

A včera jsme jeli jedenáct hodin domů. Večer jsme vybalili, umyli z nohou zbytky rozšlapaných fíků a šli spát. 

Byl to fajn týden a i s tolika přesuny to šlo zvládnout, zejména díky statečným dětem.   

A jedeme dál. 

pondělí, 1. srpna 2022

Svobodný týden pokračoval – šli jsme na večeři do Teplé Kačky s panem Čakrou, který se ve svém duchovnu dostává už do takových rovin, že je z toho jednomu nelehko. Zejména s přihlédnutím k tomu, že to celé stojí na tom, že věří jen jednomu člověku. 

Zašli jsme taky na koncert Dva před Crossem a v pátek jeli k rodičům na chalupu pomoct tátovi se dřevem na zimu. Když pomáhá i Žilvinas, ten třígenerační tandem už jede hrozně efektivně, takže jsme to měli celé nařezané, naštípané i uklizené za den a půl. Shodli jsme se na tom, že je nám v tom kraji dobře. Cítím se tam pořád víc doma než u nás na chalupě vlastní, ale to může být i tím, že jsem tam zažil dětství. 

Vrátili jsme se všichni do Prahy a já jsem pracoval dlouho do večerů, abych nemusel zkracovat čundr s Žilvinasem, který jsme si slíbili před nějakou dobou. Nakonec jsem to stihnul – v úterý jsem pracoval do jedné v noci a potom zase ve středu od sedmi ráno, ale pak jsme se přesunuli z chalupy do Prahy, cestou nakoupili jídlo a plynový vařič, narychlo sbalili a odjeli s dalšíma tatínkama a dětma autobusem ze Střížkova do Tupadel, odkud jsme vyrazili na pochod. 

I když celkem nedaleko Prahy, další čtyři dny jsme jen velmi málokdy zavadili o civilizaci, spali jsme v trampských tábořištích pod skalními převisy, kde po sobě party vždycky uklidí a na ohništi nechají snítku jehličí, šlapali borovicovými a dubovými lesy a vařili si na zemi. Bylo to skvělé a já si konečně po dlouhé době odpočinul, i když jsme každý den ušli s těžkými batohy kolem 10 kilometrů. Teprve v sobotu jsme se stavili v hospodě, cukrárně a na koupališti v Kravařích, které jsou jinak velmi sudetská depka. 

Hned v neděli jsem musel naskočit zase do pracovních úkolů, ale ten výlet mi dal hodně a já si jako vždycky říkám, že něco podobného musíme dělat častěji. 

úterý, 19. července 2022

Minulý čtvrtek jsme odeslali děti i psa k babičce s dědou a od té doby jsme s Alelií sami. Od doby co jsme byli bezdětní je to poprvé na takhle dlouhou dobu a i když se na ty čučorky těšíme, musíme uznat, že to je velmi fajn. V pátek jsem hrál s WR v Pasekách nad Jizerou, v sobotu jsme sami dva jeli na chalupu a vzali to přes Mělník a Spomyšl. Od neděle jsme v Praze, byli jsme se podívat na Výstavišti na Floexe (po delší době jsem se tak potkal se Sárou V.), stavili se na večeři v italském bistru, doma můžeme svobodně souložit, večeřet kdy a co chceme a nevenčit psa. Nebýt toho že mě tíží ten projekt a taky ruský Mordor, je to vlastně idylické. 

středa, 29. června 2022

Tohle byl tedy dost náročnej měsíc. Pokud budu počítat i ty dva co se ještě stanou koncem týdne, vešlo se do něj sedm koncertů se třema kapelama, šest zkoušek (celkem dokonce se čtyřma kapelama), víkendový mejdan slunovratu (který je v roli hostitelů taky vždycky celkem náročný i když se to nezdá), k tomu poměrně zahuštěná pracovní agenda na plný úvazek a ta zběsilá týdenní africká cesta. Má žena je svatá že mi to všechno toleruje. 

Takže vstupujeme do července, kde bych si dost potřeboval odpočinout, ale už teď vidím, že to nepůjde, protože těch pracovních úkolů zbývá ještě dost a všechny jsou urgentní a důležitý. 

A když jsem si tu tak pěkně postěžoval, můžu zase jít něco dělat. 

úterý, 21. června 2022

Tak jsem těch posledních deset dnů nějak dal a můžu se konečně zase věnovat práci, která se mi mezitím nahromadila jaksi u počítače. Vrátil jsem se po víc než 24-hodinové cestě v pátek odpoledne a navečer jsme jeli na chalupu. V Africe příjemně, tady strašný horko, třeba 37C. V sobotu jsem tam nechal rodinku a jel na dvoják s VTM, nejdřív u rozhledny u Mariánských lázní, kde jsme hráli s Lanugo (pozoruhodná to kombinace!), potom na punkový festival Koupák někde u Brd. V obou případech jsem si výborně zahrál. Pes nám mezitím začal pajdat tak, že už se někdy neodvažuje chodit po schodech, což je problém. Já těch jejích 40 kilo ještě unesu, ale nikdo jiný z rodiny samozřejmě ne a je otázka co budeme dělat až už do těch schodů nebude moct vůbec. 

Včera jsme měli zkoušku s ILLE s Daliborem Hrubešem, co bude v sobotu na Rábí zaskakovat za Almelu kterej nemůže.

Dneska o půl čtvrtý ráno jsem vyprovodil Žilvinasa na autobus do Legolandu. Cestou domů jsme si povídali s Ivo Anderlem a Zoškou Bartovskou a obloha světlala, protože zrovna v ten moment, v tu hodinu, byl letní slunovrat. Od této chvíle se dny zkracují a odpočítávají k zimě, ve které se Rusové pokusí nám zkroutit ruce za záda co nejvíc to půjde. A nabitý červen mě zatím háčkem v pysku táhne dál.  

čtvrtek, 16. června 2022, letiště Gaborone

Gaborone je taková příjemná zapadlá díra. Sice hlavní město, ale jen všehovšudy asi pro dvěstě tisíc lidí, a i to mi přijde nečekaně hodně. To město je takové roztahané načervenalé nic zalité tím křepkým jihoafrickým zimním sluncem. Šel jsem ze schůzky do hotelu pěšky asi půl hodiny, ale ono tam v podstatě není kam dojít. Hned za hranicí města se pak rozkládá nekonečný buš, kde suché stromy stojí v naprostém tichu v slunečném bezčasí, kde se kromě cesty slunce po obloze (tady zprava doleva) nic nemění. Zápaďani, které jsme tu potkali, byli všichni podobně zpomalení, jakoby ospalí. V Botswaně žije asi dvaapůl miliónu lidí, ale ta země je větší než Francie. Nezdá se to být špatné místo k životu. 

úterý, 14. června 2022, v letadle nad Zambií

Strávil jsem den v Lusace, ale moc jsem toho neviděl. Takhle narychlo mi připadá podobná jako Accra – doširoka rozlezlé město převážně nízkých domů, mnohem přívětivější autům než chodcům, červená půda a sucho. Jsme tu uprostřed zimy a je to krásné počasí – kolem dvaceti stupňů, slunečno a takové to o nepatrný kousek vybledlejší šikmé světlo jako u nás v hezký zimní den. Teď pod námi je zrovna jezero Kariba, jinak je krajina vyprahlá a koryta řek vyschlá. 

úterý, 7. června 2022

Jsou to plné dny, jak jsem předpovídal. Dneska jsem se po delší době zase dosyta vyspal. Stejně jsem ospalej, protože je takový zamračený a deštivý den, ale je jasně patrné, že ten spánek je zásadní. Mám dost nabitý týden a jeden ještě bláznivější před sebou, tak už jen z toho hlediska bych měl teď držet dobrou životosprávu. 

Měli jsme na chalupě Slunovrat, už posedmé, a všechno tentokrát vyšlo vysloveně dobře. Sabe a Tomáš Vachuda mluvili o Barmě, Marek Štys se zjevil na kole a mluvil o humanitárních operacích ve velkém, Honza Černý přivezl sýry a mluvil o pomoci ukrajinským uprchlíkům, Jitka Cardová o konceptu základního nepodmíněného příjmu a Olga o čištění zubů. Letos to tedy pokud jde o přednášky byl hodně NGO-fest, ale příště to zase bude třeba jinak. Dělali jsme pizzu a chačapuri a sendviče s trhaným vepřovým, koupali se v rybníku, promítali z 16mm kotoučů Poklad na stříbrném jezeře a Tři veterány a bizarní československý dokument z 60. let o rybářském průmyslu na Islandu, Alelie udělala pro děti bojovku na téma Mluvícího balíku. Jak tam všechno roste a všechny ty naše jedlé sazeničky, šlahouny a keře začínají plodit, je nutno uznat, že je to tam opravdu moc pěkné místo. 

Dneska odevzdávám velký projekt a hned musíme začít psát další, ještě dvakrát větší. Odpoledne mám nikoliv jednu, ale dvě zkoušky – s Alaverdi protože hrajeme v pátek v Kaštanu, a hned potom s VTM protože hrajeme v sobotu na parníku Hamburk. Odtamtud v podstatě jedu rovnou na letiště. Do té doby ale ještě proběhne večírek ke 30 letům ČvT (kam jdu kuriozně jako Aleliin +1), jedna pracovní večeře a jeden večerní webinář pro africké soudce. 

sobota, 21. května 2022

Babulku zase přivezli a skoro až kupodivu funguje doma zase jako dřív. Vyžaduje to tedy vzrůstající úsilí najatých ošetřovatelek a potom především mojí mámy,  Albertiny a Alelie, a teď k tomu navíc žlučníkovou dietu. Žlučníková diety nic neléčí, jen zpomalí vylučování žluči, takže se další žlučové kameny – kterých tam má babulka požehnaně a operovat se v tomhle věku už nedají – tak snadno znovu nezaseknou ve žlučovodu. Ale dřív nebo později se to asi stane znovu, pokud se nestane mezitím něco jiného. Babulka už se kromě týdenní koupele pohybuje pouze na čtverečním metru mezi postelí, křeslem a židlí s nočníkem a s oblibou hovoří o tom, že takhle dlouho neplánovala žít a že už by tu možná ani radši nebyla. A člověk se neubrání myšlence jestli by přecejen nějaká forma eutanazie dostupná pro lidi v takové situaci nebyla pro ně lepší než tohle čekání. 

V kteréžto souvislosti stojí za smutnou zmínku, že Michael Kyjonka, který se někdy začátkem týdne ztratil a potom se stal regulérní pohřešovanou osobou, se předevčírem v noci zabil. Já bych to do něj neřekl, ale zase tak dobře jsem ho neznal. Přijímal mě do CZEPSu, měl dost zajímavý background který kombinoval armádní hodnost v pozici právníka se zahradničením a určitě ještě spoustu jiných věcí, o nichž nevím. Je mi to líto. 

Jinak pokračují velice nabité dny, až se člověk skoro cítí občas vláčen těmi agendami, do kterých se zaháčkoval. A agendy pádí, háček se zasekne do pysku a táhne mě za sebou. 

Tak jsme hráli s VTM Na Marjáně, kde jsme shodou okolností měli první koncert s Alaverdi před Wohnout v roce 2007. Tentokrát to ale za moc nestálo, i když my jsme se toho zhostili docela dobře. Ale jakmile člověk stojí na pódiu a hlavou mu běží co tam vlastně dělá a jak by chtěl být někde jinde, je to v rokenrolu dost antiklimaktické. 

Slíbil jsem Olze nahrát kytaru do dema, ale už asi dva týdny se k tomu nemůžu dostat. 

Jel jsem do Stockholmu, bydlel v cele v bývalé věznici Långholmen, byl po strašně dlouhé době běhat po tom krásném ostrovu plném stromů a mol s motorovými čluny s dřevěnou palubou. Nakonec jsem našel čas si udělat po Stockholmu delší procházku a znovu naznal, že je mi Švédsko blízké, aspoň tedy na jaře a v létě. Švédové mi taky přijdou v porovnání s Nory a Finy nám relativně nejbližší. Je mi blízká i ta jednoduchost a neokázalost. A ta čistá sladká voda všude a ty šedorůžové žulové balvany! Kromě toho nám tam dávali hrozně dobré jídlo – z celkem prostých ingrediencí, ale hrozně dobře, vkusně a nápaditě udělané. Sezónní, čerstvé, lokální. S výjimkou ryb a škeblí přitom máme všechno co oni, a proto jsme hned po návratu objednal ne jednu, ale hned dvě kuchařky o moderní severské kuchyni. 

Tou dobou jsem už byl značně vyždímanej. V práci se mi chtělo fňukat kolik toho je najednou, ale asi jsem v tom už přecejen o něco zkušenější a vím, že stačí ty věci postupně odbavovat a jakmile jich ubyde jen pár, ten přetížený dojem se zase výrazně zvedne. Takže jsem nakonec ani nefňukal. A teď jsem se dvě noci po sobě slušně vyspal, dneska odbavil velkou část jednoho velkého projektu a všechny ty ostatní, co čekají zase v pondělí, se zdají o něco zvládnutelnější. Včetně extravagancí, jako je cesta, na které mezi nedělí a pátkem (počítáme-li i přestupy) navštívím Amsterdam, Nairobi, Lusaka, Johannesburg a Gaborone. 

Teď jsme ovšem na chalupě a mně to velmi prospívá. Žilvinas spí se sousedovic dětmi ve stanu u nás na dvorku, my s Alelií buď pracujeme nebo všelijak čaprčíme po louce. Tenhle květnový spurt trávy a plevele je děsivý, všechno to jede jako blázen, bršlice klidně prorazí třiceticentimetrový slaměný mulč a ty naše různé sazeničky na hodně místech začínají bojovat o život. Letos to v tomhle smyslu rozhodně bude zápas s divočinou. Hodně nových stromů poprvé kvete a vypadá to obecně letos na dobrou úrodu jablek. Květy kdoule jsou takové růžové, skoro jako slézová růže. Sazenice dýní naopak s výjimkou dvou nebo tří pochcípaly. 

Domluvil jsem se s Lukášem z vesnice, že nám na příjezdovou cestu vyklopí čtyři valníky starých střešních tašek, kterých se potřebuje zbavit. On to udělal, ale pak tam ještě přijel s bagrem a strávil sobotu tím, že je všelijak rozhrabával a rozjížděl, až tu cestu v podstatě celou zrekonstruoval a na pár místech ještě výrazně vylepšil. A nevnutil jsem mu za to ani peníze na tu naftu. 

Opravil jsem solární sušárnu na ovoce, kterou sejmul vítr loni na podzim a já byl dlouho příliš demoralizován ji znova stavět. Navrch jsem dal střešní tašky, přichytil jsem ji železnými tyčemi do země a svrchu ještě natáhl k zemi horolezecká lana a myslím, že by to snad už mohlo i držet. Sekám trávu traktůrkem Cub Cadet, a i když si při tom člověk nevyhnutelně připadá trochu jako prďola, je to ohromná úspora práce a tu louku bych jiným způsobem nedal už vůbec. 

Týdny s háčkem v pysku zdaleka nekončí, ale cítím se zase o něco lépe vybaven jim čelit. 

úterý, 3. května 2022

Nenacházím čas psát, jsou to dost plné dny. 

Měli jsme koncert s Worm’s a Ester Valtrovou na lodi Kamina. 

Měli jsme koncert s VTM venku v Kaštanu a bylo to opět dost dobré. Naučil jsem se už asi dvaadvacet věcí, což v podstatě stačí a můžeme zkusit začít dělat něco nového. 

Měli jsme schůzku s Olgou a Davídkem Landštofem ohledně ILLE. 

Babulku odvezli na František se zánětem slinivky. Vypadá dobře, ale v tomhle věku samozřejmě už nic není jen tak. 

Pracovní agendy se hrnou jedna přes druhou. Trochu se obávám že něco přehlédneme a bude průšvih, ale zatím to všechno nějak probíhá. 

Byl jsem na snídani s RB. Překvapilo mě, že tenhle vyrovnanej a veselej člověk loni v červnu nejdřív šest týdnů nespal a potom skončil na psychiatrii s panickýma atakama a depresí. Teď už vypadá zase normálně, ale pořád bere prášky. Jak tomu předcházet? Tak mně by snad mohla trochu pomáhat muzika a taky hrabání se v hlíně a taky doufejme meditace, kterou musím co nejdřív znovu nastartovat. Jinak nevím.

Stavil se u nás na chalupě Marek Štys, poprvé od doby, kdy jsme ji od něj před osmi lety koupili. Docela koukal jak to tam všeobecně rozkvetlo a ptal se jestli si to zase nevyměníme zpátky. 

Když mám čas, což je málokdy, hraju na Žilvinasově počítači Red Dead Redemption 2, což je tedy skutečně monumentální počin.