středa, 9. října 2019

Rodiče mají zrekonstruovaný byt. Je vždycky pozoruhodné jak se ten totální bordel rozbitého bytu a suti rychle změní zase v pořádek v novém. My jsme jim různě pomáhali a krom toho doháním různé jiné zanedbané agendy. Taky jsem byl na chvíli v Parlamentu na akci o Číně, ale pak jsem se šel zase věnovat zanedbaným agendám. Dneska jsem se probudil deset minut před třetí ráno a od té doby jsem bez zjevné příčiny vzhůru. Celkem mi to nevadí, ale jak jsem tak ležel, přemýšlel jsem nad tím jestli mi tím vesmír nedává příležitost, abych v té dutině noci něco zásadního promyslel. Nemohl jsem ale na nic přijít. 

pátek, 4. října 2019, Jeruzalém

Dny jsou naplněné od rána do večera schůzkama; pokud potom ještě můžu, jdu psát barmský projekt. Probouzím se s mlhavýma pochybnostma co tu dělám, ale během první schůzky a druhého kafe se to většinou rozpustí. Projekt jsem dopsal, i když z něj nemám tak dobrý pocit jako před čtyřmi lety. Ten předchozí z těch asi šedesáti projektů skončil na prvním místě, což mě dost překvapilo. Tak snad tenhle doleze aspoň přes čáru. Ale i časy se mění, takže člověk nikdy neví. 

K. mi v něčem připomíná L. kdyby nebyla taková bábovka. Krásná holka, takovým čistým způsobem, vůbec nenosí makeup. Vzdělaná a intelektuální a taková jaksi celkově na úrovni – elegantně oblečená, dělala právničku támhle a na mezinárodním tribunálu tuhle, správně drží vidličku, je předurčena k tomu aby se její vkusně vybrané punčocháče třely o kožené sedačky kvalitních vozů a prsty hladila ušlechtilé kovy diskrétních barev. Je to vlastně normální holka a umí chytnout rukou mouchu v letu, ale je to zároveň i jiná lidská třída, a kromě toho už i jiná generace co má skoro urážlivě pozdní data narození – v tomto případě 1990. 

Jedeme zpátky na letiště, izraelští profileři spatří blízkovýchodní razítka v pasu a uslyší o Ramalláhu a hned si nás všechny čtyři vytáhnou na důkladnější péči. Ale s tím jsme počítali a vlastně člověk tenhle jejich systém i trochu obdivuje – nesmlouvavý, ale celou dobu zdvořilý a podle všeho dost efektivní. Být ovšem Palestinec nebo nějaká jiná podezřelá národnost, byla by ta péče asi ještě větší a možná ne tak zdvořilá. V našem případě pořád v podstatě chtějí abychom se někdy vrátili a taky abychom je po Evropě pokud možno nepomlouvali.

středa, 2. října 2019, Ramalláh

Všude stojí nové věžáky s vápencovým obložením, hodně z nich prázdných, jako duchové. Taky velké budovy nefungujících ministerstev, zaplacené bůhvíkým. Město je jinak přívětivější než si ho pamatuju z doby před čtyřmi lety, i když pro lidi které nezajímá Arafatovo mauzoleum toho pořád nemůže nabídnout moc.  

Pokaždé když přiblížíš oko, najdeš nové dělení na nesmiřitelné tábory, jako takový zvláštní kaleidoskop. Tak zdálky máme samozřejmě Izraelce a Palestince. Potom jsou tu Palestinci, rozdělení na Gazu pod Hamasem a Západní břeh pod Fatahem. V rámci Západního břehu jsou pak ti, kteří jsou s vládou a ti kteří spíš proti ní. Ti proti ní se pak rozpadají na další a další frakce. Je to v podstatě docela malé prostředí, takže to nakonec dospěje k omezenému počtu starých mazaných kocourů, z nichž každý hraje své hry s některými a proti jiným. A v tom vrchním patře jsou to takové rotující dveře, které zrovna třeba tady v oblasti spravedlnosti o které mluvím, vynesou tutok kocoura do židle předsedy Nejvyššího soudu, aby ho potom zase jiní kocouři svrhli a posadili tam sami sebe a své kamarády, aby on zase z jiné pozice přesvědčil Abbáse aby udělal čistku mezi soudci a zbavil se tak těch druhých šmahem všech. 

Tomuhle nedůstojnému kolotoči přihlížejí západní ambasády, UN a EU a většinou se neodvažují ho kritizovat i když ho mocnými penězovody celý platí. Neodvažují se protože na výtky uslyší tirády o tom že za všechno zlé může izraelská okupace (to je reálný a velký problém, samozřejmě, ale nemůže zase úplně za všechno). Neodvažují se taky proto že čekají jak se věci vyvinou, klíčový moment typicky prošvihnou a pak už je zbytečné něco říkat. Neodvažují se i proto, že rotujícím diplomatům (z nichž tu většina stráví jen pár let) radí stálí palestinští zaměstnanci jejich ambasád, kteří mají vlastní loajality a vlastní příbuzné v té či oné soupeřící partě. A nakonec se západní diplomati neodvažují i proto, že mají rozjeté projekty, do kterých se jim nechce hodit vidle, protože co pak s těma penězma a hlavně by to taky v Bruselu, Ottawě nebo Amsterdamu vypadalo jako jejich neúspěch. A tak radši neříkají nic, nebo to nějak neurčitě promumlají a jede se dál jako by nic. 

Je to velká ostuda. A dokud zahraniční dárci nebudou daleko přísnější, věci se moc nezmění, protože druhá strana ví tohle taky a naučí se že jí všechno projde. Což ostatně do velké míry, byť v jiných problémech, platí i o vztahu USA a Izraele. 

pondělí, 30. září 2019, Ruzyně

Asi to musím pokaždé vybojovat znovu. Bylo by fajn mít trochu silnější a hlavně trvalejší pracovní sebevědomí a třeba to ještě někdy přijde. Zatím se mi ale zdá, že se do každého projektu pouštím znovu s velkými pochybnostmi o tom jestli na to vůbec mám – a pokud je překonám, tak jen postupně. Tak to chce asi prostě víc pracovat.

neděle, 29. září 2019

Poslední dva týdny proběhly v podivném oparu. Děje se toho mnoho najednou a přece je to nějaké nehybné. 

Kromě rekonstrukce jednoho bytu na Letné se mění nájemníci hned ve dvou dalších. 

Voda v rybníku je jako křen.

Píšu barmský projekt a to psaní je pro mě vždycky takový bolestivý proces plný střídavě úspěšného boje s prokrastinací. Takže to pak obvykle trvá déle než by muselo a víc to dře. Díky tomu taky odkládám různé další úkoly, které na mě potom skočí s o to větší urgencí. 

Zítra letím do Jeruzaléma. Kupodivu i předminulý barmský projekt jsem dopsal tam. Ubytován v hotelu katolického institutu hned vedle zdí starého města (katolický-prosímtě-institut Jeruzalém, tam se jen tak člověk nepodívá!), seděl jsem po nocích v asketickém pokoji, kde byla jen postel, stůl, židle a krucifix na zdi a psal. 

pondělí, 16. září 2019

Poslední dva víkendy se mi podařilo skoro celé uchránit pro rodinu, ale jinak to byly pozoruhodně nabité dny z nejrůznějších stran. 

Hlavní trenérka programu na tento týden dostala zápal plic a hledali jsme narychlo náhradu. 

Nedělní večer u holandského velvyslance a dumání co si vlastně všichni přesně od téhle iniciativy slibují. 

Pondělní den opět holandský, v širším kruhu a dumání pokračuje. Různí fajn známí, co jsem je dlouho neviděl. 

Odpoledne jsem s kytarou utekl, abych hrál na křtu CD herečky/zpěvačky Dáši Zázvůrkové. Kapelu jí dělá Žbirkův band a scházel jim kytarista. Almela se zeptal mě a já jsem to vzal, protože je to jednak brigáda a punčocháčky, ale především si zase po delší době zahraju s cizíma a dobrýma muzikantama. V Klubu Lávka je hodně lidí, ale je to úplně jiné než čemu bychom řekli křest v našich vodách. Trochu mi to připomíná akce amerického centra před patnácti lety, navíc fotografové se vrhají po příchozích osobách, o kterých absolutně netuším kdo jsou. Ale proč ne. 

Ty čtyři písničky jsme zahráli se ctí, i když mi s nástupem na pódium přestalo hrát kombo – doteď nevím proč, je to velmi nepravděpodobná závada. Začalo být trochu slyšet až když jsem ho vytavil na maximum a zbytek setu se pak modlil aby najednou zase nepřeskočilo do normálu a neutrhlo všem tou náhlou hlasitostí uši. Na čtyřech písničkách není mnoho prostoru udělat na publikum i spoluhráče druhý dojem. 

Z Lávky jsem běžel zpátky do holandské rezidence a povídal si s Martou P. z Maďarska a mladým slovenským novinářem. Od Kuciakovy vraždy a následných protestů se vynořila řada mladých slovenských aktivistů a novinářů, kteří mi přijdou hrozně dobří a neznám jejich české ekvivalenty. To neznamená že tu nejsou, ale přijde mi, že jsou před námi v tomhle teď jaksi napřed – byť tohle vzedmutí bylo doslova vykoupeno nevinnými životy. 

V úterý jsme pokračovali na Vinohradech s holandským kruhem. 

Do toho mi chodil veselý proud jiných pracovních emailů. 

Kombinace Syřanů a Švédů v plánování jednoho programu je rozhodně pozoruhodná a má svá specifika. 

Do toho mi volal topenář a pak taky elektrikář a taky malíř ohledně plánované rekonstrukce na Letné. 

Pak taky potenciální skautský vedoucí, úplně nečekaně. 

OTK zrušili koncert s Alaverdi 24/10 protože si Ondra Ježek uvědomil, že má výročí svatby. 

Měl jsem mít patnáctiminutový skype v přípravě na listopadový tréning, ale byla z toho nakonec hodina a čtvrt. Seděl jsem zavřený ve skladu, notebook na balení toaletního papíru a před sebou v regálu krabici s nápisem “Povodně – Jelínek”, nečekaná to stopa dobrého kamaráda Jelena. 

Když jsem konečně vylezl, holandský kruh už byl rozpuštěn a já si posbíral věci z prázdné zasedačky a šel prozměnu na valnou hromadu Demas a odtamtud zase na americkou rezidenci. Z hlediska networkingu to bylo plodné. Poprvé jsem se potkal s Markem Hilšerem, Janem Farským a Vítem Rakušanem. Na haló efekt jsou to hrozně sympatičtí lidé. Potom taky – kde se vzala tu se vzala – Petra Nesvačilová, kterou bych tam fakt nečekal a ona mě asi taky ne. 

Ve středu bylo dopoledne plné interních schůzek a potom jedna na MZV s odchozí novou velvyslankyní do Barmy. Standardně si nás na recepci vyzvedla sekretářka a dovedla nás dlouhými chodbami Černínského paláce do kanceláře, kde se nás ujal usměvavý pán (“aha, někdo se přidal navíc, nejspíš z odboru Asie, velvyslankyně asi teprve přijde” mysleli jsme si). Teprve když jsme si sedli a vyměnili si vizitky, ukázalo se, že sedíme u ředitele odboru OSN, protože nás nesprávná paní sekretářka dovedla do nesprávné kanceláře. Náhodou i tutok pana ředitele Barma zajímá, a tak jsme usoudili, že se nám touhle náhodou vesmír možná snaží takhle naznačit že si máme něco důležitého sdělit, a třeba se to ještě vynoří. Pak jsme se nechali odvést do správného patra.  

Ve čtvrtek jsem konečně měl příležitost dohánět sám sebe v kanceláři a pak večer doma hlídal děti, pekl chleba a zakládal zelí na podzim. Musím udělat taky kimči. 

V pátek jsem odvezl kolegy na chalupu, kde jsme seděli na dvorku a hovořili o životě. Plánovali jsme něco podobného snad pět let a po tom, kolik jsem toho před nimi o tom místě nažvanil, si to rozhodně zasloužili. Pak jsem zase některé odvezl zpátky do Prahy, nabral rodinku a vyrazili jsme tam zpátky. 

Byl to krásný a slunečný podzimní víkend. Voda v rybníku už je studená, ale v kombinaci se sluníčkem a fyzickou prací se člověk zase rychle zahřeje. A plavat v tiché ráno chladnou vodou, koukat, jak za stromy vychází slunce a prozařuje páru co stoupá v jitřním chladu z klidné hladiny a taky kouř z komína jak jsem zatopil dole v kamnech aby tam ostatní měli po probuzení teplo – to je prostě k nezaplacení!   

Dodělal jsem šambrány a naučil se tak nějak štukovat. Snad už se blíží moment, kdy nám pan Brůna zase zapojí vodu a bude nám téct z kohoutku. Ale ten rok běhání s kyblíkama nás zase celkem zocelil a vody si teď daleko víc vážíme. Vykopal jsem taky díry na podzimní sázení stromů, páč jsme se rozhodli, že louka nám není celkem k ničemu a radši ji celou proměníme v ovocný sad. 

A tak jdou teď dny.

středa, 4. září 2019

Jsou to překvapivě nabité dny, i když se nic převratného vlastně neděje. Zařizování, práce, zařizování. Chleba. Taky jsem měl jednu zkoušku na jeden koncert s jednou zpěvačkou, kterou doprovází torzo Žbirkova bandu a scházel jim tam kytarista. Je fajn zase hrát s neznámýma dobrýma muzikantama, i když v tomhle případě v tom asi delší potenciál pro sebe spíš nevidím.  

úterý, 3. září 2019

Ten náš velkej Žilvinas je druhák, panejo! Ptal jsem se zkušené matky Halyi jak dlouho se ještě takový klouček bude chtět tulit k tatínkovi. Říkala, že možná ještě tak dva tři roky, to je vlastně hrozně krátká doba. 

S Honzou Karasem jsme naznali, že by na obalu desky Worm’s měl být komín a vzhledem k tomu, že to byla poslední věc, kterou zbývalo na albu dořešit, hned včera večer jsem ho uploadoval a naše gymnaziální hudba, naše první deska vydaná třiadvacet let od založení kapely, se brzy objeví v digitální distribuci.

Z třicetistupňových veder se ochladilo, je něco pod dvacet a většinou slunce.

Psychedelika III

Nedávno jsem absolvoval přesnoční psilocybinovou meditaci. Nevím kde začít, ale byl to dost výjimečný zážitek.

Příprava setu byla v tomhle případě velmi důkladná a byl to velký rozdíl. Pozřel jsem dva a půl gramu sušených českých psilocybe a potom ještě jeden další gram. 

Nejdřív přišly takové náhodné představy, schovávám se někde v kalné vodě mezi travinama v jižní Asii a těsně nad hlavou mi přelétává obrovský rákosový koš. Pak takový světlehnědý vír, podobný jako si pamatuju ze zimy, který postupně rozebíral moje vědomé já (které mělo jinak tendenci se držet a ty situace všelijak komentovat), v podobě různých trubek, vedení a tištěných spojů, které ten vítr postupně odnášel. Potom asi nejhlouběji, rostliny, popínavé věci, víry. Všechno dobré. 

Minule jsem to hodně směřoval na rodinu, ale tentokrát, alespoň zpočátku v té intenzivní fázi, jsem v tom byl a chtěl být sám, tohle je jen na mě. Hodně z toho byly vlastně dohody s mým rozumovým já, s egem – “tak mě pusť, nedrž mě pořád tolik”
A očekávatelná odpověď – “vždyť to dělám abych tě chránil”
“Já vím, a já to oceňuju, jsi důležité – dyť i teď s tebou tady argumentuju tvým prostřednictvím. Ale mohli bychom se dohodnout že občas trochu povolíš a necháš věci víc plynout, co?”

Pak jsem tuhle vědomou racionální část mysli i viděl, vyndávali jsme ji ven, vypadala jako nějaký černý plastikový komponent počítače z osmdesátých let. 

Myslím někdy potom se mi povedlo na chvíli to ego opustit a měl jsem vizi jak plynu jako smítka prachu v paprscích slunce v dřevěné místnosti nějakého starého kláštera. Mám pocit, že tam toho bylo v téhle intenzivní fázi víc, ale neudržel jsem to v paměti. Třeba to ještě vyplave. 

I tak probleskávaly myšlenky na rodinu. Žilvinas teenager a modré blikání záchranářských majáků (děsivé, pochopitelně). Honíme se s Žilvinasem po hrázi rybníka na chalupě a smějeme se. Rodiče. Alelie, stárneme spolu. 

Byl tam moment na začátku dalšího hudebního tracku, kdy jsem byl v podzemí nějakých inckých katakomb a přišel bezeslovný ale jasný dotaz zda chci jít ještě dál. A já řekl že díky ne (i když teď si říkám že jsem býval měl). Doposud to celé mohlo trvat třeba tři hodiny, pokud mohu soudit, což mohu jen omezeně. 

Zřejmě někdy od té doby začalo pomalé přistávání, které trvalo určitě několik dalších hodin. Když jsem viděl škvírkou pod maskou na oči, ta místnost byla jako nějaký chrám, větší než se zdála předtím. Na chvíli jsem do zorného pole zachytil M., i při pohledu jedním okem vystupovala z toho plochého zakouřeného zlatého pozadí jako trojrozměrná prosvětlená bílá postava. 

Myšlenky vystoupaly zase o něco blíže k hladině. Vize jak pracuju někde jako učitel. 

Chvílema byla i legrace. Představoval jsem si, už celkem střízlivě, jak dole do industriální kuchyně v mé hlavě nabíhají zpátky kuchaři a údržbáři, kteří se opět snaží nahodit běžný provoz a všelijak uklízejí a brblají co jim tam za dobu jejich nepřítomnosti natropily hostující živly hlubšího vědomí.
“Hele, ale nechceš si těmahle metaforama s kuchaři a dialogy se svým egem vypěstovat nějakou paralelní schizofrenickou osobnost, že ne?” ptám se sám sebe. 
“Ne, ne, samozřejmě, neboj!” ujišťují hnedka chlapíci z kuchyně. 
“Tak moment, kdo to teď vlastně řekl? O čem jsem právě mluvil?” zamračím se. 
Chlapíci z kuchyně už radši ani muk. 

Nepříjemná fáze, celej zpocenej, pocit mentálního pnutí kdy se člověk trochu obává, aby mu nepřeskočilo, i když se uklidňuje že to za chvíli přejde. Jako by se kruh rozšířeného vědomí snažil napasovat zpátky do čtverhranné přihrádky toho normálního. Nebo jako turbulence v letadle před přistáním. Později mi zkušená osoba říkala, že učitel jejího učitele říkal, že cestou za tu membránu čelíme svým strachům a cestou zpátky svým neurózám. V mém případě to úplně odpovídalo. Strachy jsou svým způsobem jednodušší, protože se jim prostě čelí a je to. Nervozity jsou o dost víc zakořeněné. Jak tohle všechno zvládnu napasovat do denního fungování? Jak to skloubit s prací, hlídáním jestli mi nepropadlo povinný ručení, objednáváním instalatérů? A do toho ten skoro fyzický pocit pnutí, nevím jak jinak ho popsat. Tahle nepříjemná fáze mohla trvat třeba patnáct minut, i když se to těžko odhaduje. 

Pak jsem pod dekou zaujal nějakou jinou polohu a přišel ke mně nesmírný pocit požehnání a jakési blahosklonnosti nějaké základní síly. Taky to neumím říct jinak. Někdy tou dobou taky přišel do playlistu audiotrack, kde mnich a malý kluk zpívali mantru. Za střízliva bych možná řekl kýč jako bič, ale tekly mi slzy jako hrachy až jsem si úplně promáčel masku přes oči a tričko vzadu na krku. Ještě teď když to píšu po čtyřech dnech, vhání mi to slzy do očí. Ta totální benevolence, čistá bílá láska. A potvrzení takové nějaké, speciálně pro mě.

Budu táta. Budu na louce se svýma dětma sázet stromy. Budu na zemi. Alelie moja milá, budeme to zvládat spolu. Budeme stárnout a potom umřu a to je v pořádku. Možná nevím kam přesně napřít své síly pracovně, ale v těch podstatných věcech jsem zhruba tam, kde bych měl být. 

Potom to dlouhou dobu pomalu odeznívalo, z nějakého důvodu mi přišlo pohodlné kroutit si pomalu rukama ve vzduchu a na podlaze. Když jsem je zahlédnul škvírou pod maskou, byly to občas ruce starého člověka. Tohle přistávání je velice příjemná a vyrovnaná fáze. 

Nevím přesně jak pozdě to skončilo, ale v noci jsem docela dobře spal. I tak jsem byl druhý den velmi unavenej. Nebylo to nic podobného kocovině, spíš podle mého názoru důsledek toho, že mozek – energeticky to náročný orgán – jel řadu hodin na o dost vyšší kapacitu než na jakou je zvyklý. Dokonce mě i trochu bolela hlava, uprostřed, jakoby mezi hemisférama – i když mě skoro nikdy hlava nebolí. Celé to provázel velmi pozitivní pocit. Jeli jsme na chalupu, já po obědě vytuhnul na dvě hodiny s Laime a vydatně spal další noc a byl zase jako nový. 

Stále mi zůstává docela silný “afterglow”. Lépe se mi medituje. Snáz si poručím když něco chci nebo nechci dělat. Cítím se soustředěnější a v hlavě cítím takové to sevření, zameření nebo jak to říct, které znám ze období, kdy víc nebo déle medituju. Najednou mě moc neláká číst, víc mě ty krátké momenty v tramvajích naplňuje jenom vnímat přítomnost a koukat okolo sebe. To se ale asi vrátí. 

Vůbec se to asi bude smršťovat zpátky. Jak si z toho co nejvíc udržet? Máš různý nástroje, pomůcky. Tutok právě třeba meditaci. Hejbat se. Přírodu, snadno dosažitelnou, jen na to myslet a najít si na ni čas. Kostely, na každým rohu. Lidi podobně naladěné. Buddhistickou literaturu. Nemrhej zbytečně čas. Když můžeš, upřednostňuj to, co se dá považovat za tvorbu nebo za službu. 

Něco snad zůstane. Třeba ta nesmírná milost, která je kdesi za patrným hmotným světem, už není něco o čem bych pochyboval. Pochyboval jsem o tom vlastně předtím? 

Cítím se trochu v duchu té známé thajské hlášky: Same, same, but different.