pondělí, 17. června 2019

Měli jsme na chalupě slunovratový víkend s kamarády, bojovkou a promítáním 16mm filmů. Už potřetí, takže vlastně už tradiční. Sice, stejně jako loni, se na konci s Alelií coby hostitelé shodujeme, že by se nám hodil ještě jeden víkend na odpočinek, ale to k tomu patří. V pátek se taky vrátil Žilvinas ze školy v přírodě, zase o něco samostatnější a oprsklejší. Začínají poslední dva týdny před létem a potom už prázdniny.

pondělí, 10. června 2019

Někdy se mi stává, že na mě během dne přijde taková únava a taky takový smutek, který nemá žádnou zjevnou příčinu. Přitom takový pěkný den. Jak je tohle skvělé, říkal jsem si ráno při venčení mi.pu – začíná teplý den a ulicemi i tady v Praze vane vzduch vonící po bezových květech. V práci kolegové nakoupili pizzu a zmrzlinový mangový dort, protože jsme měli narozeniny celkem tři. Ale mně i tak bylo vlastně divně. Zlepšilo se to až odpoledne, kdy jsem zajel za holkama na kole do Stromovky a pak jsme šli pomalu domů z hřiště. Žilvinásek je na škole v přírodě, takže máme takovou nezvykle neúplnou domácnost.

Na chalupě byl zarostlý dvůr trávou a záhonky plevelem. Dodělal jsem zahradní domeček, všechno pokosil a posekal a vyčerpával dál vrt. Přímo před chalupou je teď rybník a je to tedy hrozná paráda.  

pátek, 7. června 2019

Jsem moc rád doma, i když jet lag byl tentokrát jako řemen. Do postele jsem se dostal ve středu v jednu ráno a probudil se už ve čtyři – kvůli časovému posunu a taky pracovními stresy. Ten výraz Laime, když se probudila a zjistila že jsem se kde se vzal tu se vzal v posteli, byl k nezaplacení. Šel jsem do práce, ale asi jsem to neměl dělat, a tak jsem šel po obědě zase domů. Odpadnul jsem hned v podvečer a teprve ve čtvrtek jsem se cítil plusminus normálně.

barmské sny

Cesta byla bohatá na zvláštní sny.

Přišel jsem do práce v koních. Šel jsem po dlouhé chodbě a velmi nahlas to klapalo.

Byli jsme s kamarády, snad s Worm’s, na přestupu v Hong Kongu, ale vypadalo to tam úplně jinak – velký přístav a trajekty, museli jsme taky přestupovat mezi trasami metra, které ale viselo ve vzduchu. Já je trochu provázel, že už jsem tam jednou byl. Chtěli jsme se podívat do Victoria Parku na výročí Tiananmenu, ale když jsme nastoupili na trajekt, bylo to vlastně jen takové velké surfové prkno, které se pod naší vahou potopilo a my museli v tom doku doplavat ke břehu a vyškrábat se ven. Naštěstí tam bya čistá voda. Pak jsme zase už jeli na letiště a já si uvědomil, že jsme vlastně chtěli do toho Victoria Parku a teď už to nestihneme. (zpětně mi dochází, že to místo, kde jsme se potopili, bylo velmi podobné tomu, kde jsem se skutečně koupal o pár dní později cestou domů. Což je pozoruhodné.)

Našel jsem dvě pěkná horská kola v kontejneru.

Taky jsem se probudil nedlouho po usnutí s hrozivou představou nástupu druhé světové války a toho utrpení, které znamenala pro tak nezměrný počet lidí. 

Taky jsem promlouval do duše nějaké zarputilé biomatce, která se chystala dělat nějaké problémy v jinak dobře fungující škole – že to nakonec poškodí hlavně ty děti a tak dále. Ale bylo to zároveň nějaké natáčení filmu, protože jsme tu situaci, kdy ona vchází do vestibulu školy a já tam na ni čekám, sjížděli nadvakrát a z různých úhlů.

úterý, 4. června 2019, Hong Kong

Přesně třicet let po Tiananmenu jsem se chtěl jet podívat do Victoria Parku, ale v osm ráno se tam ještě nic neděje. A tak jsem místo toho radši stál nahej pod molem hned u ruského kola, v podstatě tedy v centru, držel se zábradlí, vlny se mnou cloumaly a okolo plavaly malinké rybičky. Přišla stěna deště, na vlnách vyrostly malinké krápníky, a pak zase stejně náhle odešla a vzdalovala se jako takový tmavě šedý opar nad Kowloon a potom dál na východ.

Jedu domů a moc se těším na rodinu. Za pár dnů mi podle všeho bude čtyřicet let.

pátek, 31. května 2019, Taungoo

Volno pokračovalo další dva dny, ale mám nějak pocit, že jsem to potřeboval. Dneska se cítím odpočatý a zaostřený, což zatím tady moc ten případ nebyl. Možná proto, že jsme tady v Taungoo stranou města a v noci je tu ticho.

Taungoo je bývalé královské město, z něhož zůstal vodní příkop okolo – ohromný čtverec o straně dva kilometry. Taky takové jezero uvnitř, u nějž pravděpodobně někdy dřív stál palác. Autem to sem z Yangonu trvá asi čtyři hodiny, ale my jsme si s Tomášem a Chrisem samozřejmě radši přivstali na pátou a jeli vlakem. Lístek do „upper class“ stojí v přepočtu šedesát korun, je tam rozvrzaná ale velká a docela pohodlná sedačka a otevřené okno, odkud lze sledovat barmský venkov a vesnice. Člověk na to má šest a půl hodiny, protože vlaky zřídka jezdí víc než čtyřicet kilometrů za hodinu – z dobrých důvodů, i při té čtyřicítce se strašidelně houpou a natřásají. Na mnoha místech podél trati teď byly čerstvě složené ohromné valy štěrku a pražců, tak se to možná brzy změní. Krajina je tou cestou taková zemědělská rovina a rolníci touhle dobou pilně orají za pomoci buvolů nebo starožitných motorových pluhů. Množství odpadků kolem vesnic je smutné – je to opravdu neuvěřitelný a zoufale neodstranitelný bordel.  

středa, 29. května 2019, Yangon

Dal jsem si dva dny volno, to znamená že jsem se po večerech nepokoušel dohánět věci z Prahy. Trochu mi tím stoupla úzkost jak je zvládnu, protože u některých ani pořádně nevím jak na to, ale obecně jsem rád že jsem to udělal, snad jsem si tím trochu odpočinul. Tahle cesta vyšla tak, že není ani jeden den volno – je buď program nebo přesun. Oboje zabere den až do večeře, a po ní už není síla na nic moc jiného než telefonát domů (což je mimochodem stále fascinující – koho by napadlo, že budeme mít videohovory přes celý svět a že to navíc nebude stát ani korunu). Laime se úvodem vždycky dojemně ptá jestli přijedu domů.

Po Pyaponu jsme byli ještě v Pathein, v takovým na naše poměry celkem nóbl hotelu, páč vhodný klášter jsme nenašli.

V noci se mi zdálo, že jsem potřeboval pracovně zaletět na nějaké jednání do Tel Avivu a rozhodl se s sebou vzít Žilvináska aby se podíval k moři. A když jsme dorazili autobusem na letiště, uvědomil jsem si, že o tom jednání nemám žádný bližší informace – že tu letenku jsem sice koupil už dřív, ale vlastně ani nevím jestli je to jednání potvrzený, natož jestli někdo bookoval nějakej hotel a tak dále. Došlo mi, že s takhle mlhavým plánem jsou naše šance projít přes důkladnou izraelskou letištní kontrolu minimální. S tím jsem se probudil.

neděle, 26. května 2019, Pyapon

Přišla bouře a trochu se ochladilo. Ale dneska ráno už je to zase stejné jako včera a odpoledne bude pravděpodobně zase bouřka. Je to tentokrát opravdu všechno nějaké unavené. Je to možná i tím, že tady trénujeme v klášteru bez klimatizace (když je na výběr, je vždycky lepší dávat peníze klášterům než bůhvíjakým majitelům hotelů). Přes oběd jsem si koupil sukni longgyi a od té doby chodím v ní. Kvalita mého života se tím zlepšila.

pondělí, 13. května 2019

Jsou to takové rozlítané dny. Minulý týden bylo sice dost volna, ale taky nám doma kompletně měnili topení a instalovali plynový kotel, takže bylo potřeba uklízet, přesouvat nábytek, koordinovat řemeslníky a podobně. Taky jsme měli zkoušku s ILLE a taky jsme hráli v Liberci, během obojíhož jsem vypil větší počet piv. Ukázalo se, že zabookovat indie koncert na stejný den, kdy je ve městě zdarma obrovský koncert na majáles, má kupodivu dopady na návštěvnost. Nevím proč to tak udělali, ale protože to bylo v rámci dotovaného festivalu Nisa, nepřijde zkrátka ani pořadatel, ani my. Jen jestli to takhle není s těma dotacema často, že vydržují něco tržně neudržitelného (což z definice nevyhnutelně ano) a lidem je pak trochu víc jedno jestli do přípravy dají takovou péči jako kdyby jim šlo o vlastní peníze (to už je horší).

Jeli jsme na chalupu, sázet sazenice, budovat nové záhony, dodělávat domeček pro děti ze kterého je vlastně takový celkem velký altánek. Díky tomu kotli a tomu koncertu to bylo jen na něco přes 24 hodin a navíc byla zima a mokro. Nicméně rybník už je aspoň díky tomu plný vody. Za pár dnů jedu zase pryč a tentokrát se mi nechce.

sobota, 4. května 2019, nové letiště Istanbul

Často se snažím letět domů přes noc, abych tam byl už ráno. Teprve poslední dobou mě napadá, že to možná zase tak chytré není, protože pak člověk v noci většinou skoro vůbec nespí. Takže je pak tatínek od rána sice doma, ale poněkud zombík. Včera jsem se bůhvíproč vzbudil už ve čtyři ráno, prožil den, zašel do starého města nakoupit pistácie, baklavu pro paní Charvátovou která ji ráda, oříšky, semínka, bulgur, čočku, rejži, cizrnu, fazole, baklažány a okurky a pak čekal v pokoji na odvoz na letiště.

Ve tři ráno jsme se podle plánu vznesli, ale při startu jsme vcucli ptáka, takže jsme asi za čtvrt hodiny zase přistáli aby na zemi omrkli motory. Taky bylo třeba zase doplnit palivo. Mezitím někdo nejspíš z pověrčivosti vystoupil že už znovu nepojede, takže bylo potřeba zkontrolovat všechna příruční zavazadla, jestli tam náhodou nenechal nějaké s bombou. Následkem toho jsme se na tom dvouhodinovém letu zpozdili o dvě hodiny a letadlo do Prahy jsem viděl v Istanbulu akorát couvat od gejtu. Služby na novém letišti jsou zatím dost blbé. Takže teď tu sedím u kafe, je deset ráno a já jsem zombík co je vzhůru už třicet hodin.

Vlastně mě tentokrát docela baví i ten muslimský svět. Má v sobě takovou nějakou starobylou ctihodnost a pospolitost, kterou už u nás pozorovat moc nejde.