Month: March 2022

Minulý týden proběhl trochu v oparu. Odevzdal jsem ty dva důležité projekty. Začal Jeden svět a já se na zahájení jako obvykle potkal se spoustou lidí, z nichž velkou většinu vždycky rád vidím. V pátek jsem jel z práce rovnou na zkoušku VTM, potom rovnou na chalupu, v sobotu dopoledne do Karlových Varů mluvit na debatě regionálního Jednoho světa. Je otázka jestli to stojí za tu naftu jet hodinu tam a hodinu zpátky kvůli dvaceti minutám debaty, ale to není otázka pro mě, mě ten výlet bavil. Moderátor byl velmi dobře připravený a místo abychom se rovnou pustili do povídání o soudcích v Polsku mě na úvod zaskočil mým kompletním profesním i hudebním životopisem a pak vytáhnul odkudsi kytaru a donutil mě zahrát kus Vody živé. Pak jsem jel zase zpátky na chalupu, natáhnul čerpadlo do rybníku a asi tři hodiny napouštěl nádrže nahoře na louce a zaléval stromy, protože je už skoro měsíc krásné, ale velmi suché počasí. Začíná to rašit, kvete dřín, křivatec a orsej, vylézají narcisky a chystají se tulipány. Alelie a děti měli přijet v neděli ráno, ale probudili se nastydlí, tak jsem tam zůstal sám. Nečekaně se stavili Čedok s Káčou na motorce, pak jsem se sbalil a jel domů. 

Poslední dny se skoro každý den probudím nad ránem a převaluju se v obavách, v nichž figuruje válka, dva projekty které musím odevzdat, a jestli mám nastálo hrát s VTM. Je to nerovná směsice, ale zaměstnává mě to všechno. VTM jsem nakonec napsal že teda jo, aspoň abychom spolu udělali desku. Je fakt, že si tam přijdu tak nějak hudebně kompetentnější než třeba v ILLE a taky že nám to spolu opravdu dost dobře hraje. Tak proč tomu stát v cestě, aspoň na nějakou dobu. 

Na jarní prázdniny jsme původně chtěli jet do Neapole, ale nakonec jsme se díky všeobecné nejistotě rozhodli zůstat v dojezdové vzdálenosti. Taky bylo potřeba řešit péči o babulku, což jsme dopředu nevěděli, ale nakonec bylo užitečné, že jsme byli poblíž. Celou dobu jsou jasné, slunečné a chladné dny. Dva dny jsem strávil sám s Žilvinasem na chalupě, což bylo hezké a udělali jsme tam různé jarní práce, spálili listí a klacky, posekali dřevo. Potom jsme v Praze nabrali holky a jeli do penziónu v Pilníkově, který někde našla Alelie. Nejsme žádní lyžaři, ale tentokrát jsme s Žilvinasem dvě dopoledne strávili na sjezdovce. Šlo mu to hrozně dobře, přitom samostatně lyžoval poprvé v životě. Chodili jsme taky všichni po výletech, vyjeli lanovkou na Černou horu a šli sáňkařskýma trasama dolů, stavili jsme se na Prachovských skalách. 

Znáte takový ten pocit, kdy se koukáte na nějaký tísnivý film nebo čtete knihu a pak se ocitnete zpátky v realitě a ten pocit z vás spadne? Tak teď s válkou na Ukrajině to zažívám naopak, pravděpodobně spolu s mnoha dalšími. Kdykoliv se do něčeho ponořím, při vynoření přijde uvědomění a strach v břiše – ajo, tohle vlastně, ono se to opravdu děje. Nemůžu dělat zhola nic abych zvrátil běh věcí. Můžu pomáhat držet organizaci, abychom zase my mohli pomáhat uprchlíkům, ale jinak mě toho moc nenapadá. Na chalupu jsem navozil nějaké zásoby rýže, luštěnin, salámů, filtr na vodu. Jsou krásné, slunečné a chladné dny. Každou noc mrzne – už asi deset dnů, a kam předpověď dohlédne, bude dál. Každé hřiště je plné dětí, každý šťastný moment s rodinou má takový sladkobolný podtext, kde si oba s Alelií uvědomujeme, jak je to pěkné a že se věci mohou změnit. Ale neříkáme to nahlas, jednak abychom se nestrašili, za druhé i proto, abychom to nepřivolávali. Často si vzpomenu na popisy začátku druhé světové války z „Berlin Diary“ od Williama Shirera. Jak se v Berlíně taky ty první týdny a měsíce nic nedělo, lidi na dekách v parku, pikniky u jezer. A přitom, ne tak daleko, ta strašná mašina už byla nezastavitelně rozjetá a časem rozžvýkala všechno a všechny. Není to uklidňující, ale co naděláš. 

Noční můra na východě pokračuje. Rusům teče do bot, ale jsou to Rusové a zdaleka to nekončí. Dnes navrhují, že by s tím tedy jako přestali, pokud dostanou Krym, Donbas a taky že Ukrajina se nikdy nikam nepřidá. Úplně stejně hovořil Hitler těsně po vpádu do Polska. Že by tedy jako mohlo být příměří, když ovšem rovnou dostane všechno o co bojuje. Pořád úplně nevidím jak z toho všeho ven. Protože kromě toho že tohle Ukrajinci nepřijmou by pak byla jen otázka času kdy se Putin oklepe a začne nějaké další kolo, navíc poučen předchozími nezdary. Příbuzní v Rusku nevěří svým ukrajinským rodinám, že tam opravdu umírají lidé (a pokud jo, pak je určitě zabíjejí schválně sami ukrajinští nacisti). Moskevská babička mé kolegyni ze Lvova poslala z ruských médií mapu tajných biologických laboratoří USA na Ukrajině, že určitě budou vypouštět viry a že tedy mají ze Lvova zmizet. A nedá si vymluvit že to není pravda. V práci jsme se ujali několika skupin žen a dětí, kteří za různých okolností dorazily z různých míst. Svět obletělo video s emotivní Ukrajinkou, která jako Kassandra na tiskovce grilovala Borise Johnsona s tím, že se snaží zabránit třetí světové válce, ale ta už začala. Ta holka byla Daria Kaleniuk, velmi tvrdá a velmi správňácká šéfka ukrajinského Anti-Corruption Action Center, kterou dobře znám. Ještě dva dny předtím byla někde v Polsku a vypadalo to taky že skončí u nás, ale nakonec se vynořila v Londýně. Pořád je zatěžko domyslet, že se tohle všechno opravdu děje. 

Měli jsme první koncert s VTM v Baladě a bylo to opravdu hodně dobrý. Hraje nám to myslím dohromady fakt výborně a všeobecné gratulace se to zdály potvrzovat. Nějaká paní mě tam poznala z ILLE, což jsem v tomhle punkovým prostředí vůbec nečekal. Rozhodli jsme se vybrané peníze zdvojnásobit ještě svýma a poslat to celé na Ukrajinu, což vyšlo celkem asi na 25,000.