úterý, 4. června 2019, Hong Kong

Přesně třicet let po Tiananmenu jsem se chtěl jet podívat do Victoria Parku, ale v osm ráno se tam ještě nic neděje. A tak jsem místo toho radši stál nahej pod molem hned u ruského kola, v podstatě tedy v centru, držel se zábradlí, vlny se mnou cloumaly a okolo plavaly malinké rybičky. Přišla stěna deště, na vlnách vyrostly malinké krápníky, a pak zase stejně náhle odešla a vzdalovala se jako takový tmavě šedý opar nad Kowloon a potom dál na východ.

Jedu domů a moc se těším na rodinu. Za pár dnů mi podle všeho bude čtyřicet let.

pátek, 31. května 2019, Taungoo

Volno pokračovalo další dva dny, ale mám nějak pocit, že jsem to potřeboval. Dneska se cítím odpočatý a zaostřený, což zatím tady moc ten případ nebyl. Možná proto, že jsme tady v Taungoo stranou města a v noci je tu ticho.

Taungoo je bývalé královské město, z něhož zůstal vodní příkop okolo – ohromný čtverec o straně dva kilometry. Taky takové jezero uvnitř, u nějž pravděpodobně někdy dřív stál palác. Autem to sem z Yangonu trvá asi čtyři hodiny, ale my jsme si s Tomášem a Chrisem samozřejmě radši přivstali na pátou a jeli vlakem. Lístek do „upper class“ stojí v přepočtu šedesát korun, je tam rozvrzaná ale velká a docela pohodlná sedačka a otevřené okno, odkud lze sledovat barmský venkov a vesnice. Člověk na to má šest a půl hodiny, protože vlaky zřídka jezdí víc než čtyřicet kilometrů za hodinu – z dobrých důvodů, i při té čtyřicítce se strašidelně houpou a natřásají. Na mnoha místech podél trati teď byly čerstvě složené ohromné valy štěrku a pražců, tak se to možná brzy změní. Krajina je tou cestou taková zemědělská rovina a rolníci touhle dobou pilně orají za pomoci buvolů nebo starožitných motorových pluhů. Množství odpadků kolem vesnic je smutné – je to opravdu neuvěřitelný a zoufale neodstranitelný bordel.  

středa, 29. května 2019, Yangon

Dal jsem si dva dny volno, to znamená že jsem se po večerech nepokoušel dohánět věci z Prahy. Trochu mi tím stoupla úzkost jak je zvládnu, protože u některých ani pořádně nevím jak na to, ale obecně jsem rád že jsem to udělal, snad jsem si tím trochu odpočinul. Tahle cesta vyšla tak, že není ani jeden den volno – je buď program nebo přesun. Oboje zabere den až do večeře, a po ní už není síla na nic moc jiného než telefonát domů (což je mimochodem stále fascinující – koho by napadlo, že budeme mít videohovory přes celý svět a že to navíc nebude stát ani korunu). Laime se úvodem vždycky dojemně ptá jestli přijedu domů.

Po Pyaponu jsme byli ještě v Pathein, v takovým na naše poměry celkem nóbl hotelu, páč vhodný klášter jsme nenašli.

V noci se mi zdálo, že jsem potřeboval pracovně zaletět na nějaké jednání do Tel Avivu a rozhodl se s sebou vzít Žilvináska aby se podíval k moři. A když jsme dorazili autobusem na letiště, uvědomil jsem si, že o tom jednání nemám žádný bližší informace – že tu letenku jsem sice koupil už dřív, ale vlastně ani nevím jestli je to jednání potvrzený, natož jestli někdo bookoval nějakej hotel a tak dále. Došlo mi, že s takhle mlhavým plánem jsou naše šance projít přes důkladnou izraelskou letištní kontrolu minimální. S tím jsem se probudil.

neděle, 26. května 2019, Pyapon

Přišla bouře a trochu se ochladilo. Ale dneska ráno už je to zase stejné jako včera a odpoledne bude pravděpodobně zase bouřka. Je to tentokrát opravdu všechno nějaké unavené. Je to možná i tím, že tady trénujeme v klášteru bez klimatizace (když je na výběr, je vždycky lepší dávat peníze klášterům než bůhvíjakým majitelům hotelů). Přes oběd jsem si koupil sukni longgyi a od té doby chodím v ní. Kvalita mého života se tím zlepšila.

sobota, 4. května 2019, nové letiště Istanbul

Často se snažím letět domů přes noc, abych tam byl už ráno. Teprve poslední dobou mě napadá, že to možná zase tak chytré není, protože pak člověk v noci většinou skoro vůbec nespí. Takže je pak tatínek od rána sice doma, ale poněkud zombík. Včera jsem se bůhvíproč vzbudil už ve čtyři ráno, prožil den, zašel do starého města nakoupit pistácie, baklavu pro paní Charvátovou která ji ráda, oříšky, semínka, bulgur, čočku, rejži, cizrnu, fazole, baklažány a okurky a pak čekal v pokoji na odvoz na letiště.

Ve tři ráno jsme se podle plánu vznesli, ale při startu jsme vcucli ptáka, takže jsme asi za čtvrt hodiny zase přistáli aby na zemi omrkli motory. Taky bylo třeba zase doplnit palivo. Mezitím někdo nejspíš z pověrčivosti vystoupil že už znovu nepojede, takže bylo potřeba zkontrolovat všechna příruční zavazadla, jestli tam náhodou nenechal nějaké s bombou. Následkem toho jsme se na tom dvouhodinovém letu zpozdili o dvě hodiny a letadlo do Prahy jsem viděl v Istanbulu akorát couvat od gejtu. Služby na novém letišti jsou zatím dost blbé. Takže teď tu sedím u kafe, je deset ráno a já jsem zombík co je vzhůru už třicet hodin.

Vlastně mě tentokrát docela baví i ten muslimský svět. Má v sobě takovou nějakou starobylou ctihodnost a pospolitost, kterou už u nás pozorovat moc nejde.

čtvrtek, 2. května 2019, Gaziantep

Stromy jsou obsypané velkými fialovými květy, je krásně. Přišla přeháňka, dokonce kroupy, ale už zase svítí sluníčko. Muezín právě dozpíval, sedím v pokoji a pracuju. Daří se mi zatím tady být docela produktivní, ani nevím jak to přišlo. Navečer jsme se šli projít do starého města a pak dlouhým obloukem kolem hradu na večeři do hospody Topkapi, kde je to pěkné a kde jsem byl hned svůj první večer v Gaziantepu, ještě trochu vykulený, že je to vlastně tadyhle kousek od ruin Aleppa takové čisté, zelené a celkem moderní město a že můžu klidně trajdat v noci po ulicích.

úterý, 2. dubna 2019, Tunis

Tenhle hotel je svět sám pro sebe, oddělený od všeho ostatního. Jsem tu snad podesáté a je to trochu jako nějaká simulace virtuální reality. Probudím se ve známém pokoji, za oknem známý výhled na nádvoří s velkým bazénem a za lesíkem na moře včetně té hory na obzoru, která je vidět jenom někdy. Věštinou jdu ráno plavat, ten velkej bazén mám sám pro sebe, teď je ještě ledový jako blázen, a slunce začíná ozařovat palmy okolo. Dole na snídani u známého švédského stolu se zdravím s číšníky, dlouho jsme se neviděli, jak se má rodina? Pak den strávený v jedné ze zdejších místností tréningy nebo jednáním, konverzace při coffee breacích a postávání na sluníčku venku. Kouříval jsem cigarety nebo žvýkával tabák, ale teď už to nedělám. Odpoledne světlo žloutne, vím že pokud projdu lesíkem ke Středozemnímu moři, najdu tam ve větru rybáře s dlouhými pruty, na pláž vytažené dřevěné lodě a taky jednoho koně, jednoho velblouda a jedno velbloudí mládě, které za těch pět let co sem jezdím už vlastně mládě není.  

čtvrtek, 28. února 2019, Lublin

Už ani nevím kdy jsem naposledy s někým sdílel ubytování, pokud nepočítám kapelu. Navíc tadyhle kolega z Maďarska příšerně chrápe. Nedá se na to zvyknout. Když už se člověk nechá ukolébat nějakým rytmem, přijde zástava dechu a po ní se v nepředvídatelný okamžik vyvalí zase všechno nahromaděné “UAAACHHR!”, jako když se vedle vás uprostřed noci vyřítí na pódium deathmetalový zpěvák. Naštěstí bydlíme v takovém jednoduchém apartmánu s dobrými dveřmi, a tak žiju vlastně vysloveně spokojeně na gauči v obýváku. Člověk se zármutkem pomyslí na ty nesčetné generace žen a manželek, které nemají kam utéct a musí takhle žít svůj život. Spánková deprivace je mocná věc. Přímo za oknem mám ve Varšavě ten obrovský stalinský barák co vypadá jako hotel Internacionál v Praze.

V Lublinu je pokojíček jako poštovní známka, ale jsem v něm sám, což je dobré. Mě vůbec tohle levné ubytování baví, naopak luxusnější hotely mě vždycky tak trochu štvaly – vždyť to není potřeba. Potřebuješ čistou postel a koupelnu, ideálně s teplou vodou, taky vidět z okna je fajn, a ostatní je tak trochu navíc. Z čtyřset tisíc lidí co v Lublinu žijí je prý sto tisíc studentů, ale i tak je to tady zřetelněji východ. Domy, zejména ty mimo centrum (ale i některé v něm) jsou otlučené, smutné, opuštěné. Na ulicích jsou nevkusné amatérské reklamní cedule jako někdy v raných devadesátých letech. Třičtvrtě hodiny pěšky odsud, vlastně hned za řekou, je bývalý likvidační tábor Majdanek.

úterý, 26. února 2019, Varšava

Koukal jsem z okénka malého vrtuláku přímo na kolo podvozku. Je zvláštní jak jen tak nehybně visí ve vzduchu a člověk si tak teprve pořádně uvědomí tu velkou hloubku pod sebou. Ve Varšavě byla tma a ty zdejší nehostinné široké bulváry se ztrácely v mlze. V noci to ve stěnách šumělo jak teplá voda kolovala rezavýma žilama těch velikánských baráků. Dneska svítí sluníčko a nehostinné bulváry jsou aspoň vidět. 

pátek, 22. února 2019, Gaziantep

Jedu zase domů. Tentokrát jsem ty čtyři dny tady strávil v hotelu nebo v konferenční místnosti. Dvakrát jsem šel krátkou procházkou na večeři, ale jinak jsem neopustil radius dvou set metrů. Trochu se za to stydím, ale popravdě mě to tentokrát ani nelákalo a v hotelových pokojích mi je dobře a dá se tak udělat aspoň nějaká práce, což jinak při celodenním programu moc nejde.