pátek, 4. října 2019, Jeruzalém

Dny jsou naplněné od rána do večera schůzkama; pokud potom ještě můžu, jdu psát barmský projekt. Probouzím se s mlhavýma pochybnostma co tu dělám, ale během první schůzky a druhého kafe se to většinou rozpustí. Projekt jsem dopsal, i když z něj nemám tak dobrý pocit jako před čtyřmi lety. Ten předchozí z těch asi šedesáti projektů skončil na prvním místě, což mě dost překvapilo. Tak snad tenhle doleze aspoň přes čáru. Ale i časy se mění, takže člověk nikdy neví. 

K. mi v něčem připomíná L. kdyby nebyla taková bábovka. Krásná holka, takovým čistým způsobem, vůbec nenosí makeup. Vzdělaná a intelektuální a taková jaksi celkově na úrovni – elegantně oblečená, dělala právničku támhle a na mezinárodním tribunálu tuhle, správně drží vidličku, je předurčena k tomu aby se její vkusně vybrané punčocháče třely o kožené sedačky kvalitních vozů a prsty hladila ušlechtilé kovy diskrétních barev. Je to vlastně normální holka a umí chytnout rukou mouchu v letu, ale je to zároveň i jiná lidská třída, a kromě toho už i jiná generace co má skoro urážlivě pozdní data narození – v tomto případě 1990. 

Jedeme zpátky na letiště, izraelští profileři spatří blízkovýchodní razítka v pasu a uslyší o Ramalláhu a hned si nás všechny čtyři vytáhnou na důkladnější péči. Ale s tím jsme počítali a vlastně člověk tenhle jejich systém i trochu obdivuje – nesmlouvavý, ale celou dobu zdvořilý a podle všeho dost efektivní. Být ovšem Palestinec nebo nějaká jiná podezřelá národnost, byla by ta péče asi ještě větší a možná ne tak zdvořilá. V našem případě pořád v podstatě chtějí abychom se někdy vrátili a taky abychom je po Evropě pokud možno nepomlouvali.

středa, 2. října 2019, Ramalláh

Všude stojí nové věžáky s vápencovým obložením, hodně z nich prázdných, jako duchové. Taky velké budovy nefungujících ministerstev, zaplacené bůhvíkým. Město je jinak přívětivější než si ho pamatuju z doby před čtyřmi lety, i když pro lidi které nezajímá Arafatovo mauzoleum toho pořád nemůže nabídnout moc.  

Pokaždé když přiblížíš oko, najdeš nové dělení na nesmiřitelné tábory, jako takový zvláštní kaleidoskop. Tak zdálky máme samozřejmě Izraelce a Palestince. Potom jsou tu Palestinci, rozdělení na Gazu pod Hamasem a Západní břeh pod Fatahem. V rámci Západního břehu jsou pak ti, kteří jsou s vládou a ti kteří spíš proti ní. Ti proti ní se pak rozpadají na další a další frakce. Je to v podstatě docela malé prostředí, takže to nakonec dospěje k omezenému počtu starých mazaných kocourů, z nichž každý hraje své hry s některými a proti jiným. A v tom vrchním patře jsou to takové rotující dveře, které zrovna třeba tady v oblasti spravedlnosti o které mluvím, vynesou tutok kocoura do židle předsedy Nejvyššího soudu, aby ho potom zase jiní kocouři svrhli a posadili tam sami sebe a své kamarády, aby on zase z jiné pozice přesvědčil Abbáse aby udělal čistku mezi soudci a zbavil se tak těch druhých šmahem všech. 

Tomuhle nedůstojnému kolotoči přihlížejí západní ambasády, UN a EU a většinou se neodvažují ho kritizovat i když ho mocnými penězovody celý platí. Neodvažují se protože na výtky uslyší tirády o tom že za všechno zlé může izraelská okupace (to je reálný a velký problém, samozřejmě, ale nemůže zase úplně za všechno). Neodvažují se taky proto že čekají jak se věci vyvinou, klíčový moment typicky prošvihnou a pak už je zbytečné něco říkat. Neodvažují se i proto, že rotujícím diplomatům (z nichž tu většina stráví jen pár let) radí stálí palestinští zaměstnanci jejich ambasád, kteří mají vlastní loajality a vlastní příbuzné v té či oné soupeřící partě. A nakonec se západní diplomati neodvažují i proto, že mají rozjeté projekty, do kterých se jim nechce hodit vidle, protože co pak s těma penězma a hlavně by to taky v Bruselu, Ottawě nebo Amsterdamu vypadalo jako jejich neúspěch. A tak radši neříkají nic, nebo to nějak neurčitě promumlají a jede se dál jako by nic. 

Je to velká ostuda. A dokud zahraniční dárci nebudou daleko přísnější, věci se moc nezmění, protože druhá strana ví tohle taky a naučí se že jí všechno projde. Což ostatně do velké míry, byť v jiných problémech, platí i o vztahu USA a Izraele. 

úterý, 4. června 2019, Hong Kong

Přesně třicet let po Tiananmenu jsem se chtěl jet podívat do Victoria Parku, ale v osm ráno se tam ještě nic neděje. A tak jsem místo toho radši stál nahej pod molem hned u ruského kola, v podstatě tedy v centru, držel se zábradlí, vlny se mnou cloumaly a okolo plavaly malinké rybičky. Přišla stěna deště, na vlnách vyrostly malinké krápníky, a pak zase stejně náhle odešla a vzdalovala se jako takový tmavě šedý opar nad Kowloon a potom dál na východ.

Jedu domů a moc se těším na rodinu. Za pár dnů mi podle všeho bude čtyřicet let.

pátek, 31. května 2019, Taungoo

Volno pokračovalo další dva dny, ale mám nějak pocit, že jsem to potřeboval. Dneska se cítím odpočatý a zaostřený, což zatím tady moc ten případ nebyl. Možná proto, že jsme tady v Taungoo stranou města a v noci je tu ticho.

Taungoo je bývalé královské město, z něhož zůstal vodní příkop okolo – ohromný čtverec o straně dva kilometry. Taky takové jezero uvnitř, u nějž pravděpodobně někdy dřív stál palác. Autem to sem z Yangonu trvá asi čtyři hodiny, ale my jsme si s Tomášem a Chrisem samozřejmě radši přivstali na pátou a jeli vlakem. Lístek do „upper class“ stojí v přepočtu šedesát korun, je tam rozvrzaná ale velká a docela pohodlná sedačka a otevřené okno, odkud lze sledovat barmský venkov a vesnice. Člověk na to má šest a půl hodiny, protože vlaky zřídka jezdí víc než čtyřicet kilometrů za hodinu – z dobrých důvodů, i při té čtyřicítce se strašidelně houpou a natřásají. Na mnoha místech podél trati teď byly čerstvě složené ohromné valy štěrku a pražců, tak se to možná brzy změní. Krajina je tou cestou taková zemědělská rovina a rolníci touhle dobou pilně orají za pomoci buvolů nebo starožitných motorových pluhů. Množství odpadků kolem vesnic je smutné – je to opravdu neuvěřitelný a zoufale neodstranitelný bordel.  

středa, 29. května 2019, Yangon

Dal jsem si dva dny volno, to znamená že jsem se po večerech nepokoušel dohánět věci z Prahy. Trochu mi tím stoupla úzkost jak je zvládnu, protože u některých ani pořádně nevím jak na to, ale obecně jsem rád že jsem to udělal, snad jsem si tím trochu odpočinul. Tahle cesta vyšla tak, že není ani jeden den volno – je buď program nebo přesun. Oboje zabere den až do večeře, a po ní už není síla na nic moc jiného než telefonát domů (což je mimochodem stále fascinující – koho by napadlo, že budeme mít videohovory přes celý svět a že to navíc nebude stát ani korunu). Laime se úvodem vždycky dojemně ptá jestli přijedu domů.

Po Pyaponu jsme byli ještě v Pathein, v takovým na naše poměry celkem nóbl hotelu, páč vhodný klášter jsme nenašli.

V noci se mi zdálo, že jsem potřeboval pracovně zaletět na nějaké jednání do Tel Avivu a rozhodl se s sebou vzít Žilvináska aby se podíval k moři. A když jsme dorazili autobusem na letiště, uvědomil jsem si, že o tom jednání nemám žádný bližší informace – že tu letenku jsem sice koupil už dřív, ale vlastně ani nevím jestli je to jednání potvrzený, natož jestli někdo bookoval nějakej hotel a tak dále. Došlo mi, že s takhle mlhavým plánem jsou naše šance projít přes důkladnou izraelskou letištní kontrolu minimální. S tím jsem se probudil.

neděle, 26. května 2019, Pyapon

Přišla bouře a trochu se ochladilo. Ale dneska ráno už je to zase stejné jako včera a odpoledne bude pravděpodobně zase bouřka. Je to tentokrát opravdu všechno nějaké unavené. Je to možná i tím, že tady trénujeme v klášteru bez klimatizace (když je na výběr, je vždycky lepší dávat peníze klášterům než bůhvíjakým majitelům hotelů). Přes oběd jsem si koupil sukni longgyi a od té doby chodím v ní. Kvalita mého života se tím zlepšila.

sobota, 4. května 2019, nové letiště Istanbul

Často se snažím letět domů přes noc, abych tam byl už ráno. Teprve poslední dobou mě napadá, že to možná zase tak chytré není, protože pak člověk v noci většinou skoro vůbec nespí. Takže je pak tatínek od rána sice doma, ale poněkud zombík. Včera jsem se bůhvíproč vzbudil už ve čtyři ráno, prožil den, zašel do starého města nakoupit pistácie, baklavu pro paní Charvátovou která ji ráda, oříšky, semínka, bulgur, čočku, rejži, cizrnu, fazole, baklažány a okurky a pak čekal v pokoji na odvoz na letiště.

Ve tři ráno jsme se podle plánu vznesli, ale při startu jsme vcucli ptáka, takže jsme asi za čtvrt hodiny zase přistáli aby na zemi omrkli motory. Taky bylo třeba zase doplnit palivo. Mezitím někdo nejspíš z pověrčivosti vystoupil že už znovu nepojede, takže bylo potřeba zkontrolovat všechna příruční zavazadla, jestli tam náhodou nenechal nějaké s bombou. Následkem toho jsme se na tom dvouhodinovém letu zpozdili o dvě hodiny a letadlo do Prahy jsem viděl v Istanbulu akorát couvat od gejtu. Služby na novém letišti jsou zatím dost blbé. Takže teď tu sedím u kafe, je deset ráno a já jsem zombík co je vzhůru už třicet hodin.

Vlastně mě tentokrát docela baví i ten muslimský svět. Má v sobě takovou nějakou starobylou ctihodnost a pospolitost, kterou už u nás pozorovat moc nejde.

čtvrtek, 2. května 2019, Gaziantep

Stromy jsou obsypané velkými fialovými květy, je krásně. Přišla přeháňka, dokonce kroupy, ale už zase svítí sluníčko. Muezín právě dozpíval, sedím v pokoji a pracuju. Daří se mi zatím tady být docela produktivní, ani nevím jak to přišlo. Navečer jsme se šli projít do starého města a pak dlouhým obloukem kolem hradu na večeři do hospody Topkapi, kde je to pěkné a kde jsem byl hned svůj první večer v Gaziantepu, ještě trochu vykulený, že je to vlastně tadyhle kousek od ruin Aleppa takové čisté, zelené a celkem moderní město a že můžu klidně trajdat v noci po ulicích.

úterý, 2. dubna 2019, Tunis

Tenhle hotel je svět sám pro sebe, oddělený od všeho ostatního. Jsem tu snad podesáté a je to trochu jako nějaká simulace virtuální reality. Probudím se ve známém pokoji, za oknem známý výhled na nádvoří s velkým bazénem a za lesíkem na moře včetně té hory na obzoru, která je vidět jenom někdy. Věštinou jdu ráno plavat, ten velkej bazén mám sám pro sebe, teď je ještě ledový jako blázen, a slunce začíná ozařovat palmy okolo. Dole na snídani u známého švédského stolu se zdravím s číšníky, dlouho jsme se neviděli, jak se má rodina? Pak den strávený v jedné ze zdejších místností tréningy nebo jednáním, konverzace při coffee breacích a postávání na sluníčku venku. Kouříval jsem cigarety nebo žvýkával tabák, ale teď už to nedělám. Odpoledne světlo žloutne, vím že pokud projdu lesíkem ke Středozemnímu moři, najdu tam ve větru rybáře s dlouhými pruty, na pláž vytažené dřevěné lodě a taky jednoho koně, jednoho velblouda a jedno velbloudí mládě, které za těch pět let co sem jezdím už vlastně mládě není.