sobota, 21. května 2022

Babulku zase přivezli a skoro až kupodivu funguje doma zase jako dřív. Vyžaduje to tedy vzrůstající úsilí najatých ošetřovatelek a potom především mojí mámy,  Albertiny a Alelie, a teď k tomu navíc žlučníkovou dietu. Žlučníková diety nic neléčí, jen zpomalí vylučování žluči, takže se další žlučové kameny – kterých tam má babulka požehnaně a operovat se v tomhle věku už nedají – tak snadno znovu nezaseknou ve žlučovodu. Ale dřív nebo později se to asi stane znovu, pokud se nestane mezitím něco jiného. Babulka už se kromě týdenní koupele pohybuje pouze na čtverečním metru mezi postelí, křeslem a židlí s nočníkem a s oblibou hovoří o tom, že takhle dlouho neplánovala žít a že už by tu možná ani radši nebyla. A člověk se neubrání myšlence jestli by přecejen nějaká forma eutanazie dostupná pro lidi v takové situaci nebyla pro ně lepší než tohle čekání. 

V kteréžto souvislosti stojí za smutnou zmínku, že Michael Kyjonka, který se někdy začátkem týdne ztratil a potom se stal regulérní pohřešovanou osobou, se předevčírem v noci zabil. Já bych to do něj neřekl, ale zase tak dobře jsem ho neznal. Přijímal mě do CZEPSu, měl dost zajímavý background který kombinoval armádní hodnost v pozici právníka se zahradničením a určitě ještě spoustu jiných věcí, o nichž nevím. Je mi to líto. 

Jinak pokračují velice nabité dny, až se člověk skoro cítí občas vláčen těmi agendami, do kterých se zaháčkoval. A agendy pádí, háček se zasekne do pysku a táhne mě za sebou. 

Tak jsme hráli s VTM Na Marjáně, kde jsme shodou okolností měli první koncert s Alaverdi před Wohnout v roce 2007. Tentokrát to ale za moc nestálo, i když my jsme se toho zhostili docela dobře. Ale jakmile člověk stojí na pódiu a hlavou mu běží co tam vlastně dělá a jak by chtěl být někde jinde, je to v rokenrolu dost antiklimaktické. 

Slíbil jsem Olze nahrát kytaru do dema, ale už asi dva týdny se k tomu nemůžu dostat. 

Jel jsem do Stockholmu, bydlel v cele v bývalé věznici Långholmen, byl po strašně dlouhé době běhat po tom krásném ostrovu plném stromů a mol s motorovými čluny s dřevěnou palubou. Nakonec jsem našel čas si udělat po Stockholmu delší procházku a znovu naznal, že je mi Švédsko blízké, aspoň tedy na jaře a v létě. Švédové mi taky přijdou v porovnání s Nory a Finy nám relativně nejbližší. Je mi blízká i ta jednoduchost a neokázalost. A ta čistá sladká voda všude a ty šedorůžové žulové balvany! Kromě toho nám tam dávali hrozně dobré jídlo – z celkem prostých ingrediencí, ale hrozně dobře, vkusně a nápaditě udělané. Sezónní, čerstvé, lokální. S výjimkou ryb a škeblí přitom máme všechno co oni, a proto jsme hned po návratu objednal ne jednu, ale hned dvě kuchařky o moderní severské kuchyni. 

Tou dobou jsem už byl značně vyždímanej. V práci se mi chtělo fňukat kolik toho je najednou, ale asi jsem v tom už přecejen o něco zkušenější a vím, že stačí ty věci postupně odbavovat a jakmile jich ubyde jen pár, ten přetížený dojem se zase výrazně zvedne. Takže jsem nakonec ani nefňukal. A teď jsem se dvě noci po sobě slušně vyspal, dneska odbavil velkou část jednoho velkého projektu a všechny ty ostatní, co čekají zase v pondělí, se zdají o něco zvládnutelnější. Včetně extravagancí, jako je cesta, na které mezi nedělí a pátkem (počítáme-li i přestupy) navštívím Amsterdam, Nairobi, Lusaka, Johannesburg a Gaborone. 

Teď jsme ovšem na chalupě a mně to velmi prospívá. Žilvinas spí se sousedovic dětmi ve stanu u nás na dvorku, my s Alelií buď pracujeme nebo všelijak čaprčíme po louce. Tenhle květnový spurt trávy a plevele je děsivý, všechno to jede jako blázen, bršlice klidně prorazí třiceticentimetrový slaměný mulč a ty naše různé sazeničky na hodně místech začínají bojovat o život. Letos to v tomhle smyslu rozhodně bude zápas s divočinou. Hodně nových stromů poprvé kvete a vypadá to obecně letos na dobrou úrodu jablek. Květy kdoule jsou takové růžové, skoro jako slézová růže. Sazenice dýní naopak s výjimkou dvou nebo tří pochcípaly. 

Domluvil jsem se s Lukášem z vesnice, že nám na příjezdovou cestu vyklopí čtyři valníky starých střešních tašek, kterých se potřebuje zbavit. On to udělal, ale pak tam ještě přijel s bagrem a strávil sobotu tím, že je všelijak rozhrabával a rozjížděl, až tu cestu v podstatě celou zrekonstruoval a na pár místech ještě výrazně vylepšil. A nevnutil jsem mu za to ani peníze na tu naftu. 

Opravil jsem solární sušárnu na ovoce, kterou sejmul vítr loni na podzim a já byl dlouho příliš demoralizován ji znova stavět. Navrch jsem dal střešní tašky, přichytil jsem ji železnými tyčemi do země a svrchu ještě natáhl k zemi horolezecká lana a myslím, že by to snad už mohlo i držet. Sekám trávu traktůrkem Cub Cadet, a i když si při tom člověk nevyhnutelně připadá trochu jako prďola, je to ohromná úspora práce a tu louku bych jiným způsobem nedal už vůbec. 

Týdny s háčkem v pysku zdaleka nekončí, ale cítím se zase o něco lépe vybaven jim čelit. 

neděle, 10. dubna 2022, Nairobi

Zatímco doma prý zase sněží, tady by počasí snad nemohlo být lepší – lehce oblačno, slabý vánek a třeba 27 stupňů. Nikdy jsem se do Afriky moc nedostal a až teď, po návštěvách v Senegalu před pár lety, v Ghaně na podzim a teď tady naznávám, že je mi to tu sympatické. Přes všechny nepravosti, problémy a bídu. Potkávám tu fajn lidi a myslím, že africký kontinent čeká velká budoucnost. Na rozdíl třeba od arabského světa, který mi k srdci nikdy nepřirostl, bych se tomuhle světu rád dál věnoval. Snad se to aspoň trochu podaří. 

Seděl jsem sice tři dny v hotelu, s výjimkou rychlého výpadu do sámošky (což je zrovna nechvalně známý Westgate mall, který je hned za rohem), ale potkával jsem se s lidmi, a tak i z toho člověk něco nasaje. Dneska jsem se konečně mohl jít aspoň trochu projít. 

středa, 1. prosince 2021, Akkra, Ghana

Měli jsme dneska kulatý stůl se soudci, hlavní věc, kvůli které jsme sem jeli, a dopadlo to dobře. Máme myslím dost materiálu, abychom s tím mohli pracovat dál. Ráno jsme s Monique zašli přímo v hotelu na předodjezdový COVID test, který probíhá tak, že si vás taková super pomalá kočka recepční super pomalu odvede na terasu (bůhvíproč) a tam se vám vatičkou šťourá v puse, tu potom vloží do zkumavky, tu do takové umatlané papírové obálky a večer přijde výsledek, naštěstí negativní. 

Měli jsme taky možnost jeden soud navštívit. Není to tak hrozné jako co vím o soudech v Barmě, ale i tak. Pomineme, že všechno v soudní síni se rozpadá. Případy se projednávají jeden za druhým, ale ne kontinuálně, to znamená, že než se případ rozhodne, znamená to třeba dvacet nebo i více soudních stání. Což je samozřejmě katastrofa jak pro všechny účastníky, tak i pro samotný soud, protože otevřené případy se vrší a dobrat se verdiktu trvá roky. Pokud je to kriminální případ, obviněný je navíc ve vazbě, kde klidně může fermentovat několik let než se někdo dobere k rozsudku. Zdejší zákony jsou navíc v některých věcech zdá se poměrně drakonické. Jeden případ, který jsme viděli, se týkal rvačky dvou trhovkyň. Obžalovaná, s nemluvnětem v šátku na zádech, při něm kousla poškozenou do obličeje. Obžalovaná mluví jen jazykem hausa, a tak se muselo chvíli čekat než v budově schrastili takovou tlumočnici. Obžalovaná vyslechla popis případu a na dotaz zda se cítí vinna odpověděla, že tak to skutečně bylo, takže ano. Soudkyně, podle všeho docela normální osoba, se rozhodla formálně změnit její prohlášení na „nevinna“. 

„Ona tomu nerozumí. Pokud by skutečně trvala na tom, že je vinna, musím ji hned odsoudit, a to by byly minimálně dva roky ve vězení“, vysvětlovala nám potom. Takže se zaznamenala výpověď, další jednání se stanovilo na únor páč Vánoce a taky paní soudkyně pojede na dovolenou, soudní zřízenec napsal další datum do předlouhého sloupce dat na soudním spisu a případ může vesele pokračovat dál. 

neděle, 28. listopadu 2021, Akkra, Ghana

Dorazil jsem po celonoční cestě přes Katar. Z Kataru do Akkry je to výrazně dál než z Prahy do Kataru. Počasí se tu dá popsat leda jako líné – je vlhko, vedro a na obloze polopropustný opar, takže slunce sice pere, ale zároveň to připadá takové schované. Jsou tu milí lidé, oproti arabské severní Africe je to dost znatelný rozdíl, což ostatně odjakživa říká dakarský strýc Pepan. Ty dlouhé, chodcům nepříliš přívětivé ulice s kanalizací krytou betonovými panely (které občas chybí) mi trochu připomínají Yangon. Vydal jsem se najít centrum, ale nenašel jsem ho. V opuštěných grandiózních betonových monumentech, které se nevyvinuly zcela podle plánů tvůrců squatují místní – někteří vypadají jako na nedělní procházce, jiní tam spíš bydlí a do některých ulic se přecejen radši ani nepouštím. Na křižovatce se na mě navěsili malí pouliční černouškové, což – přestože byli velmi roztomilí – taky úplně příjemné nebylo. Člověk je komicky viditelný, komicky jiný. Nikoho jiného bílého jsem na ulici nepotkal, ani žádnou jinou neafrickou rasu. 

neděle, 7. listopadu 2021, letiště Vídeň

Poprvé od března 2020 někam zase letím. Na ploše pode mnou stojí v podzimním sluníčku řada bíločervených letadel Austrian airlines, piju kafe a colu, jím míchaná vajíčka a bílé rakouské párky, co je tu prodávají na váhu. Letím do Prištiny, vybaven solidní zátěží předsudků vůči té zemi, kterou vnímám spíš jako zkorumpovanou černou díru na západní peníze. Snad se ukáže že se pletu. Pokud se nezmění covidová pravidla, do konce roku si to cestování trochu vynahradím. Měl bych ještě letět do Ghany, do Washingtonu a do Tbilisi. 

Za poslední dva měsíce se toho stalo dost, i když nic zásadně nevybočuje. Řekl bych zaplaťpámbu. 

Těžko uvěřit, ale měli jsme s Alelií první společný víkend bez dětí za devět a půl roku. Původně jsme chtěli jet na festival do Jihlavy, ale Alelie slehla kašlem, tak jsme zůstali až na krátký výlet do lesů nad Závistí doma. Byl to velmi pěkný víkend, naznali jsme, že si i bez dětí máme pořád co říct a že nás to spolu baví. 

Měli jsme koncert s Worm’s a teď zkoušíme na koncert s ILLE. První zkouška po té době nebyla dobrá, možná i zvukem. Ne že bychom hráli blbě, ale ten moment, kdy se jednotlivé nástroje slijí v hudbu jaksi nenastával. Na druhou zkoušku jsme se rozestavili jinak a opravdu to asi pomohlo, najednou nám to hrálo dobře a my jsme mohli naznat, že jsme docela dobrá kapela. Zkoušíme i s Alaverdi a později v listopadu půjdeme taky na kurz alikvótního zpěvu. 

Bylo Fórum 2000, což je každý rok dobrá příležitost jak potkat velké množství relevantních lidí najednou.

S návratem k fyzickým programům a osobnímu kontaktu s kolegy jsem s určitým překvapením naznal, že mě ta práce vlastně baví, čímž jsem si dlouho nebyl jistý. 

Alelie začala pracovat pro ČvT, což je vtipné. 

Přišel velký vítr, na chalupě nadzvedl štít a odvál ze střechy třeba patnáct tašek. Zrovna jsem se chystal nasypat staré rezervní tašky do cesty, naštěstí jsem to ještě neudělal. Vítr taky porazil mou slavnou solární sušárnu ovoce, která v létě spolkla dost úsilí a peněz. Nějak mě nenapadlo, že by mohl přijít takový vítr, že ji vyvrátí z železných prutů, kterými je zapíchnutá do země. Dost se rozbila a já v sobě zatím nemůžu najít dost nadšení ji opravovat. Podložil jsem ji cihlama aby od země nezačala vlhnout a nechám to na jaro. 

Pokračuje chalupářská sága s novým vrtem. Je to zdlouhavé a velmi drahé. Vody je v novém vrtu dost, což je dobré. Voda je ale, stejně jako v tom starém vrtu, extrémně železitá, což je špatné. Snad existuje nějaká technologie, která to zvládne odfiltrovat. Příjezdová cesta dostává zabrat, kamení v ní mizí v rozporu se zákonem o zachování hmoty. 

Dál budujeme na svahu přírodní zahradu, což nás docela chytlo oba dva. Udělali jsme fleky slámového mulče, prokosil jsem cestičky, zasadili jsme maliniště, rakytniště a pár dalších stromů a keřů. Na cestě je ještě jedna větší zásilka. Už teď to tam s těma cestičkama vypadá dobrodružněji a tajemněji. Ještě tam vpustíme bagr, který budeme muset stejně povolat kvůli vrtu. 

středa, 11. března 2020, Haag

V pondělí ráno, ještě za tmy, jsem se přemlouval že nemá cenu vstávat páč, viď, určitě stejně bude pršet a je zbytečný chodit ven. Ale pak vykouknul obrovský úplněk na téměř čisté obloze a já věděl že musím. Za což jsem jako obvykle byl hned rád, protože jsem za necelou hodinu došel až k moři. Město bylo pořád spíš prázdné, jen tu a tam někdo šel do brzké práce, nebo tadyhle rozvážná psí babucha očuchávala jarní narcisky. Moře je kalné, větrné a severské, ale je to pořád moře se svou mocí a dálkou a vůněmi. Z pláže jsou vlevo v dálce vidět rotterdamské přístavní jeřáby, netušil jsem že je to tak blízko. 

neděle, 8. března 2020, Amsterdam

Jak fascinující. Před rozbřeskem vyrazím z baráku a něco málo po osmé ráno, zatímco moje rodina stále ještě spí v pražské posteli, já sám se procházím po liduprázdných ulicích podél kanálů v Amsterdamu. Procházel jsem se dlouho a narazil na místa, kde jsem už jednou byl když jsme tu hráli s hooKERS v roce 2004. I když ten samotný klub bych už asi nenašel. Po ulicích je skutečně často cítit tráva. 

středa, 12. února 2020, Gaziantep

V Praze je prý teplo, ale tady je pod nulou a sněží. Jiné světy, úplně jiné světy. Ten doma, kde řešíme kroužky pro děti a malování pokoje, ten zdejší uliční, kde můžeš zajít koupit pistácie a dáváš pozor na přechodu aby tě neporazil nějaký zdivočelý Fiat, a ten o pár desítek kilometrů dál, kde někde ve stanech sedí v tomhle počasí bůhvíkolik lidí (půl miliónu? Milión? Nikdo to vlastně přesně neví), kteří nemůžou sem ani zpátky a můžou se akorát jen modlit že prolétávající stíhačky nezaútočí na ně, což se taky stává. Škorpí se tam taky syrská a turecká armáda, což do českých zpráv vlastně moc nepronikne, ale jen od pondělka tam na obou stranách padlo asi stodvacet lidí. Včera jsme se večer zašli podívat do kavárny, co tu má jedna sympaticky od rány holandská Turkyně, na dokument The Cave o podzemní nemocnici ve východní Ghútě, co předevčírem málem vyhrál Oscara. Je to strašně tíživej materiál a člověku to tak nějak znovu dá do kontextu s čím se tu vlastně zabývá. Tím tíživější, že se to pořád naplno děje (i když zrovna tady ta konkrétní hlavní hrdinka teď žije přímo tady v Gaziantepu).

I tadyhle M., který má tu výhodu že mluví výborně anglicky a tím pádem má kontakty a taky se na rozdíl od většiny ostatních dobře uživí. Podařilo se mu získat švédské občanství, ale má tady ženu a malé miminko. Švédsko se brání sloučení rodiny, což lze ještě i pochopit, protože takových je mnoho. Turci mu mezitím zrušili povolení k pobytu, což je zase součást jejich taktiky vytlačit syrské uprchlíky ven, ať už kamkoliv. A miminko, jakožto uprchlické dítě narozené v Libanonu, nemá žádnou státní příslušnost. Žijí zatím normálně, ale přes noc, když se někdo tak rozhodně, z toho může být neřešitelná situace. 

pondělí, 2. prosince 2019, Yangon

Lidé spjatí s bývalým režimem jsou v Barmě jiní než si pamatujeme od nás.

My jsme byli zvyklí na socialistickou vládu dělnických primitivů, kdežto tady jsou ti lidé spíš taková vládnoucí manažerská třída, která je lépe vzdělaná a živená a kouká obecně na prostý lid z patra. Ten režim byl teoreticky socialistický, ale byla to především tvrdá vojenská diktatura, podobnější spíš latinskoamerickým zemím než středoevropskému komunismu.

pátek, 29. listopadu 2019, Myeik

Datová síť je tu poslední třeba dva roky bezvadná a levná a můžeme si domů denně volat s videem. Pro třetí svět je to typická situace. Úplně vynechal fázi počítačů s internetem a nastoupily rovnou mobilní telefony a mobilní data. 

Laime mi na dálku ukazuje nové samolepky s různýma zvířecíma mláďátkama a popisuje mi je, seč jí slovní zásoba stačí. Většinou stačí, ale i když ne, ví si rady: 

“Tady je opičátko, tady je kočičí – pičátko …”, vysvětluje pohotově.