Month: August 2020

Vrátili jsme se po téměř půl roce do Prahy. Vlastně jsem nikdy v životě nežil mimo Prahu delší dobu. Návrat to není příjemný, jak jsem předpokládal. V malém bytě plném věcí si připadám jako v ponorce a když se potkají dva v předsíni, musejí se vyhnout bokem. Moc jsme se nevyspali, protože tramvaje a auta a občasný opilec. Ráno jsme se vydali s mi.pu na obvyklou obchůzku po počůraných betonových chodnících, což je taky trochu míň dobré než chodit po louce u lesa. Teď rozbíjejí sbíječkou chodník v sousedním bloku, já se zasunutý v kajutě ponorky snažím probudit a pracovat a v mém kalendáři není nic na co bych se těšil. 

Ale dyk jo, nechci se rouhat. Taky vím, že to je takový problém prvního světa – jestli bydlet na nóbl Letné nebo radši na letním domě u lesa. Jsem vděčný. Máme se dobře. Mám práci. Byli jsme včera na neapolské pizze v oslavě konce prázdnin. Protože mě řešení téhle situace nenapadá (pokud si nechceme vzít děti jako rukojmí a udělat z nich proti jejich vůli lesní poustevníky z venkovské školy), je čas sklopit uši, zatnout zuby, držet disciplínu a chvíli tu káru holt tlačit takhle než se zase něco nějak pohne nebo si na to člověk aspoň zvykne.

S překvapením zjišťuju, že jsem tu od začátku srpna nebyl. Srpen vlastně nějak zmizel. Ani nezačal a už končí. 

Byli jsme s Žilvinasem a dalšími táty a dětmi na pětidenním čundru Malými Karpaty. Bylo to ve všech ohledech skvělý. Ta parta (kde jsem do té doby kromě jednoho vzdáleného známého neznal vůbec nikoho) byla výborná, ten společně strávený klukovský čas byl úplně dojemně skvělý (což tedy nezní úplně klukovsky), Žilvinas šlapal do kopců a spal pod širákem jako zálesák, já jsem si ověřil že jsem pořád v dobré kondici a viděli jsme spoustu zajímavých věcí. Veliké zlatohlávky na obrovských bodlákových květech na stepích na vrcholech kopců, spánek v ruinách Plaveckého hradu, kopce kde až na obzor není vidět stopa člověka. A ty krásné bukové lesy! Větší část cesty jsme šli v zelené záři pod příkrovem vysokých stromů, které listy filtrovaly sluneční světlo. 

Stavil se Marvin s Bárou, přijeli na dva dny rodiče, přijely holky z Moravy s dětma, přijel Jakub s Maruškou. Tyhle návštěvy jsou moc fajn a v té relativní izolaci si jich vážím o to víc. Na konci týdne se vracíme do Prahy, což bude – jak už jsem zmiňoval – těžký přechod. Přemýšlení co s tím se okamžitě navazuje na přemýšlení co se sebou, což nenesu útrpně jako často dříve, ale přece jen je to pořád poněkud nedořešená otázka, která má tutově ještě fajnovější možná řešení než je to současné. Samozřejmě má taky galaxii možností mnohem horších, takže to beru s pokorou a v klidu a ono se to při dobré disciplíně bohdá nějak vyvine. 

V přírodě pomalu začíná ten parádní čas hojnosti. Dozrává ovoce a momentálně jsou tady na pozemku k dispozici jablka, hrušky, švestky, blumy, fazole, papriky, cukety, dýně, ostružiny, jeřabiny, jahody, hroznové víno, slunečnicová semínka a lískové oříšky.

Je tu srpen, první signál že se blíží podzim. Dneska k tomu prší, takže ta představa je docela živá. Žádná depka, ale opravdu se mi nebude chtět do Prahy. Na druhou stranu tahle izolace na dvorku taky není asi dlouhodobě zdravá. Ani pro děti, a to i když sem za nimi jezdí kamarádi. Ale do města se mi opravdu vůbec nechce. 

Docela mi schází hraní, zaplaťpámbu aspoň za ty občasné Worm’s. S koronavirem všichni přestali hrát. Teď už zase začínají a já shledávám že já nezačínám. Že by takhle skončila má hudební kariéra? Po koronaviru už to prostě znovu nezačalo, haha! 

Alelie mě ponoukla, že je možná dobrý čas začít nějakou jinou činnost, že je k tomu vhodná příležitost. A má pravdu. Nějaký rozvoj zase jiným směrem který mi dává smysl – což znamená že by mě to mělo bavit a/nebo něčemu to pomáhat a ideálně třeba ještě vydělávat nějaké peníze, aby to mohlo být do budoucna pevnou součástí toho co dělám. Klidně místo muziky.