Month: June 2017

Bože, posledních několik týdnů byla tedy jízda! Kolik týdnů vlastně? Asi tak šest, když na to tak myslím.

Nejdřív Gaziantep a syrští soudci v exilu, těžký příběhy a venku kvetou pistácie jakoby nic, potom týden doma nacpaný prací a zkouškou a dvěma vysloveně skvělýma koncertama Alaverdi.

Potom Barma a přelety mezi Yangonem, Sittwe, Mrauk U a Nay Pyi Taw. Přednášel jsem i barmským poslancům z NLD, z čehož jsem byl předem trochu nervózní, ale bylo to dobrý.

Potom zase týden doma a zase fůra práce, zkouška a koncert s ILLE (taky parádní), dny plné na hodiny.

Potom Slunovrat na chalupě a kamarádi a děti a 16mm promítačka. Technicky vzato odpočinek, ale ne zase tolik, když jsme hostitelé. S Alelií jsme se potom stejně jako loni shodli, že to bylo pěkné, ale potřebovali bychom po víkendu ještě jeden víkend na zotavenou.

A nakonec Microbphone v Tel Avivu, bizarní věc, u které pořád nemůžu uvěřit že se opravdu stala. Kdyby mi někdo ještě před nedávnem řekl, že budu na pozvání Českého centra v Izraeli dělat audiosmyčky lidí jak jedí fermentované jídlo a bude k tomu hrát na dudy můj vzdálený bratranec Vojta Kalina, klepal bych si na čelo. Ale bylo to tak a bylo to skvělých pár dní se skvělýma novýma lidma v Tel Avivu, který je něco jako teplý Berlín na břehu moře.

A teď jsem konečně zase doma, Laime pase koníčky a Žilvinas je už tak fajn velkej kluk, nespal jsem víc než šest hodin v kuse za celý poslední týden a dokončuju věci před létem. Jo, a včera jsme k tomu dostali granty za několik miliónů dolarů, což je, jak se říká, game changer.

Taky proběhl třídní sraz z gymplu, vedle nás seděl stůl čerstvých maturantů z tamtéž, snad jsme je nevystrašili jak budou vypadat za dvacet let. Dvacet let od maturity, čéče! Taky tradiční July 4th party na americké rezidenci, to je takový oficiální začátek léta. Léto je tu!

Loupou se mi z hlavy kusy kůže, jak jsem se v Tel Avivu spálil. Ale to nevadí. Konečně prší, snad to dosavadní sucho chili rostlinky na chalupě daly.

Zatím jsme se dešti až neuvěřitelně vyhýbali. V Sittwe byl pár dní před námi cyklón. Když jsme byli v Sittwe, bouřky zaplavily část Yangonu. V Nay Pyi Taw byly taky bouřky těsně před naším příletem. Až teprve dneska nás to v Yangonu chytlo a leje. Ale ono to vlastně není špatné. Všechno je mokrý, jasně, ale tolik to nevadí, protože je pořád teplo.

Včera ráno jsem se šel projít horkýma ulicema. Nedaleko je opuštěná mešita, protože všechny muslimy vyhnali před pěti lety z centra města do slumů, normálně se tu po ulicích lynčovalo.

Kolem poledne jsme se vydali na letiště, v Yangonu si vyzvedli kufry, zase je odevzdali do jiného letadla a odletěli do Nay Pyi Taw. Nikdy jsem tu nebyl, je to opravdu zvláštní místo, nepodobné zbytku Barmy. Účelově postavené město v podstatě uprostřed ničeho, osmi a víceproudové dálnice, po kterých skoro nic nejezdí, nákupní centrum jako kráva – vlastně první plnohodnotně západní, které jsem tu viděl. Ve městě nebydlí skoro nikdo jiný než úředníci, expati a obslužný personál všech těch vládních úřadů. Není to tak příšerné jako třeba Astana, přecejen je tu aspoň teplo a zeleno, ale je to úplně jiný svět.  

Už se to zas krátí. Těším se domů, ale pobudu tam jen týden a pak zase mizím do Tel Avivu.

Létají tu netopýři macatější než zdejší havrani. Viděl jsem letku včera pozdě večer, ale v té tmě jsem se zdráhal věřit tomu, že ty velké pomalé stíny jsou opravdu netopýři. A voni jsou.

Konečně sprchlo a trochu se ochladilo. Vypadl proud. Jíme místní silnou rybářskou polívku a srkáme z ulit mořské šneky.

Moře je kalné a zvlněné, v dálce se z vody tyčí rozpálené skály.

Nemůžu chytit hotelové wifi, ale vidím jedno z jedné velké francouzské nevládní organizace, která dělá smíšeně dobrou práci, občas i míň dobrou. Jejich velký šéf-šéfů a zakladatel Frederick si mě jednoho večera v Bengházi posadil naproti sobě a pustil do mě plnou palbu francouzské ukřivděnosti co jsem o nich v tom smyslu někde řekl. Pak se ukázalo, že si spletl Marky a chtěl takhle přišpendlit Marka Š., který skutečně něco takového někde řekl. Trochu ho ta záměna umírnila, ale ne úplně. To jejich zdejší heslo nicméně neznám a ptát se mi nechce. I já si myslím, že to za ty prachy dělají spíš blbě.

Včera kolem šesté ráno jsem se šel podívat na trh u zálivu, už v tu hodinu plný lidí, na konci u pobřeží prodávají maso a ryby. Ze země, v blátě. To by ještě asi šlo, zřejmě se to tak dělá odjakživa. Pobřeží je plné odpadků. To je horší, je to takhle skoro všude a upřímně nechápu jak to, že to těm lidem nevadí.

Od úterka jsem vlastně pořád v pohybu. Z Ruzyně na Heathrow, už tam naštěstí dali dohromady ten hrozný systémový kolaps British Airways, co se jim stal v sobotu. Pak Hong Kong, jel jsem se podívat do Kowloonu, ale staví se tam všude tak zběsile, že jsem většinu času bloudil krytýma uličkama pro chodce a nakonec to vzdal a jel zase zpátky na letiště. V Yangonu v hotelu jsem byl kolem půl druhé ráno, hned ráno jel zase zpátky na letiště a do Sittwe. Před pár dny tu byl cyklón, jsou tu popadané stromy, elektrické vedení a billboardy. A tady jsem rovnou nasedl do auta a jeli jsme do Mrauk U. Přijeli jsme tam akorát na večeři a já už hodně potřeboval do postele. Dneska od pěti ráno jsme chodili po pagodách, teď večer jsme dorazili zase zpátky do Sittwe a práce tím vlastně teprve začíná.

Vyšťourali z konektoru chuchlůvku a telefon se zase nabíjí.