Month: May 2019

Volno pokračovalo další dva dny, ale mám nějak pocit, že jsem to potřeboval. Dneska se cítím odpočatý a zaostřený, což zatím tady moc ten případ nebyl. Možná proto, že jsme tady v Taungoo stranou města a v noci je tu ticho.

Taungoo je bývalé královské město, z něhož zůstal vodní příkop okolo – ohromný čtverec o straně dva kilometry. Taky takové jezero uvnitř, u nějž pravděpodobně někdy dřív stál palác. Autem to sem z Yangonu trvá asi čtyři hodiny, ale my jsme si s Tomášem a Chrisem samozřejmě radši přivstali na pátou a jeli vlakem. Lístek do „upper class“ stojí v přepočtu šedesát korun, je tam rozvrzaná ale velká a docela pohodlná sedačka a otevřené okno, odkud lze sledovat barmský venkov a vesnice. Člověk na to má šest a půl hodiny, protože vlaky zřídka jezdí víc než čtyřicet kilometrů za hodinu – z dobrých důvodů, i při té čtyřicítce se strašidelně houpou a natřásají. Na mnoha místech podél trati teď byly čerstvě složené ohromné valy štěrku a pražců, tak se to možná brzy změní. Krajina je tou cestou taková zemědělská rovina a rolníci touhle dobou pilně orají za pomoci buvolů nebo starožitných motorových pluhů. Množství odpadků kolem vesnic je smutné – je to opravdu neuvěřitelný a zoufale neodstranitelný bordel.  

Dal jsem si dva dny volno, to znamená že jsem se po večerech nepokoušel dohánět věci z Prahy. Trochu mi tím stoupla úzkost jak je zvládnu, protože u některých ani pořádně nevím jak na to, ale obecně jsem rád že jsem to udělal, snad jsem si tím trochu odpočinul. Tahle cesta vyšla tak, že není ani jeden den volno – je buď program nebo přesun. Oboje zabere den až do večeře, a po ní už není síla na nic moc jiného než telefonát domů (což je mimochodem stále fascinující – koho by napadlo, že budeme mít videohovory přes celý svět a že to navíc nebude stát ani korunu). Laime se úvodem vždycky dojemně ptá jestli přijedu domů.

Po Pyaponu jsme byli ještě v Pathein, v takovým na naše poměry celkem nóbl hotelu, páč vhodný klášter jsme nenašli.

V noci se mi zdálo, že jsem potřeboval pracovně zaletět na nějaké jednání do Tel Avivu a rozhodl se s sebou vzít Žilvináska aby se podíval k moři. A když jsme dorazili autobusem na letiště, uvědomil jsem si, že o tom jednání nemám žádný bližší informace – že tu letenku jsem sice koupil už dřív, ale vlastně ani nevím jestli je to jednání potvrzený, natož jestli někdo bookoval nějakej hotel a tak dále. Došlo mi, že s takhle mlhavým plánem jsou naše šance projít přes důkladnou izraelskou letištní kontrolu minimální. S tím jsem se probudil.

Přišla bouře a trochu se ochladilo. Ale dneska ráno už je to zase stejné jako včera a odpoledne bude pravděpodobně zase bouřka. Je to tentokrát opravdu všechno nějaké unavené. Je to možná i tím, že tady trénujeme v klášteru bez klimatizace (když je na výběr, je vždycky lepší dávat peníze klášterům než bůhvíjakým majitelům hotelů). Přes oběd jsem si koupil sukni longgyi a od té doby chodím v ní. Kvalita mého života se tím zlepšila.

Často se snažím letět domů přes noc, abych tam byl už ráno. Teprve poslední dobou mě napadá, že to možná zase tak chytré není, protože pak člověk v noci většinou skoro vůbec nespí. Takže je pak tatínek od rána sice doma, ale poněkud zombík. Včera jsem se bůhvíproč vzbudil už ve čtyři ráno, prožil den, zašel do starého města nakoupit pistácie, baklavu pro paní Charvátovou která ji ráda, oříšky, semínka, bulgur, čočku, rejži, cizrnu, fazole, baklažány a okurky a pak čekal v pokoji na odvoz na letiště.

Ve tři ráno jsme se podle plánu vznesli, ale při startu jsme vcucli ptáka, takže jsme asi za čtvrt hodiny zase přistáli aby na zemi omrkli motory. Taky bylo třeba zase doplnit palivo. Mezitím někdo nejspíš z pověrčivosti vystoupil že už znovu nepojede, takže bylo potřeba zkontrolovat všechna příruční zavazadla, jestli tam náhodou nenechal nějaké s bombou. Následkem toho jsme se na tom dvouhodinovém letu zpozdili o dvě hodiny a letadlo do Prahy jsem viděl v Istanbulu akorát couvat od gejtu. Služby na novém letišti jsou zatím dost blbé. Takže teď tu sedím u kafe, je deset ráno a já jsem zombík co je vzhůru už třicet hodin.

Vlastně mě tentokrát docela baví i ten muslimský svět. Má v sobě takovou nějakou starobylou ctihodnost a pospolitost, kterou už u nás pozorovat moc nejde.

Stromy jsou obsypané velkými fialovými květy, je krásně. Přišla přeháňka, dokonce kroupy, ale už zase svítí sluníčko. Muezín právě dozpíval, sedím v pokoji a pracuju. Daří se mi zatím tady být docela produktivní, ani nevím jak to přišlo. Navečer jsme se šli projít do starého města a pak dlouhým obloukem kolem hradu na večeři do hospody Topkapi, kde je to pěkné a kde jsem byl hned svůj první večer v Gaziantepu, ještě trochu vykulený, že je to vlastně tadyhle kousek od ruin Aleppa takové čisté, zelené a celkem moderní město a že můžu klidně trajdat v noci po ulicích.