Month: February 2024

Překonal jsem se, vstal v šest ráno když vycházelo slunce, na mapě si našel kde je molo nejblíže okraji laguny a bariérám, za kterými začíná hluboký oceán. To místo bylo poněkud znepokojivě označeno jako shark feeding point, ale bo místní pravili „to je žralok útesový, ten na člověka nejde“ a taky že je logické, že by tu mezi turisty nenechali běhat žraloky kousavé, vlezl jsem tam. Byly tam korály a taky velké množství barevných rybiček a ryb. Ryby modré a baňaté, ryby šedé s laškovnou skvrnou jasně žluté na hřbetu, rybičky malinké a měňavé, ryby kulaté a pruhované s anténkou, ryby tenké jako tužka, sem tam i mnohohlavé hejno ryb víc než půlmetrových. Doplaval jsem k bariéře u oceánu a sedl si na ni a v teplém oparu pozoroval jak mezi mraky stoupá slunce. Za bariérou to jde prudkým sešupem do tmavomodré hlubiny a byly tam slušné vlny a taky proud a taky špičaté korálové balvany, takže jsa tam sám, nepouštěl jsem se dál. Cestou zpátky jsem zase pozoroval rybičky a teprve když pár metrů ode mě proplul jeden metr a půl dlouhý žralok, naznal jsem, že bych přecejen mohl být blíž ke schůdkům z vody. Tam mě zase upoutalo víření písku na dně a když jsem se přiblížil, zjistil jsem, že na mě ze dna kouká pár nepříjemně velkých očí. Byl to rejnok, taková hrouda s očima, široká jako jídelní stůl. A tak jsem radši zase šel. 

Jinak jsou tu i volavky, po trávníku chodí takoví srandovní paťatí nelétaví černí ptáci co vypadají jako plivník a se stmíváním začnou nad stromy létat velcí kaloňové.

Tady ve resortu je to pozoruhodné. Samozřejmě krásné, ale na dovolenou bych sem nejel. Nevím co bych dělal už třetí den nemít tu co na práci, navíc většina turistů jsou Rusové (ale překvapivě často i Češi a Slováci). Je tu takový specifický typ manželek, kterým se anglicky výstižně říká „trophy wives“ a jejich často všelijací manželé. Velmi jiná demografie než člověk normálně potkává nebo i potkávat chce. Když tady mezi turisty v plavkách chodíme v obleku, vypadáme jako když jsme si spletli ostrov. 

Na letišti si hned turisty přeberou a odlifrují je na ty desítky a stovky resortů na desítkách a stovkách ostrovů. Všude samý člun a na obloze hydroplány, které létají na ty vzdálenější. Já to jsem ovšem za prací, a tak jsme strávili den v Male schůzkami se soudci a potom taky v National Rehabilitation Center na ostrově nedaleko. 

Pomalu se mi vrací hlas, který kamsi odešel už před dvěma týdny v DC. Je tu na to ideální klima – horko a vlhko. 

Stavili jsme se cestou zpátky na jednu noc v Maďarsku, abychom se podívali do nějakých termálních lázní. Lázně tu jsou, ale jsem celkem rád, že jsme to měli při cestě a nejeli sem kvůli tomu na víkend z Prahy. Je to taková vzpomínka na socialismus. Lázně jsou takové lehce ošuntělé, nikoho nic moc nezajímá, sice prošli nějakou modernizací, ale spoustu věcí při ní nedomysleli. Například vstup a skříňky jsou na čipy, ale čtyřčlenné rodině přidělí zdejší CML čtyři skříňky na úplně jiných místech rozlehlých šaten. Pokud dole v bazénu naznám, že bych přecejen zašel do sauny, platí se to nejen zvlášť, ale zejména nikde jinde než nahoře u kasy, takže i vybaven digitálním náramkem bych si měl jít do šatny pro peníze a potom si v plavkách stoupnout do fronty mezi lidi v zimních bundách. Dětská výzdoba jsou nějaké random obrázky se vzájemně nesouvisejícími pišišvory, které se opakují. Je z toho prostě cítit taková nedomyšlenost a lhostejnost, korunní to vlastnosti zamřelého socialistického zřízení. Dobré si to připomenout. Pak jsem ještě dostal slušnou pokutu za překročení rychlosti v liduprázdné vesnici. Tu jsem si tedy zasloužil, ale docela rádi jsme přijeli zase do Čech. 

Přijel jsem domů v neděli na oběd, pak zašel do nemocnice za mámou, pak jsem se šel vyspat (hledaje v lékárně v DC pastilky proti kašli, našel jsem melatonin – a docela to funguje). 

V pondělí brzo ráno jsme pak celá rodina vyrazili na jarní prázdniny. Rovinj je staré město na Istrii se silným benátským vlivem, dominantou hranaté benátské věže, úzkýma kamennýma uličkama a modrou vodou vůkol. 

Mají tu taky holuby a racky, které si Laime při ranní návštěvě pekárna zvykla krmit drobečky. Šlo to dobře až do té chvíle, kdy přiletěl jeden obzvlášť velký a agilní racek, rozehnal holuby, podíval se na Laime zblízka krutým a přitroublým žlutým ptačím okem, otevřel zoban a vyrazil ze sebe mocné „ÁÁÁÁ!“ Potom už se Laime dala ke krmení přemluvit jen pokud nebyl žádný racek na dohled. Já jsem si zase ráno v tržnici kupoval čerstvé krevety a potom dělal krevetové špagety s dalšíma většíma krevetama položenýma na nich. 

Udělali jsme si i velký výlet na čtrnáctisetmetrovou horu Voják, což Laime ušla obdivuhodně a bezproblémově, až na krátkou krizi na vrcholu, která je pro věčné časy zachycená na společné fotografii, kde je mezi námi ostatními třemi otočená natruc zády.

Po pěti letech jsem strávil týden v DC a byl to týden velmi nabitý. Od rána až do večera jsem běhal po schůzkách, k tomu mi celý týden odcházel hlas a bolelo mě v krku. Takže večer jsem byl spíš rád, když jsem mohl jít do postele. Ale bylo to dobré. Mám to tu rád a za ta léta už se tu docela vyznám, Washington má takovou vzdušnou optimistickou atmosféru. Na tom americkém optimismu něco je, opravdu je tu ve vzduchu něco jinak. Bydlel jsem na svém oblíbeném Dupontu, takže jsem mohl několikrát zajít do knihkupectví Kramer’s, do toho antikvariátu na rohu o blok vedle, jednou na oběd do Rakuya, na večeři s Cristobalem na Mount Pleasant a tak obecně courat po známých místech. Dneska jsem si půjčil kolo, jel se podívat do Georgetownu a taky do pár muzeí na Mallu.