sobota, 21. května 2022

Babulku zase přivezli a skoro až kupodivu funguje doma zase jako dřív. Vyžaduje to tedy vzrůstající úsilí najatých ošetřovatelek a potom především mojí mámy,  Albertiny a Alelie, a teď k tomu navíc žlučníkovou dietu. Žlučníková diety nic neléčí, jen zpomalí vylučování žluči, takže se další žlučové kameny – kterých tam má babulka požehnaně a operovat se v tomhle věku už nedají – tak snadno znovu nezaseknou ve žlučovodu. Ale dřív nebo později se to asi stane znovu, pokud se nestane mezitím něco jiného. Babulka už se kromě týdenní koupele pohybuje pouze na čtverečním metru mezi postelí, křeslem a židlí s nočníkem a s oblibou hovoří o tom, že takhle dlouho neplánovala žít a že už by tu možná ani radši nebyla. A člověk se neubrání myšlence jestli by přecejen nějaká forma eutanazie dostupná pro lidi v takové situaci nebyla pro ně lepší než tohle čekání. 

V kteréžto souvislosti stojí za smutnou zmínku, že Michael Kyjonka, který se někdy začátkem týdne ztratil a potom se stal regulérní pohřešovanou osobou, se předevčírem v noci zabil. Já bych to do něj neřekl, ale zase tak dobře jsem ho neznal. Přijímal mě do CZEPSu, měl dost zajímavý background který kombinoval armádní hodnost v pozici právníka se zahradničením a určitě ještě spoustu jiných věcí, o nichž nevím. Je mi to líto. 

Jinak pokračují velice nabité dny, až se člověk skoro cítí občas vláčen těmi agendami, do kterých se zaháčkoval. A agendy pádí, háček se zasekne do pysku a táhne mě za sebou. 

Tak jsme hráli s VTM Na Marjáně, kde jsme shodou okolností měli první koncert s Alaverdi před Wohnout v roce 2007. Tentokrát to ale za moc nestálo, i když my jsme se toho zhostili docela dobře. Ale jakmile člověk stojí na pódiu a hlavou mu běží co tam vlastně dělá a jak by chtěl být někde jinde, je to v rokenrolu dost antiklimaktické. 

Slíbil jsem Olze nahrát kytaru do dema, ale už asi dva týdny se k tomu nemůžu dostat. 

Jel jsem do Stockholmu, bydlel v cele v bývalé věznici Långholmen, byl po strašně dlouhé době běhat po tom krásném ostrovu plném stromů a mol s motorovými čluny s dřevěnou palubou. Nakonec jsem našel čas si udělat po Stockholmu delší procházku a znovu naznal, že je mi Švédsko blízké, aspoň tedy na jaře a v létě. Švédové mi taky přijdou v porovnání s Nory a Finy nám relativně nejbližší. Je mi blízká i ta jednoduchost a neokázalost. A ta čistá sladká voda všude a ty šedorůžové žulové balvany! Kromě toho nám tam dávali hrozně dobré jídlo – z celkem prostých ingrediencí, ale hrozně dobře, vkusně a nápaditě udělané. Sezónní, čerstvé, lokální. S výjimkou ryb a škeblí přitom máme všechno co oni, a proto jsme hned po návratu objednal ne jednu, ale hned dvě kuchařky o moderní severské kuchyni. 

Tou dobou jsem už byl značně vyždímanej. V práci se mi chtělo fňukat kolik toho je najednou, ale asi jsem v tom už přecejen o něco zkušenější a vím, že stačí ty věci postupně odbavovat a jakmile jich ubyde jen pár, ten přetížený dojem se zase výrazně zvedne. Takže jsem nakonec ani nefňukal. A teď jsem se dvě noci po sobě slušně vyspal, dneska odbavil velkou část jednoho velkého projektu a všechny ty ostatní, co čekají zase v pondělí, se zdají o něco zvládnutelnější. Včetně extravagancí, jako je cesta, na které mezi nedělí a pátkem (počítáme-li i přestupy) navštívím Amsterdam, Nairobi, Lusaka, Johannesburg a Gaborone. 

Teď jsme ovšem na chalupě a mně to velmi prospívá. Žilvinas spí se sousedovic dětmi ve stanu u nás na dvorku, my s Alelií buď pracujeme nebo všelijak čaprčíme po louce. Tenhle květnový spurt trávy a plevele je děsivý, všechno to jede jako blázen, bršlice klidně prorazí třiceticentimetrový slaměný mulč a ty naše různé sazeničky na hodně místech začínají bojovat o život. Letos to v tomhle smyslu rozhodně bude zápas s divočinou. Hodně nových stromů poprvé kvete a vypadá to obecně letos na dobrou úrodu jablek. Květy kdoule jsou takové růžové, skoro jako slézová růže. Sazenice dýní naopak s výjimkou dvou nebo tří pochcípaly. 

Domluvil jsem se s Lukášem z vesnice, že nám na příjezdovou cestu vyklopí čtyři valníky starých střešních tašek, kterých se potřebuje zbavit. On to udělal, ale pak tam ještě přijel s bagrem a strávil sobotu tím, že je všelijak rozhrabával a rozjížděl, až tu cestu v podstatě celou zrekonstruoval a na pár místech ještě výrazně vylepšil. A nevnutil jsem mu za to ani peníze na tu naftu. 

Opravil jsem solární sušárnu na ovoce, kterou sejmul vítr loni na podzim a já byl dlouho příliš demoralizován ji znova stavět. Navrch jsem dal střešní tašky, přichytil jsem ji železnými tyčemi do země a svrchu ještě natáhl k zemi horolezecká lana a myslím, že by to snad už mohlo i držet. Sekám trávu traktůrkem Cub Cadet, a i když si při tom člověk nevyhnutelně připadá trochu jako prďola, je to ohromná úspora práce a tu louku bych jiným způsobem nedal už vůbec. 

Týdny s háčkem v pysku zdaleka nekončí, ale cítím se zase o něco lépe vybaven jim čelit. 

úterý, 3. května 2022

Nenacházím čas psát, jsou to dost plné dny. 

Měli jsme koncert s Worm’s a Ester Valtrovou na lodi Kamina. 

Měli jsme koncert s VTM venku v Kaštanu a bylo to opět dost dobré. Naučil jsem se už asi dvaadvacet věcí, což v podstatě stačí a můžeme zkusit začít dělat něco nového. 

Měli jsme schůzku s Olgou a Davídkem Landštofem ohledně ILLE. 

Babulku odvezli na František se zánětem slinivky. Vypadá dobře, ale v tomhle věku samozřejmě už nic není jen tak. 

Pracovní agendy se hrnou jedna přes druhou. Trochu se obávám že něco přehlédneme a bude průšvih, ale zatím to všechno nějak probíhá. 

Byl jsem na snídani s RB. Překvapilo mě, že tenhle vyrovnanej a veselej člověk loni v červnu nejdřív šest týdnů nespal a potom skončil na psychiatrii s panickýma atakama a depresí. Teď už vypadá zase normálně, ale pořád bere prášky. Jak tomu předcházet? Tak mně by snad mohla trochu pomáhat muzika a taky hrabání se v hlíně a taky doufejme meditace, kterou musím co nejdřív znovu nastartovat. Jinak nevím.

Stavil se u nás na chalupě Marek Štys, poprvé od doby, kdy jsme ji od něj před osmi lety koupili. Docela koukal jak to tam všeobecně rozkvetlo a ptal se jestli si to zase nevyměníme zpátky. 

Když mám čas, což je málokdy, hraju na Žilvinasově počítači Red Dead Redemption 2, což je tedy skutečně monumentální počin. 

neděle, 10. dubna 2022, Nairobi

Zatímco doma prý zase sněží, tady by počasí snad nemohlo být lepší – lehce oblačno, slabý vánek a třeba 27 stupňů. Nikdy jsem se do Afriky moc nedostal a až teď, po návštěvách v Senegalu před pár lety, v Ghaně na podzim a teď tady naznávám, že je mi to tu sympatické. Přes všechny nepravosti, problémy a bídu. Potkávám tu fajn lidi a myslím, že africký kontinent čeká velká budoucnost. Na rozdíl třeba od arabského světa, který mi k srdci nikdy nepřirostl, bych se tomuhle světu rád dál věnoval. Snad se to aspoň trochu podaří. 

Seděl jsem sice tři dny v hotelu, s výjimkou rychlého výpadu do sámošky (což je zrovna nechvalně známý Westgate mall, který je hned za rohem), ale potkával jsem se s lidmi, a tak i z toho člověk něco nasaje. Dneska jsem se konečně mohl jít aspoň trochu projít. 

neděle, 27. března 2022

Minulý týden proběhl trochu v oparu. Odevzdal jsem ty dva důležité projekty. Začal Jeden svět a já se na zahájení jako obvykle potkal se spoustou lidí, z nichž velkou většinu vždycky rád vidím. V pátek jsem jel z práce rovnou na zkoušku VTM, potom rovnou na chalupu, v sobotu dopoledne do Karlových Varů mluvit na debatě regionálního Jednoho světa. Je otázka jestli to stojí za tu naftu jet hodinu tam a hodinu zpátky kvůli dvaceti minutám debaty, ale to není otázka pro mě, mě ten výlet bavil. Moderátor byl velmi dobře připravený a místo abychom se rovnou pustili do povídání o soudcích v Polsku mě na úvod zaskočil mým kompletním profesním i hudebním životopisem a pak vytáhnul odkudsi kytaru a donutil mě zahrát kus Vody živé. Pak jsem jel zase zpátky na chalupu, natáhnul čerpadlo do rybníku a asi tři hodiny napouštěl nádrže nahoře na louce a zaléval stromy, protože je už skoro měsíc krásné, ale velmi suché počasí. Začíná to rašit, kvete dřín, křivatec a orsej, vylézají narcisky a chystají se tulipány. Alelie a děti měli přijet v neděli ráno, ale probudili se nastydlí, tak jsem tam zůstal sám. Nečekaně se stavili Čedok s Káčou na motorce, pak jsem se sbalil a jel domů. 

neděle, 20. března 2022

Poslední dny se skoro každý den probudím nad ránem a převaluju se v obavách, v nichž figuruje válka, dva projekty které musím odevzdat, a jestli mám nastálo hrát s VTM. Je to nerovná směsice, ale zaměstnává mě to všechno. VTM jsem nakonec napsal že teda jo, aspoň abychom spolu udělali desku. Je fakt, že si tam přijdu tak nějak hudebně kompetentnější než třeba v ILLE a taky že nám to spolu opravdu dost dobře hraje. Tak proč tomu stát v cestě, aspoň na nějakou dobu. 

Na jarní prázdniny jsme původně chtěli jet do Neapole, ale nakonec jsme se díky všeobecné nejistotě rozhodli zůstat v dojezdové vzdálenosti. Taky bylo potřeba řešit péči o babulku, což jsme dopředu nevěděli, ale nakonec bylo užitečné, že jsme byli poblíž. Celou dobu jsou jasné, slunečné a chladné dny. Dva dny jsem strávil sám s Žilvinasem na chalupě, což bylo hezké a udělali jsme tam různé jarní práce, spálili listí a klacky, posekali dřevo. Potom jsme v Praze nabrali holky a jeli do penziónu v Pilníkově, který někde našla Alelie. Nejsme žádní lyžaři, ale tentokrát jsme s Žilvinasem dvě dopoledne strávili na sjezdovce. Šlo mu to hrozně dobře, přitom samostatně lyžoval poprvé v životě. Chodili jsme taky všichni po výletech, vyjeli lanovkou na Černou horu a šli sáňkařskýma trasama dolů, stavili jsme se na Prachovských skalách. 

sobota, 12. března 2022

Znáte takový ten pocit, kdy se koukáte na nějaký tísnivý film nebo čtete knihu a pak se ocitnete zpátky v realitě a ten pocit z vás spadne? Tak teď s válkou na Ukrajině to zažívám naopak, pravděpodobně spolu s mnoha dalšími. Kdykoliv se do něčeho ponořím, při vynoření přijde uvědomění a strach v břiše – ajo, tohle vlastně, ono se to opravdu děje. Nemůžu dělat zhola nic abych zvrátil běh věcí. Můžu pomáhat držet organizaci, abychom zase my mohli pomáhat uprchlíkům, ale jinak mě toho moc nenapadá. Na chalupu jsem navozil nějaké zásoby rýže, luštěnin, salámů, filtr na vodu. Jsou krásné, slunečné a chladné dny. Každou noc mrzne – už asi deset dnů, a kam předpověď dohlédne, bude dál. Každé hřiště je plné dětí, každý šťastný moment s rodinou má takový sladkobolný podtext, kde si oba s Alelií uvědomujeme, jak je to pěkné a že se věci mohou změnit. Ale neříkáme to nahlas, jednak abychom se nestrašili, za druhé i proto, abychom to nepřivolávali. Často si vzpomenu na popisy začátku druhé světové války z „Berlin Diary“ od Williama Shirera. Jak se v Berlíně taky ty první týdny a měsíce nic nedělo, lidi na dekách v parku, pikniky u jezer. A přitom, ne tak daleko, ta strašná mašina už byla nezastavitelně rozjetá a časem rozžvýkala všechno a všechny. Není to uklidňující, ale co naděláš. 

pondělí, 7. března 2022

Noční můra na východě pokračuje. Rusům teče do bot, ale jsou to Rusové a zdaleka to nekončí. Dnes navrhují, že by s tím tedy jako přestali, pokud dostanou Krym, Donbas a taky že Ukrajina se nikdy nikam nepřidá. Úplně stejně hovořil Hitler těsně po vpádu do Polska. Že by tedy jako mohlo být příměří, když ovšem rovnou dostane všechno o co bojuje. Pořád úplně nevidím jak z toho všeho ven. Protože kromě toho že tohle Ukrajinci nepřijmou by pak byla jen otázka času kdy se Putin oklepe a začne nějaké další kolo, navíc poučen předchozími nezdary. Příbuzní v Rusku nevěří svým ukrajinským rodinám, že tam opravdu umírají lidé (a pokud jo, pak je určitě zabíjejí schválně sami ukrajinští nacisti). Moskevská babička mé kolegyni ze Lvova poslala z ruských médií mapu tajných biologických laboratoří USA na Ukrajině, že určitě budou vypouštět viry a že tedy mají ze Lvova zmizet. A nedá si vymluvit že to není pravda. V práci jsme se ujali několika skupin žen a dětí, kteří za různých okolností dorazily z různých míst. Svět obletělo video s emotivní Ukrajinkou, která jako Kassandra na tiskovce grilovala Borise Johnsona s tím, že se snaží zabránit třetí světové válce, ale ta už začala. Ta holka byla Daria Kaleniuk, velmi tvrdá a velmi správňácká šéfka ukrajinského Anti-Corruption Action Center, kterou dobře znám. Ještě dva dny předtím byla někde v Polsku a vypadalo to taky že skončí u nás, ale nakonec se vynořila v Londýně. Pořád je zatěžko domyslet, že se tohle všechno opravdu děje. 

Měli jsme první koncert s VTM v Baladě a bylo to opravdu hodně dobrý. Hraje nám to myslím dohromady fakt výborně a všeobecné gratulace se to zdály potvrzovat. Nějaká paní mě tam poznala z ILLE, což jsem v tomhle punkovým prostředí vůbec nečekal. Rozhodli jsme se vybrané peníze zdvojnásobit ještě svýma a poslat to celé na Ukrajinu, což vyšlo celkem asi na 25,000. 

pondělí, 28. února 2022

Jak se ty věci rychle změní. Dneska tu máme plnohodnotnou válku na Ukrajině a Rusko v nukleární pohotovosti. Mně se to vůbec nelíbí, dokonce bych si troufnul říct, že mám velkej strach. Minimálně od té chvíle, co jsem viděl Putina mluvit, protože jsem poznal, že on tomu všemu doopravdy věří. Teď se namanévroval do kouta a hraje o všechno. A já teď nevidím jasnou cestu jak by se mohl vymanévrovat. A jestliže teď začne Rusko pod sankcema kolabovat ekonomicky, bude čím dál tím lákavější totální cesta nějaké Velké Vlastenecké Války 2. Rusové, nemaje na světě mnoho lepšího, se obecně rádi převléknou do kabátu spravedlivých a URÁÁÁ poběží proti zdi na zteč, aby tím dosáhli hrdinství. Jejich propaganda přesně tenhle zakořeněný a nebezpečný sentiment dlouhodobě dmýchá a ta zeď je Západ, tedy my. Nás mnógo, tam na počtu mrtvých moc nezáleží, a poslední v troskách přežije zase nejspíš Rus. Racionální vůdce by se z toho snažil vycouvat a všichni by mu rádi pomohli najít způsob jak to udělat a neztratit doma tvář. Ale tohle už racionální vůdce není a nemá mnoho manévrovacího prostoru. A i když se v historii stalo, že švihlého vůdce zastavilo a svrhlo jeho vlastní okolí, stávalo se to zřídka. Daleko častěji celá ta mašina kráčela za svým šílencem. Strašně rád se budu mýlit, ale ta dynamika se mi vůbec nelíbí. Tak jsme zatím aspoň poslali peníze, odnesli zdravotnický materiál do Skautského institutu, můžeme na chvíli uvolnit byt. I tohle je dobré cvičení – starat se tam kde můžeš něco udělat, ale nestresovat se příliš tam, kde je to zcela mimo tvé ruce. Ale jde to ztuha, zejména když myslíš na děti. Což myslíš pořád. 

Jinak ještě před tím vším hráli Alaverdi v Crossu v přestrojení za Dalajlámu, Masaryka a Rasputina a bylo to velmi pěkné. 

Byli jsme taky vyzvednout mámu v Kváskovicích, což bylo pěkné zrovna tak. Mně se tam ta krajina opravdu hodně líbí a nahoře na tom jejich kopci mezi žulovými kameny a břízkama se úplně tetelím přítomností. 

Byl jsem na chalupě, protože Jirka R. se zbavoval starých střešních tašek a já si je navozil do cesty, kde je potřeba materiálu neomezená. 

pondělí, 21. února 2022

Kopnul jsem pod dubem a našel pramen. Krumpáč čvachtal a patnáct centimetrů pod zemí stála voda. 

První co vždycky brzy ráno na telefonu otevřu je BBC, abych se podíval jestli už není válka na Ukrajině. Válka viď. Taková nemyslitelná blbost. Taková antiteze všeho co za něco stojí. 

Zkoušíme s Alaverdi, zkoušíme s VTM, oběma se blíží koncerty. 

pátek, 28. ledna 2022

Dny plynou rytmem práce z domova. Při padesáti tisících případů omikronu denně se už pandemická pravidla a karantény rozsypaly do takového navzájem nepříliš propojeného kocourkovského chaosu, který mám pocit většina lidí už respektuje jen na nejnižší přípustné úrovni. Ono to vlastně ani jinak nejde. Jsem zvědavej jak na tuhle dobu budeme hledět třeba za pět let. 

Potkal jsem na ojedinělé recepci Šimona P. a po delší době jsme měli možnost si trochu popovídat. Bylo to fajn a přimělo mě to se na některé věci podívat jinak. Mimo jiné, že by bylo fajn, kdybychom jako rodina trochu víc cestovali, ať taky ty naše čučorky vidí že za tím naším prošlapaným místem existuje ještě úplně další a obrovský svět. 

Měli jsme druhou zkoušku s V.T. Marvin, o den později se Čedok s omluvou ozval, že se ráno poté pozitivně otestoval. Tak co už s tím. Půjčil jsem si od Maťa prémiovou bednu 1×12, hraje to líp než moje stará 4×12. Taky jsem nechal opravit aparát a vyměnit lampy. Hraje to opravdu hezky, i když to pořád vedle tý masivní basy má těžkou práci. Začínám váhat jestli s nima aspoň neudělat desku, aby po tom období něco zůstalo, ale to by znamenalo tam zůstat aspoň rok a okolnosti to můžou rychle vyřešit za mě, pokud někoho najdou než já se vyžvejknu. 

Na chalupu mě to teď ani neláká, hrozím se řešení toho neřešitelného železitého vrtu a rozježděné příjezdové cesty. Ono mě to asi ponoukne až bude čas sázet stromy a sazenice, ale teď tam ani není moc co dělat.