pondělí, 25. listopadu 2024, letiště Varšava 

Strávil jsem dva týdny na vipassana meditačním ústraní v centru Javorie na Slovensku a byla to velmi neobvyklá a dobrá zkušenost, kterou stále zpracovávám. Nebudu se tu pouštět do přesného postupu ani jak se ta zkušenost v průběhu měnila – což se v některých školách žákům nedoporučuje a v jiných pokud vím přímo zakazuje. Ale musím říct, že mi mnišský model života v malé místnosti, brzkého vstávání, stálého denního programu, střídmosti a mlčenlivosti dost vyhovoval. Bylo nádherné, skoro neuvěřitelné podzimní počasí. Nechybělo mi to mluvení, ani večeře, ani těch pár hodin spánku co mám obvykle doma navíc. Nechyběl mi telefon, knížky, ani žádné jiné věci. Stýskalo se mi občas po rodině, ale vzhledem k tomu, že jsem se tam cítil být tak trochu i „pro ně“ a věděl jsem že mi to přejí, ani to nebylo tak zlé. Kdo vyhrál americké prezidentské volby jsem se dozvěděl až při odjezdu skoro o dva týdny později. Návrat do světa byl poněkud kognitivní přetlak – na benzínce ve Zvolenu, v mumraji lidí, regálů a reprodukované hudby, jsem si připadal jako mimozemšťan. 

Od té doby se snažím žít všímavěji, i když musím uznat, že se například cítím prožranější. Jsem zvědavý jak se to bude integrovat a co – pakliže něco – z toho zbyde.

Ještě jedna poznámka – pokud by o tom snad někdo přemýšlel, tak jako jsem o tom přemýšlel předtím já. Pochyboval jsem jestli jet někam na retreat je opravdu takový přínos a jestli nelze něčeho podobného dosáhnout jaksi průběžnou praxí v domácích podmínkách. Teď mohu tedy zcela jistě prohlásit že ano – je to opravdu takový přínos. A ne – v domácích podmínkách se toho opravdu dosáhnout nedá. Zaprvé není reálné vytvořit si doma takové podmínky, kde člověk může v podstatě veškerý čas věnovat nerušené meditaci. Ale i kdyby to nějakým zázrakem dokázal, styk s učitelem je zásadní. Přicházejí různé pochybnosti a překážky, které vypadají nepřekonatelné a unikátní a ony jsou přitom překonatelné a obvyklé – což člověk není sám není v ten moment schopen rozeznat. 

Takže tak.

úterý, 24. září 2024, Dar es Salaam 

Je to tu hezké, další mně úplně neznámý kout světa. V pondělí jsme měli větší část dne volno, tak jsme zajeli na pár hodin na Zanzibar. Nevěděl jsem, že je to stará obchodní křižovatka mezi Indií, Arábií a Evropou, kvetl tu arabský obchod s otroky, potom to převzali Britové a sultána si tu nechali jen jako místního podržtašku. Ománští Arabové lovili ve východoafrickém vnitrozemí otroky, potom je dotáhli sem a pak je prodali buď do Ománu, nebo Portugalcům, kteří je vozili okolo Afriky až do Brazílie. Hrozné období. 

Včera večer na mě už taky přišla rýmička. Ráno jsem si posouval budíka z půl sedmé až na osm, kdy jsem už teda musel. Vzal jsem s paralen a teď, když přestal zabírat, jeden ibalgin. 

Začal nám program, ale odskočil jsem si na schůzku s předsedou Nejvyššího soudu, což byl jediný moment, kdy jsem dneska opustil na necelou hodinu hotel. Taky jsem se těšil až večer zalezu a zkusím to vypotit. Chtěl jsem jít brzy spát, ale pak jsem do půlnoci koukal na seriál Blacklist a taky na výborný seriál Kaos, ve kterém Jeff Goldblum hraje Dia.

sobota, 24. srpna 2024, Colombo, Sri Lanka

V Colombo je horko a vlhko, jak se dalo čekat. Z okna v patnáctém patře koukám na příboj Indického oceánu. Hned u pobřeží jezdí vlak, vždycky ráno začne vyvrhovat zástupy lidí, kteří se rozptýlí do okolních ulic. Kousek dál na sever mají vystavené staré britské kanóny a na pláži ohrazená místa, kam želvy kladou vajíčka. Jet do čajových kopců nemám čas, tak jsem aspoň zajel tuktukem do chrámu Kelaniya Raja Maha Viharaya, který údajně navštívil sám Buddha. Těch zhruba 2,500 let to tu staré je, tak kdo ví. Je zajímavé, že i tak nemateriální víra jako buddhismus se v civilních lidských podmínkách zvrhne v uctívání relikvií a zlatých soch. Je to asi naše přirozenost, potřebujeme si na něco šáhnout. 

Teď už sedím v uzavřených místnostech. V jednom cvičení si mají soudci a soudkyně ze Sri Lanky a z Malediv vymyslet a přednést dvě otázky, kterými by mohli otevřít diskuzi v kurzu, který budou učit. Je fascinující o kolik jsou v tom ženské lepší než chlapi. Ženské spíš dodrží zásady – otevřená otázka, jasně formulovaná, položená tak aby k ní mohlo něco říct víc lidí atd. Chlapi se v tom buď zamotají – pustí se do trojctihodné přednášky ze které nakonec není poznat na co se ptají, případně to rovnou lišácky postaví tak, aby v tom byl chyták. Zkrátka ženské tady kladou tu otázku tak aby byla užitečná; chlapi mají za cíl aby vypadali důležitě. Čímž v tomto srovnání dosahují opaku. Ne samozřejmě všichni, ale obecně jo. 

Chtěl jsem si taky poznamenat takto poloveřejně abych to nedával rovnou na sociální média, že kardiochirurg Jan Pirk je frajer. Potkal jsem ho začátkem léta na jedné recepci když nás déšť zahnal do jednoho kouta a povídali jsme si o velorexech, solární energii, disekcích aort a podobně. Nikdy předtím jsme se nepotkali. Protože je máma znovu v nemocnici a máme pocit, že se v tom doktoři trochu plácají, poslal jsem mu teď jednoho večera její poslední lékařskou zprávu v duchu „líná huba holé neštěstí“, říkal jsem si že to třeba někam někomu pošle. A on mi volal sám hned druhý den ráno na mobil, osmistránkovou zprávu už měl přečtenou a říkal mi k tomu dost detailní postřehy. Od někoho takhle zaměstnaného, prominentního a navíc senátora pro úplně cizího člověka mi to přijde obdivuhodné. 

Hráli jsme nějaké koncerty s VTM i dva s Alaverdi. S VTM jsme si koupili novější dodávku. 

Pomohli jsme přestěhovat rodiče, kolem čehož taky byla nějaká agenda, a Kulový blesk je tím pro nás zatím u konce, i když v baráku se dál intenzivně rekonstruuje.

Bosenského psího sirotka jsme si vyzvedli jednu červnovou neděli na parkovišti u Chodova. Byla zpočátku velmi vyjukaný buránek, který neznal auta a neuměl chodit po schodech; od té doby udělala velký pokrok. Přes několik slabých chvilek kdy jsme si říkali proč jsme si to proboha na sebe zase ušili (například když dědovi rozkousala nově čalouněné dveře, poblila se párkrát v autě, vyválela v nějakým hovně nebo ze všeho nejvíc když se nechce nechat chytit a směje se ti do očí), jsme v podstatě rádi že ji máme. 

Po dvaceti letech ve Fordech jsme si pořídili Škodovku. Zatím dobrý. Těším se, že se nebudu muset bát přijíždět na chalupu v zimě neboť je to čtyřkolka a taky je příjemné před sebou po dvaceti letech vidět kapotu, což u Fordů není. Snad vydrží i jezdit. 

Půlku léta jsem pracoval v Praze, potom jsme v srpnu trávili maximum času na chalupě v různě upytlíkovaných hybridech dovolené, home officu a odskoků do Prahy. Následkem toho jsem se potom vůbec nemohl pracovně nastartovat a nechtělo se mi do toho, až teď to tady sedíc v Indickým oceánu konečně trochu doháním a opět si začínám připadat aspoň trošku kompetentní. I tak si připadám poněkud vyhořele, ale na to jsem si tu už myslím stěžoval. Mrkvička má zrovna sabbatical a já po něm zálibně pokukuju. 

Léto je vlastně pryč, začne podzim. Jabka nebudou. 

úterý, 28. května 2024

Nepíšu proto, že mám dost co řešit mimo psaní, i proto, že mě to nebaví tolik jako dřív. A především asi proto, že se čím dál víc zdráhám dávat na web informace ze soukromého života – z důvodů obecných i některých jaksi specifických k mé práci. Tak jen stručně. 

  • Rozhodli jsme se pořídit si bosenskou čubu z útulku. Měla by dorazit v polovině června. Je to rok a čtvrt co umřela mi.pu a připadá nám, že nastal čas. Trochu se těšíme a trochu se obáváme jak půjde trénovat jugoslávského sirotka co nikdy neviděl město. A samozřejmě z praktického hlediska se nikomu nechce řešit granule, hárání, nakládání auta se psem ani třikrát denně venčit. Ale Matěj, původní páníček mi.pu, měl pravdu když říkal „to venčení není něco co děláš ty pro toho psa, je to něco, co dělá ten pes pro tebe“. 
  • V domě začíná velký Kulový blesk s několikero stěhováním a rekonstrukcemi. Je toho hodně, ale zatím to vypadá zvladatelně. 
  • S VTM pracujeme na novém materiálu. Jde to pomalu, ale brzdím to asi hlavně já nedostatkem času. S ILLE se nejsme schopni sejít ani v hospodě, což mě trochu mrzí. Ale ježto jsme přece jen hudební skupina a nikoliv úterní spolek mariáše, nelze se divit že nemaje hudebních plánů, pro čtyři zaměstnané lidi s rodinama je nezávazné posezení nízko na seznamu priorit
  • Daří se mi držet dobrou životosprávu, cvičím, medituju. Je to fajn. 
  • Strávili jsme týden v New Yorku, jenž je podle mě záhodno vidět. Bydleli jsme v bytě známé na Upper East Side, což byla velká výhra, bo jsme ušetřili dost peněz, mohli jsme vařit, chodit na střešní terasu v 19. patře a vůbec žít daleko pohodlněji než v miniaturním hotelovém pokoji s oknem do světlíku za cenu ojetého auta, což by nás jinak na Manhattanu čekalo. Všechno nakonec vyšlo parádně. Strávili jsme noc nedaleko Mnichova v úhledné a zelené jarní německé krajině u koňské farmy a druhý den odpoledne už jeli Uberem přes Queens na Manhattan. Každý den jsme se s Žilvinasem probudili dost brzo ráno, klidně ještě před šestou, někdy zašli na kafe a buchtičku, někdy jen jezdili na elektrokolech po Manhattanu zprava doleva a odshora dolů. Pak jsme nabrali holky a trávili dny venku. Byli jsme samozřejmě v Metropolitan muzeu a taky Whitney muzeu. Chodili jsme po High Line, do Harlemu zašli v neděli na gospel, v Bronxu pocourali po ulicích. Na ruské Brighton Beach jsme se omočili v oceánu, v Brooklynu sledovali pouštění draků, zašel jsem se podívat na staré kytary v RetroFret, který mi doporučil Rudy Linka. Prošli jsme Chinatown a Little Italy, na sochu Svobody a Ellis Island jsme se podívali, jezdili jsme na kolech po Central Parku. Jedli jsme echt americký junkfood, až i děti po návštěvě harlemského Popeye’s poprosily zda by k večeři nemohla být radši brokolice. O všem tom by se dalo dlouze psát, ale už to mnohokrát udělali jiní. 
  • Tráva na chalupě byla tak vysoká, že byl problém ji posekat. Ten květnový spurt je strašidelně rychlý a když vynecháš dva týdny, tráva je po kolena a ořešáky mají půlmetrové výhony. Zasadil jsem sazenice, které jsem v práci opečovával celé jaro. A s výjimkou rajčat je do druhého rána všechny snědli slimáci. Cukety, dýně, meloun, ačokča, mochyně – z toho všeho nezbylo vůbec nic. Ale to zásadně nevadí, i to opečovávání samo o sobě mě baví. 
  • Červen vypadá vysloveně zběsile, ale cítím se dostatečně při síle to nějak užonglovat. 

středa 10. dubna 2024, Londýn

Londýn opravdu vypadá hodně jako Londýn. Dokonce i londýnské počasí tu mají. Byl jsem tu jednou v roce 2008 a klidně bych se sem vrátil dřív. Líbí se mi jak mají rádi trávu a kytky a stromy. Je tu takové hezké světlo. A i když jsem alergický na sebemrskačství rozšířené mezi českými inťouši že jsme u nás provinční, musím uznat, že tady je to celé takové jaksi světovější, čerstvější.  

Mezi schůzkama jsem coural po městě, okouknul staré kytary v Denmark Street (měli tam krásný Gibson ES-120T z roku 1965, ale byl celkem drahý a navíc celníci na Ruzyni nejsou vořezávátka a napařili by mi clo a DPH). Podíval jsem se taky do Savile Row kde hráli Beatles na střeše, zašel do National Gallery a taky do echt tmavé staré anglické hospody, kde jsem si dal fish and chips a pintu cideru. 

úterý, 5. března 2024 

Oslavili jsme Laime narozeniny, včetně vystřelovacích konfet, které jí koupil brácha, a po kterých v celém pokoji zůstaly lesklé barevné šušlíčky. Laime se rozhodla dát všechny peníze na psí útulek s tím, že hraček má stejně dost a pejskům to může zlepšit život. Přišla s tím sama, dokonce jsme jí to i trochu rozmlouvali, ale trvala na tom. V sedmi letech všechna čest. 

Já jsem měl v sobotu koncert s Alaverdi na Sedmičce a v neděli po nevím kolika týdnech volný den („Dyk ses teď vrátil z Malediv“, pravila Alelie, když jsem se s tím fňukáním podělil. Ale na pracovní cestě si neodpočineš, spíš pracuješ víc než doma, i když jsou tam zrovna palmy). V neděli jsme tak šli do sámošky, potom odpoledne do parku a to bylo tak asi všechno. Taky jsem se několikrát dobře vyspal a cítím se zase celkem při síle. 

středa, 28. února 2024, Maledivy 

Překonal jsem se, vstal v šest ráno když vycházelo slunce, na mapě si našel kde je molo nejblíže okraji laguny a bariérám, za kterými začíná hluboký oceán. To místo bylo poněkud znepokojivě označeno jako shark feeding point, ale bo místní pravili „to je žralok útesový, ten na člověka nejde“ a taky že je logické, že by tu mezi turisty nenechali běhat žraloky kousavé, vlezl jsem tam. Byly tam korály a taky velké množství barevných rybiček a ryb. Ryby modré a baňaté, ryby šedé s laškovnou skvrnou jasně žluté na hřbetu, rybičky malinké a měňavé, ryby kulaté a pruhované s anténkou, ryby tenké jako tužka, sem tam i mnohohlavé hejno ryb víc než půlmetrových. Doplaval jsem k bariéře u oceánu a sedl si na ni a v teplém oparu pozoroval jak mezi mraky stoupá slunce. Za bariérou to jde prudkým sešupem do tmavomodré hlubiny a byly tam slušné vlny a taky proud a taky špičaté korálové balvany, takže jsa tam sám, nepouštěl jsem se dál. Cestou zpátky jsem zase pozoroval rybičky a teprve když pár metrů ode mě proplul jeden metr a půl dlouhý žralok, naznal jsem, že bych přecejen mohl být blíž ke schůdkům z vody. Tam mě zase upoutalo víření písku na dně a když jsem se přiblížil, zjistil jsem, že na mě ze dna kouká pár nepříjemně velkých očí. Byl to rejnok, taková hrouda s očima, široká jako jídelní stůl. A tak jsem radši zase šel. 

Jinak jsou tu i volavky, po trávníku chodí takoví srandovní paťatí nelétaví černí ptáci co vypadají jako plivník a se stmíváním začnou nad stromy létat velcí kaloňové.

Tady ve resortu je to pozoruhodné. Samozřejmě krásné, ale na dovolenou bych sem nejel. Nevím co bych dělal už třetí den nemít tu co na práci, navíc většina turistů jsou Rusové (ale překvapivě často i Češi a Slováci). Je tu takový specifický typ manželek, kterým se anglicky výstižně říká „trophy wives“ a jejich často všelijací manželé. Velmi jiná demografie než člověk normálně potkává nebo i potkávat chce. Když tady mezi turisty v plavkách chodíme v obleku, vypadáme jako když jsme si spletli ostrov. 

pondělí, 26. února 2024, Maledivy

Na letišti si hned turisty přeberou a odlifrují je na ty desítky a stovky resortů na desítkách a stovkách ostrovů. Všude samý člun a na obloze hydroplány, které létají na ty vzdálenější. Já to jsem ovšem za prací, a tak jsme strávili den v Male schůzkami se soudci a potom taky v National Rehabilitation Center na ostrově nedaleko. 

Pomalu se mi vrací hlas, který kamsi odešel už před dvěma týdny v DC. Je tu na to ideální klima – horko a vlhko. 

pátek, 16. února, Maďarsko 

Stavili jsme se cestou zpátky na jednu noc v Maďarsku, abychom se podívali do nějakých termálních lázní. Lázně tu jsou, ale jsem celkem rád, že jsme to měli při cestě a nejeli sem kvůli tomu na víkend z Prahy. Je to taková vzpomínka na socialismus. Lázně jsou takové lehce ošuntělé, nikoho nic moc nezajímá, sice prošli nějakou modernizací, ale spoustu věcí při ní nedomysleli. Například vstup a skříňky jsou na čipy, ale čtyřčlenné rodině přidělí zdejší CML čtyři skříňky na úplně jiných místech rozlehlých šaten. Pokud dole v bazénu naznám, že bych přecejen zašel do sauny, platí se to nejen zvlášť, ale zejména nikde jinde než nahoře u kasy, takže i vybaven digitálním náramkem bych si měl jít do šatny pro peníze a potom si v plavkách stoupnout do fronty mezi lidi v zimních bundách. Dětská výzdoba jsou nějaké random obrázky se vzájemně nesouvisejícími pišišvory, které se opakují. Je z toho prostě cítit taková nedomyšlenost a lhostejnost, korunní to vlastnosti zamřelého socialistického zřízení. Dobré si to připomenout. Pak jsem ještě dostal slušnou pokutu za překročení rychlosti v liduprázdné vesnici. Tu jsem si tedy zasloužil, ale docela rádi jsme přijeli zase do Čech. 

středa, 14. února 2024, Rovinj 

Přijel jsem domů v neděli na oběd, pak zašel do nemocnice za mámou, pak jsem se šel vyspat (hledaje v lékárně v DC pastilky proti kašli, našel jsem melatonin – a docela to funguje). 

V pondělí brzo ráno jsme pak celá rodina vyrazili na jarní prázdniny. Rovinj je staré město na Istrii se silným benátským vlivem, dominantou hranaté benátské věže, úzkýma kamennýma uličkama a modrou vodou vůkol. 

Mají tu taky holuby a racky, které si Laime při ranní návštěvě pekárna zvykla krmit drobečky. Šlo to dobře až do té chvíle, kdy přiletěl jeden obzvlášť velký a agilní racek, rozehnal holuby, podíval se na Laime zblízka krutým a přitroublým žlutým ptačím okem, otevřel zoban a vyrazil ze sebe mocné „ÁÁÁÁ!“ Potom už se Laime dala ke krmení přemluvit jen pokud nebyl žádný racek na dohled. Já jsem si zase ráno v tržnici kupoval čerstvé krevety a potom dělal krevetové špagety s dalšíma většíma krevetama položenýma na nich. 

Udělali jsme si i velký výlet na čtrnáctisetmetrovou horu Voják, což Laime ušla obdivuhodně a bezproblémově, až na krátkou krizi na vrcholu, která je pro věčné časy zachycená na společné fotografii, kde je mezi námi ostatními třemi otočená natruc zády.