Datová síť je tu poslední třeba dva roky bezvadná a levná a můžeme si domů denně volat s videem. Pro třetí svět je to typická situace. Úplně vynechal fázi počítačů s internetem a nastoupily rovnou mobilní telefony a mobilní data.
Laime mi na dálku ukazuje nové samolepky s různýma zvířecíma mláďátkama a popisuje mi je, seč jí slovní zásoba stačí. Většinou stačí, ale i když ne, ví si rady:
“Tady je opičátko, tady je kočičí – pičátko …”, vysvětluje pohotově.
Na skok v Yangonu, protože to z Nay Pyi Taw nešlo do Myeiku najednou. Aspoň jsme se sešli s UKM domluvit se co by šlo dělat pokud se ho opravdu pokusí zavřít.
Zašel jsem taky na reflexní masáž a bylo to dobré, ale brali to tak důkladně, až mám modřiny na lýtkách a bolí mě chodidla. Ale zdá se, že mi tím spustil v orgánech nějaký očistný proces, protože jsem hned potom dostal zimnici a průjem, v noci jsem se potil v posteli, ráno vyčůral tmavě žlutou moč a od té doby je mi báječně, vlastně o dost líp než předtím.
Nay Pyi Taw, město duchů zakletých do křídel pětimetrových mahagonových dveří poloprázdných hotelů. Potkali jsme se mimochodem s Maelem Reynauldem, který toho o Barmě hodně ví a vyplatí se ho poslouchat. Po pracovním programu jsme se ocitli na domácí večeři i s několika poslanci z etnických států, byl zrovna shanský Nový rok. Poslanci s sebou přivezli zajímavé lokální kořalky, například rýžovici s macerovaným ženšenem a goji, kořalku s ume švestkama a mocnou česnekovici. Ale nepřeháněli jsme to.
Celých pět dnů mi v hlavně zní písnička “Feeble Screams” od norské blackmetalové kapely Burzum. Začíná takovým charakteristickým syntezátorovým zvukem a někde za zdí mého pokoje je výtahová šachta, ze které se při každém pohybu výtahu ozve velmi podobný zvuk. Velmi potichu, ale stačí to na to aby mi v hlavě hned naskočil ten zbytek.
Potkali jsme před hotelem čirou náhodou Min Ko Nainga, kterého si velmi vážím, a který je tu v podstatě takový Václav Havel. S tou výjimkou, že Havel šel v roce 89 na Hrad a Min Ko Naing v roce 88 zase zpátky do vězení, protože tady se tehdy převrat nekonal.
Buddhismu, aspoň tak jak ho znám odsud, by podle mého názoru prospěla trocha toho Labora. Nelpění na hmotných statcích je jedna věc, ale to, co je míněno jako odpojení od věcí pozemských, se podle mě může zejména ve veskrze lidském prostředí klášterů změnit v obyčejnou fyzickou lenost. A ta, jak známo, bývá obvykle doprovázena i leností ducha. Potom je z toho v zemi ten všudypřítomný nepořádek a zanedbanost (hodně z toho je dáno složitějšími problémy, ale hodně by taky šlo vyřešit kdyby někdo vzal do ruky koště), nebo fakt že se tu pořád učí ze sto let starých britských učebnic i když dávno už nikdo neumí anglicky. Mám pocit, že nějaká evropská infúze pracovitosti do buddhistického prostředí a naopak buddhistického pohledu na svět do toho evropského, pokud by byly citlivé a přinesena ze svobodné vůle dotyčných, by mohly být velmi prospěšné pro obě strany. Vždycky se mi při tom vybaví starý francouzský buddhistický mnich Matthieu Ricard, který je podle mě toho velmi dobrým příkladem.
Cesta do Mandalay, prázdná dálnice, mangovníky pod tichým horkým sluncem a hubené krávy.
Let s korejskými aerolinkami a pobyt na letišti ve mně potvrdil pocit, že Korejci jsou trochu divní. Taky jsou často nepříjemní, což ještě já dostávám ve slabé verzi, ale třeba S. z Barmy v té plné, jakožto v jejich očích ještě nižší národnost než já. Ale ta kuchyně a její využívání fermentovaného jídla, to je opravdu skvělé.
Jak to tak chodí, blbá nálada se zase zvedla. I když se pořád cítím takovej utlumenej. Taky na mě něco leze, což s tím souvisí. Brzo usínám, brzo vstávám. Včera jsem například beznadějně vytuhnul už kolem deváté, ale dneska ráno ve čtvrt na šest už jsem zase rovnal barákové účty a skypoval si se Sabe v Barmě.
Byli jsme s Žilvinasem plavat a opravdu se s každou návštěvou bazénu učí nové věci, plave už jako žabák.
Potkal jsem se se Sabinou a Kateřinou Š., která připravuje článek o financování neziskového sektoru.
Stavil jsem se u Olgy s Dominikem.
Najal jsem pány a vyklidil s nimi sklep. Byl těch krámů nakonec plný náklaďák.
Je slunečný a mrazivý den.
Jeli jsme na chalupu a zazimovali. A vrátili se domů ještě v sobotu, protože bylo pět stupňů a pršelo.
V neděli ráno to nevypadalo tak zle, ale pak jsme se kvůli nějaké kravině pohádali s Alelií a na mě padla zblbující podrážděná a deprimovaná nálada jako deka. A vydržela mi celý den.
Šel jsem na litevskou ambasádu na setkání s jejich ministrem zahraničí Linkevičiusem (Linkevičiem?), který na první pohled vypadá jako funkcionář, ale je to velmi chytrý a vtipný chlapík. Ale utekl jsem dřív, protože jsme s Alelií šli na rande, což je nám vzácné. Nejdřív do Malého Buddhy a potom ještě do kina.