Ve středu už bylo třeba sedmnáct stupňů a svítilo slunce. Můj oblíbený moment je když stoupám po prkenném chodníčku přes písečnou dunu, je zatím vidět jen strážní budka s vypouklými plexisklovými okny, ale už je slyšet to mocné wwwhhhuuufff! a najednou se přede mnou otevře pláž a širé moře.
Hlídač na pobřeží, který na mě první dvě rána volal střídavě “jáksemáš” a “výbórně”, se už smířil s tím, že sice přátelsky zdravím, ale povídat si nechci, a nechal mě v klidu. Skromné vlny se kulily k pobřeží, opodál stálo velbloudí mládě – hrozně srandovní stvoření, které vypadá trochu jako malý pštros s ještě jedním párem nohou vzadu. Byl to pěkný den a můj včerejší náhlý stav spokojené a soustředěné mysli přetrvával dál.
Pak letiště, Frankfurt a doma.
Dopoledne tadhle stojíš na pláži u palem a večer ležíš ve své posteli a čteš Žilvináskovi z knížky o Courovi a Courkovi. Pes byl neužilý a nevyběhaný a museli jsme si zase všichni tři hrát na schovávanou, až byl Žilvinas celý červený a já měl ruku bolestivě poštípanou (je zajímavý, jak mi.pu dovede tou svou ohromnou tlamou štípat jen malinkýma předníma zoubkama jak nějaká zlobivá školačka).
Když oba dva spali, vlezli jsme si s Alelií do vany. Střídáme si sprchovou hadici, což je fajn, něco jako sdílet cigaretu, akorát v zimních měsících a v otevřené koupelně je trochu zima. Alelii napadla geniální myšlenka, na které jistě zbohatneme – sprchová rozdvojka a dvě sprchy!