Author: admin

V nocích: 

Zdálo se mi o koncertu resuscituovaných Guns N’Roses. Slash se nějak rozhodl to sabotovat a místo sebe poslal stovky diváků, kteří zaplavili pódium a koncert vlastně vůbec nezačal. Já na tom pódiu stál taky a říkal jsem si, že to bude asi pěkný průšvih. Což si ostatně myslím o tom jejich nápadu na reunion i když jsem vzhůru. 

Zdálo se mi, že se mi Alelie přiznala, že jako velmi mladá fotila hambatý obrázky. “Fakt, a máš je ještě někde?”, byla má první reakce. 

Zdálo se mi, že mi zavolal Nikola Langer jestli bych měl čas jet na turné. 

Byly to tedy dny nebývale na sny bohaté, páč poslední dobou – řekněme několik let – si moc snů nepamatuju. 

Ve dnech: 

Po dlouhé době jsem komunikoval s Toy Box a ona za měsíc plánuje rodit dvojčata. To jsou věci!

Ptal se mě jeden starý právník na Parkhotel, když bydlím poblíž  – jaký to tam je, kolik stojí noc a tak. Ptal jsem se proč ho to zajímá, jestli tam jako chce něco třeba pořádat. A on že ani ne, jenom že slyšel že je na prodej, tak uvažuje, že by ho možná koupil. Do toho bych tedy asi nešel. Ale je to nakonec on, kdo disponuje patřičnou sumou, což znamená 1/ že může a 2/ že asi o vydělávání a investování peněz ví o něco víc než já. Proto nevím nakolik se v tomto rada šmucky z Prahy počítá. 

Měli jsme schůzku se Supraphonem, což bylo fajn a celkem konstruktivní, byť se mi od té doby vrací na mysl básnička od Jiřího Žáčka:

Nejlíp vaří kuchař hlad:

budu u něj obědvat!

Moje denní spotřeba – sedmkrát nic bez chleba.

Zapiju to douškem vzduchu –

budu zdravý na těle i duchu!

Že by se ta deska nějak přibalila k tomu Parkhotelu? Dyk by nás nezabilo kdybychom vystupovali jako Parkhotelille. 

Říkali jsme si doma, že bychom mohli vyzkoušet křesťanský velikonoční půst, ale ten nápad zkrachoval když vyšlo najevo, že tak v podstatě jíme pořád a nemáme tedy vlastně moc co měnit. Tak aspoň od té doby doma otravuju se smaženou pučálkou, což je supr věc.

Byla u nás islandská spojka – Jitule, t.č. tantrická kněžka, i s Vlkem. Příjemné odpoledne.  

V sobotu ráno byl všude sníh a mráz. Hautala to statečně rozdýchala a se Žilvinasem jsme klouzali bílou ledovou Prahou do tržnice. 

Byl jsem v pátek na koncertu V.T.Marvin ve Spitfire, kromě kytaristy v původní silné sestavě z 90. let. Určitě ze mě trochu hovoří to, že desku DSPSN jsem poslouchal ve formativním teenagerském období, ale dodneška se mi to hodně líbí a dodneška je pro mě velký nářez vidět to naživo. Je taky fajn vidět svého spoluhráče – v tomhle případě Marvina – hrát s někým jiným. Člověk si tak skoro vždycky uvědomí, jak jsou vlastně ti jeho kolegové dobří. 

Jinak víkend klidný. Žilvinasovi se vrátil kašel, on je chudák skoro pořád nastydlej a my nevíme co s tím. Dokonce jsme v sobotu po obědě spali, což je parádní disciplína a hodně dlouho už se to nepovedlo. V neděli jsme vyrazili na výlet do zasněžených velkopopovických lesů, jako za starých časů. Chtěl jsem o víkendu pracovat, ale nepracoval. Taky jsem chtěl dotáhnout nějaké demáče na úterní zkoušku, ale nedotáhnul. 

Jinak nic. Plavání. A jedeme dál. 

Vařil jsem fazolové burgery s hranolkama, pizzu, obvyklé špagety, navařil jsem zeleninový vývar do zásoby a hned z něj udělal dvě polívky.

Měli jsme se Žilvinasem slaměný víkend, páč Alelie byla na čemsi jako hipísáckém teambuildingu a vracela se domů jen na noc. (“A máma tu byla?”, ptal se Žilvinas pochybovačně v neděli ráno). 

Vařili jsme pilaf a taky fazolový dál a další várku koji rýže a dvakrát pekli preclíky (já válel těsto, Žilvinas motal preclíky) a pak jsme z koji matlali gochujang (korejskou pastu na kimchi) a taky chutney z manga a úžasný oranžový relish z čerstvé kurkumy a chili a citrónové šťávy. Zdá se, že období asijské fermentace u mě momentálně zuří naplno. 

Jeli jsme na návštěvu k Martinu Ledvinovi, Madlenka už chodí a na těch vratkejch nožičkách se zajímá o všechno okolo. Příjemná společnost, všude děti, hráli jsme na kytaru Svěrákovy písničky snad třičtvrtě hodiny. Byl tam opět i Jindra z kapely Jelen, který je velmi sympatický mladý muž a já si na to konto konečně v klidu poslechnul tu jejich desku, která se mi dost líbí taktéž. V neděli dopoledne jsme pak ještě s Martinem a mrňousama šli do bazénu v Intercontinentalu, Žilvinas zase jednou pískal nadšením, bude z něj asi vodní tvor. To je fajn, voda je paráda. Nevím jak to lépe popsat než že skrz Martina zažívám takový náhled do tak nějak dospěláckého světa. My, i většina lidí co známe, žijeme pořád tak trochu punkově, studentsky, v poměrně skromných poměrech. I když bychom si asi mohli dovolit žít na vyšší noze než žijeme, nechce se nám. Nám to takhle vyhovuje, a náš pražský byt i Smilovice jsou takové cvičení v domácí DIY improvizaci. Martin má na krbu fotky v rámečku a na mejdan nakoupí takové ty profesionální nerezové várnice na jídlo zdola ohřívané lihovým plamenem. V té jisté úhlednosti a samozřejmém využívání specializovaných služeb a věcí je něco amerického, aspoň tak jak znám americké domácnosti já. V Intercontinentalu je to taky jiný svět, udržovaní lidé, udržovaná  těla, business. Nekritizuju to, jen mě fascinuje ten náhled do hodně jiné Prahy, plné dost jiných lidí, která tady paralelně funguje okolo nás aniž bychom se normálně protnuli. Kolik takových Prah tu vlastně je pod nebo nad Prahou kterou znáš? (ahoj, Jakube!)

Stavila se Olga s Dominikem, páč se chystají na cesty a já do nich samozřejmě hučel, že Barma je nejvíc nejlepší a kromě toho se rychle mění, tak se chtěli dozvědět víc. 

A jedeme dál. 

Vytrženo z vyrůstání skoro čtyřleťáka. 

Vařili jsme: 

Žilvinas: “Podej mi vařečku!”

já: “Pardon?”

Ž: “Tatínku, podej mi prosím vařečku!” 

já: “To už je lepší, předtím to znělo trochu jako ‘podej mi vařečku, vole’” 

Ž. se opravil: “Tatínku, podej mi prosím vařečku, vole!” 

Řídil jsem a po telefonu popisoval Almelovi naše Vánoce: 

“No my sme normálně zase řekli, že žádný blbý dárky nechceme, že nás ta vopičárna s dáváním neba a je to stejně lepší bez nich … [sakra, vždyť za mnou sedí v sedačce Žilvinas!] … eeeh, nó takže jsme se s Alelií dohodli s Ježíškem, že je hodnej, ale že nám samotným nosit nic nemusí, a ať si to radši nechá třeba pro Žilvinasa.”

Almela: “Hehehehe, je mi úplně jasný co se teď stalo!”

Piju hodně kafe. Sešli jsme se včera s ILLE v oblíbeném Westu, abychom oficiálně odstartovali práci na novém materiálu a jak jsem dva týdny skoro nepil, zjistil jsem, že na to ani nemám chuť a ty tři piva jsem si dal spíš z pocitu že bych jako teda měl. S těma jejich křídlama vlastně to samý. Bylo to fajn, ale bylo by to stejně fajn bez toho. Zajímavý. 

Už někdy minulý týden se taky stala pozoruhodná věc, když se mi v noci zdálo, že stojíme s Olgou v zákulisí velké Lucerny (asi před nějakým hromadným koncertem, motal se tam i Floex) a ona mi zpívá písničku, kterou složila přes Vánoce na Portáši. Vzbudilo mě to, šel jsem si to vedle do pokoje najít na kytaře a ono to není úplně blbé, byť z toho zbyly už jen tři verše. Jestli to dotáhnu a troufnu si opravdu předložit v plén, to ještě nevím, ale je to každopádně zajímavý způsob skládání. 

Potkal jsem se s Dražanovou, se bude zanedlouho vdávat s outěžkem – koho by to ještě před půl rokem napadlo! 

Jinak trávím dny v práci a večery doma. Chodím plavat. Docela mi to momentálně vyhovuje.

Včera navečer jsme byli se Žilvinasem sami doma a mohli jsme tak dělat všechny věci, který maminka nemá ráda. Vzpomněli jsme si na následující: 

• prdění, krkání a vyplazování jazyku (ale to není žádná legrace, když tě za to nikdo nekárá, takže nic)
• házení dítěte z dálky do postele
• pes poskakující po peřinách a polštářích 
• pes na jediném plusminus nechlupatém gauči u nás doma
• koukání na Simpsonovi
• poslouchání tvrdých kapel nahlas, v tomto případě Gojira a Grohlovo “Real to Reel” 

Kromě toho – čtu “Magic of Reality” od Richarda Dawkinse, k tomu hodně čtu a poslouchám věci od buddhistického mnicha Matthieu Ricarda, jehož poctivý a pragmatický přístup je mi dost blízký a inspirativní.

Stačí týden v docela dobrém pracovitém režimu a baterie se hned dobíjí. Ne nutně ty fyzické, ale takové ty jaksi základní, motherboard. Fajn že to funguje. Fyzicky toho nicméně po večerech mívám docela dost. Žilvinas mi v takové situaci hopsal po břiše, já jsem protestoval a on se obrátil k Alelii s konstatováním “tatínek je nějakej nespokojenej, vypadá”. 

Víkend byl zase jednou ve znamení obsesivní přípravy potravin. Některé hodně hipísácké, některé na naše poměry úplně naopak (babička nechtěla Žilvinasovi věřit, že budeme mít k večeři párek v rohlíku a vyložila si to tak, že se asi spíš chystáme na koncert Kašpárka v rohlíku). 

Udělal jsem ječmenné koji a v neděli z něj založil dalších asi pět kilo misa. Ječmenná plíseň kvete dřív než rýžová a jak to člověk rejpe z pekáče, zvedají se žlutavé obláčky spór. Zajímavé je taky, že zahřívat na teplotu kolem 30 stupňů se to musí jen na začátku. Jak se plíseň rozjede, hřeje to samo a musí se spíš hlídat aby to nehřálo moc. Udělal jsem robustní zelňačku podle receptu tety Heleny, která s ní léčí zažívání strýci Pepanovi vždycky po rallye Dakar. Udělal jsem sambal, jen tak na zkoušku. Udělal jsem hovězí stir-fry (tyjo, dělat to pořádně je o dost víc práce než se zdá). Nacpal jsem dva kameninové hrnce zelím, které poslední dobou jíme skoro furt. 

Alaverdi hráli na Výletné. Zatím tam byl jeden koncert příšerný a druhý skvělý. Ještě v osm to vypadalo, že to bude 2:1 pro příšerné, ale nakonec to bylo snad ještě lepší než ten předchozí. Dokonce se pogovalo kolem přímotopu, který jsme si tam postavili před nás místo kmenového ohně. Stavily se i obě MaTerie z HotKarot, jedna těsně před odletem zpátky do Singapuru, a s nima i Darina Alster, kterou jsem neviděl snad tři roky. Spolu a s Mariusem jsme strávili u stolu celý večer a jen se vždycky zvedli a šli odehrát a odposlouchat další set. Fajn večer to byl. A vida, stačí dobře si zahrát a má podivná podrážděnost je pryč. Tam to chce tedy zřejmě drbat. V neděli hlas opět ustřelený, ale to je vlastně fajn, trochu pod dekou únavou a nevyspáním, ale to je vlastně fajn taky. Den rodinný, což je fajn vždycky. 

V podvečer jsme zašli na pálení vánočních stromečků na karlínském břehu Vltavy, které spoluorganizoval canny, což je dobrá myšlenka a dobré symoblické uzavření vánočních svátků. Až se jeden diví, že se to už dávno masově nedělá.  

A jedeme dál.