pátek, 30. srpna 2019

Včera jsme hráli s ILLE na lodi (A)VOID. Nejdřív to vypadalo všelijak, protože loď byla díky nějaké autovýstavě zatažená o kus dál pod železniční most (proč je proboha autovýstava na pěší náplavce a ne někde na parkovišti třeba v Letňanech?). Po mostu nad našima hlavama jezdily vlaky a bylo to fakt nahlas. Ale co, trocha tulácké audio-romantiky ještě nikomu neublížila. Horší bylo, že ve stejný čas jako my začínal na druhé straně řeky koncert kapely Mirai a jejich PA bylo o dost větší než to naše. Ale nakonec ani tohle kupodivu nebyla překážka a lodní PA se s tím popralo překvapivě dobře. 

A byl z toho hezký koncert, dorazil i Honza Karas, Naďa Straková, Hanička s Olgou, mihnul se i Qwerty. A pořád jsou ty teplé noci a nad Hradčany za našimi zády byl modravý soumrak.

úterý, 27. srpna 2019

O víkendu měla Alelie na chalupě holky z Moravy, což bylo pěkné a moravské děti mě oslovovaly “strýcu”. 

V neděli jsme hráli s ILLE taneční meddle na revue Tranzistoru na Letní Letné, a to bylo pěkné taky. Včera jsme pak měli zkoušku na čtvrteční koncert na lodi (A)VOID a šlo nám to taky skoro až podezřele dobře. 

Do města se vrátila horka. Je to na jednu stranu příjemné protože letní, na druhou stranu trochu děsivé, protože koncem srpna by uprostřed noci třicet stupňů už spíš být nemělo.

čtvrtek, 22. srpna 2019

Usnul jsem odpoledne na chvíli u knížky a poslintal polštář. Probudil jsem se, v mém zorném poli si Žilvinas tiše četl komiksovou knížku a mě najednou překvapilo, že tenhle velkej, šikovnej a opálenej kluk je můj syn. Alelie a Laime ještě spaly za přepážkou, otevřeným balkónem dovnitř vál teplý vítr a za zálivem se tyčil strmý zalesněný svah. A já jsem si říkal, to je přece tak skvělý! A taky, děkuju. 

Byl jsem v Řecku u moře před dvaceti lety, na poslední společné dovolené s rodiči. Pamatuju si, jak plynu ponořený v modré prázdnotě a sleduju mihotání slunečních paprsků shora. Vzpomněl jsem si na ten moment až zase letos ve stejné situaci, opět v Řecku, opět pod modrou vodou. Vznáším se dva metry pod hladinou a je mi dvacet nebo čtyřicet let. Co se vlastně od tehdejšího momentu pod vodou do tohoto změnilo? Co by si asi myslel ten dvacetiletej, kdyby se skokem octinul v tom současném momentu? Asi by si hned pod vodou všimnul, že má na ruce snubní prstýnek. Možná hned nato, že má fousy a naopak nemá vlasy. Pokud jde o ostatní, několik dní jsem tu myšlenku převaloval a naznal, že je to dobré. Našel jsem si parádní ženu, se kterou nás snad vzájemně baví spolu žít a zplodili jsme dvě skvělé děti. Natočil jsem nějaké desky, čtyři vysloveně svoje, a podílel se na pár dalších. Zasadil jsem spoustu stromů. Dům jsem sice nepostavil, ale o jeden se starám a druhý jsme dali dohromady. Nemůžu stále říct, že bych přesně věděl co by bylo pro mě nejvíc pracovně, ale mám práci se kterou můžu v noci spát a uživím s ní rodinu. Takže jo, život byl zatím milostivý a snad to ještě chvíli vydrží. 

Strávili jsme týden ve Vasiliki u Jónského moře a bylo to hrozně dobrý. Cítím se poprvé za dlouhou dobu odpočatej, na chalupě to nějak nejde, i když nemyslím že to má co do činění s fyzickou prací. Řecké babičky tam vařily prostá a skvělá řecká domácí jídla, my jsme trávili dny koupáním v moři a bazénu, línými obědy na terase nebo výlety po ostrově v pronajatých autech, včetně jednoho parádního otevřeného jeepu, abychom měli taky nějakou tu srandu. 

Přečetl jsem knížku o Alexandru Makedonském od Normana Cantora, nové pokračování fantasy Book of Dust od Phillipa Pullmana a začal Antiquity zase od Cantora. 

Moře udělalo na obě děti velký dojem. Žilvinas už ho jednou viděl, ale Laime se musela nejdřív srovnat s tím, že je moře slané (to nebyl problém, slané má ráda, spíš ji pak přimět aby přestala ochutnávat) a velké (když jsme vkročili do vody, přitisknutá ke mně v náruči vydechla “tatí, samá voda!”). Žilvinas zase šnorchloval, plaval, potápěl se, splýval, skákal do vody a hrál si s vlnama, udělal od jara ve vodě obrovský pokrok a je rozhodně mnohem dál než jsem byl v jeho věku já. 

Laime se velmi vtipně rozmlouvá a někdy vede dlouhé monology páté přes deváté, při kterých je hrozně důležitá. Je to chytrá holka. Žilvinas ji nedávno zlobil a ona ho nakonec vší silou hryzla. 

“Dyť to byla jen sranda!”, stěžoval si Žilvinas mezi slzičkama

“Já nechtěla srandu – hryzla právě“, vysvětlí to Laime. 

“Ale mohla jsi to říct jinak!” 

“Nemohla”.

pondělí, 12. srpna 2019

Úplné nepití je dobré, vyhovuje mi to tak a vlastně mě to ani vůbec neláká. Zase si přijdu paradoxně o něco víc rozostřený než když občas piju, ale to já tak mívám a na věci to nic nemění. 

Skončily mi slaměné týdny. Ve čtvrtek jsem si vyzvednul rodinku na chalupě u Petry nedaleko klášteru Teplá a jeli jsme hned na chalupu k nám. V pátek odpoledne jsme odtamtud vyrazili na mejdan na hradiště. Večer jsme se toulali po louce, poslouchali hudbu (tadyhle týpek s nemožným jménem Koonda Holaa je fakt dobrej!) a objednávali si slané zeleninové koktejly, lokše a chleba se sádlem. Pak šly holky spát do auta a my s Žilvinasem na louku. Byl jsem extrémně utahanej, ale jak jsem si lehnul, přestalo se mi chtět spát, a tak jsem koukal na noční oblohu a poslouchal dramatické a teplé synťákové vlny od DJe, které se k tomu místu i momentu velmi hodily. Vůbec to bylo celé dost psychedelické, a to i takhle zcela za střízliva. Kolem jedné ráno na mě padla kapka, já se podíval na Meteoradar a naznal, že je čas k úniku. Polospícího Žilvinase jsem odvedl pod šapitó s houpačkama, kde jsme si rozložili karimatky na zemi. A dobře jsme udělali, protože déšť přišel a byl velký a dlouhý. Za chvíli začala crčet voda i se spojovacích šroubů stanu, ale když jsme se trochu posunuli našišato, přečkali jsme to tak v suchu až do rána. 

Ráno jsme se zase potkali s holkama a snědli pomalou snídani domácího chleba, sýru, kukuřičných lupínků a ananasu v plechovce na jedné s postelí na louce. Kolem oběda jsme jeli zase zpátky na chalupu, páč už se nám chtělo.

Bylo to velmi zajímavé setkání a taky sladkobolný náhled toho, jak by mohl fungovat svět, kdyby na něm nežili kreténi. Byly tam celou dobu čisté toitoiky, lidé nechávali věci a techniku jen tak ležet a nikdo jim je nevzal, instalace nikdo nezničil a neočesal. 

Na chalupě jsem dodělal šambrány. Naučil jsem se nýtovat (nic n tom není). S Žilvinasem jsme se hojně koupali v rybníku. Vrátily se volavky popelavé a nad lesem po večerech dorůstal měsíc. 

Chtěl bych vymyslet jak tam být pořád. Na druhou stranu, když jsem tam, je to skvělé, ale dny plynou v takovém bezčasí určovaném jen pohybem slunce. To samo o sobě není špatné, ale nedaří se mi do toho (s výjimkou čtení knížek) vsunout čas, kdy bych se věnoval něčemu intelektuálnímu nebo pracovnímu, nedaří se mi ani ráno meditovat. Rád bych tam takový čas vsunul, aby to bylo celé jaksi plnohodnotnější a ne jen útěk před vším pražským, vším z čeho se skládá můj normální, jakoby skutečný život.

čtvrtek, 8. srpna 2019

Slaměné večery mi pomalu končí. Uklidil jsem, přivrtal babulce do oken dřevěné zahrádky,  pověsil naloženou pancettu aby vyschla, založil chleba a šel se potkat s Olgou do Oka, kde byl náhodou taky Ondra Zátka. Hovořili jsme o hudbě i o životě a pak šli teda ještě ten chleba ke mě dopéct, pak přišel Dominik a všichni jsme šli spát. Začíná dlouhý víkend, budu dělat šambrány a pojedeme na tajemné Bíno kam mě letos nějak pozvali. 

středa, 7. srpna 2019

Došlo konečně na to, že jsme museli postavit cestu přes louku. Byly to chvílema nervy, když to vypadalo, že nevyjde materiál, že se to nepodaří dostatečně udusat, že se naložený náklaďák převrátí ze svahu nebo že něco provede s obecní příjezdovou cestou. Dopadlo to nakonec přijatelně a snad cestu na dlouhou dobu nebudeme muset řešit více. 

Seděl jsem pak pod širou oblohou, na které se v klesajícím sluníčku formovaly dešťové mraky, večeřel špagety aglio olio z vlastního česneku a vlastní mrkev, pil kafe a sledoval vlaštovky jak honí hmyz a pískají vysoko nad rybníkem a měl pocit intenzivní blaženosti.

pondělí, 5. srpna 2019

Tohle léto se Alelii a dětem daří střídat různé chalupy a kamarády, takže v Praze prakticky nejsou. Což je rozhodně jenom dobře, i když pro mně osobně se ta atrakce slaměného vdovství v Praze po pár dnech omrzí a začne se mi po nich stýskat. Tenhle víkend jsem si vyzvednul rodinku v Luži a odvezl ji nejdřív k nám na chalupu a potom včera k Petře do Heřmanova u Teplé. A pak jsem jel zase do Prahy. 

Nemám vlastně teď ani příliš společenskou náladu a nejradši bych okopával někde zahrádku a zavařoval maliny, kdybychom tedy nějaké měli. A nebo si četl. Ani do hudby mě to teď neláká. Je mi přitom fajn.

úterý, 23. července 2019

Tak jsem zase zpátky v denním provozu. Uteklo to nějak rychle a vlastně si nejsem jistý jestli jsem si odpočinul, protože jsem se první týden stresoval jedním proposalem, který bylo třeba odevzdat, a ten druhý (kdy jsem z velké části přestal číst emaily) zase vším tím, co asi mezitím stojí. Oboje bylo samozřejmě zbytečné a ničemu jsem tím stresováním nepomohl. Ale poruč si, žejo. 

Pekl jsem kváskový chleba, což je opravdu parádní věc, kterou mám čím dál radši. 

Skoro stejně parádní jako mít rybník nedaleko domu. 

Konečně jsme se trochu víc sesmečkovali s lidmi z vesnice, hlavně když jsme s Žilvinasem tábořili s ostatními v retro stanech na plácku u hřiště. 

Kopal jsem příkopy a jámy a hledal vodovod. Taková zenová práce. Zdil jsem opukovou zeď kolem ohně. 

Jezdili jsme na výlety, támhle do Mariánských lázní (kde jsme na zastrčené zahrádce zastrčené pizzerie potkali Mourada z Břevnova), tuhle na naučnou stezku do Peruci. 

Ukopl jsem si prst na noze o ohniště když jsme hráli bosí fotbal a tekla mi krev z hlavy nejdřív při šiškové bitvě když mě Žilvinas omylem ale brilantně trefil do čela, a potom – o dost víc – když jsem dětem cestou z Ročova ukazoval na obilných klasech jak může být nebezpečné skákat do publika které tě neudrží. Povedlo se mi to ilustrovat výborně, páč tam byl zrovna šutr. 

Kamarádi se tentokrát střídali docela plynule, a tak jsme postupně hovořili o životě s Hopem a Patkou, rodinou Königových, Matěm, Jirkou Vaňkem a Martou a spol. 

Moc rád bych přišel na způsob jak tam trávit víc času. Ale rovnou už vím, že stěhovat se tam možné úplně nebude. I když pominu trable s vodou a i kdybych to nějak vymyslel pracovně, děti musejí pořád chodit do škol a školek a na té polosamotě by se nudily a Alelie bála. Ale třeba vymyslíme nějaký kompromis. Je to hrozně dobré, když ten exteriér a obloha a les může být součástí a prostředím našich normálních životů. Ale aby to bylo jejich náplní, na to je to zase trochu málo. Tak schválně co vymyslíme.

středa, 26. června 2019

Byl to velice pestrý konec týdne. Byli jsme ve středu na večeři s rodiči u zpožděné příležitosti tátových sedmdesátin a mých čtyřicátin (tyjo, dohromady je nám už sto deset!). Laime ve čtvrtek slehla s horečkou, ale zase se z ní dost rychle dostala, což tak mají ta naše robátka zaplaťpámbu obě. 

V pátek jsme hráli s Alaverdi a Kittchenem na postapo festivalu JunkTown, který za ty čtyři roky od předchozího koncertu velmi vyrostl. Jak to popsal Cristobal, je to trochu takový východní Burning Man, a areál raketové základny Bratronice k tomu dost přispívá. Je to rozhodně zvláštní místo, stejně jako je zvláštní hrát v betonovém silu. Byl to fajn koncert, plný kouře, harmonických zpětných vazeb a basových frekvencí. 

Do postele jsem se dostal někdy po jedné v noci, ráno hned jel do tržnice pro zeleninu a potom na desátou na zkoušku s ILLE. Ta vyšla tak akorát abychom po ní vyrazili na Výstaviště na zvukovku Metronome. I když jsme hráli od tří odpoledne a v obrovské hale Moon stage, publikum bylo dostatečně zaplněné aby to nebylo nepříjemný. Znepříjemňoval to místo toho zvuk, který v tom prostoru asi úplně dobře udělat nejde. Takže se mi stalo co se mi občas v takových situacích stává, to jest že na mě v polovině koncertu přijdou pochybnosti co tam vlastně dělám, potažmo co dělám ve svém životě, které se vyostřují úměrně s tím, jak má člověk pocit, že navíc hraje blbě. Ale to se stává. Šli jsme se najíst do zákulisí a potkali se s Vaškem Havelkou, který říkal, že Liam Gallagher rozhodně dostál své pověsti nesnesitelného pičusa. Pak domů a odtamtud s celou rodinou rovnou na chalupu. Tam jsem se konečně pořádně vyspal a taky jsme s Žilvinasem přeskládali několik metráků parádního palivového dřeva, které nám tam z trochu záhadného popudu přivezl Almela náklaďákem až z Vinohrad. Jsme myslím jediní široko daleko, kdo topí dřevem dovezeným z Vinohrad. Taky jsem zasadil fazole, opravil okap, zabetonoval zpátky houpačku, kterou ze země vytrhnul natažený slackline a tak podobně. 

Včera jsme taky měli fajn barmskou debatu a pak seděli s hosty a s lidmi z Transparency na trávě v parku a hovořili.  

Je strašný horko, možná největší co tady kdy bylo.