neděle, 19. listopadu 2023

Celou noc pršelo a dnes ráno vyšlo slunce. Spal jsem skoro do půl desáté, pro mě veliká výjimka. Pak jsem šel na zelenou, vlhkou a žlutě ozářenou louku přivazovat k zemi větve ovocných stromů, které rostou příliš strmě nahoru. Zlomil se velký suchý jasan, který jsem měl nahoře na louce uložený jako zásobárnu topného dřeva, a tak jsem ho musel už pořezat, naštípat a složit k domu. 

Cestou domů jsme se stavili v Lounech na výstavě obrazů Františka Skály a pak ještě v městském muzeu na zkameněliny a na staré fotografie Karla Goszlera. Je pozoruhodné si představit jak tu běhají nosorožci a hroši, stejně jako je pozoruhodné vidět výletníky před sto dvaceti lety, jak pózují se známou a nezměněnou krajinou kopců Raná, Oblík a Srdov, které tvoří horizont nad Louny.

středa, 15. listopadu 2023

Šli jsme v neděli celá rodina do Národní galerie na výstavu akvarelů ve snaze být kulturnější když teď už míň jezdíme ven.  Taky se tím lépe strávila kachna, kterou nám předtím připravila babička.

Zahajoval jsem se ŠP společnou akci u nás, vypadal unaveně. V posledních týdnech jsem se několikrát vrátil do role programového manažera – buď díky tomu že je toho mnoho a nebylo to komu jinému dát (turné po Čechách), nebo jsem si to nechat chtěl (tibetský program). Je dobré si ověřit že to pořád jde. A kromě toho je to vlastně jednodušší, skoro takový oddych, protože to většinou nezahrnuje řešení a rozhodování nejednoznačných situací. 

Včera jsme se s Alelií potkali s Janou J., což bylo jako obvykle milé. Když došla řeč na VTM, uvědomil jsem si, že na takovém pro mě dost formativním jejich koncertu ve Mlejně jsme vlastně byli spolu, když jsme spolu chodili. Bylo to skoro na den přesně před dvaceti-tyvole-devíti lety, v roce 1994. V ní to nicméně takový dojem podle všeho nezanechalo, protože si to včera nepamatovala. Tedy nemapatovala si ten koncert; to že jsme spolu chodili snad jo.

pátek, 10. listopadu 2023

Začal konečně jakýs takýs podzim, ale ještě do druhé půlky října bylo dlouhé babí léto. 

Nemám čas psát, je toho hodně. A i když se na chvíli zastavím, je to jen abych nabral dech, nemám čas jaksi na chvíli spočinout a vypnout. 

Hráli jsme s VTM na Dvorské boudě. Je to opravdu vysoko, v srdci KRNAPu asi 1350 metrů nad mořem. Byla to pozoruhodná akce, protože tam kromě nás hrály samé potetované crustové kapely a celá velká chata byla plná potetovaných rodin s dětmi. Takový mix lyžáku a hardcorové komuny, což bylo neobvyklé a hezké a navíc tam dobře vařili. Jeli jsme celá rodina a v neděli ráno courali po větrných svazích mezi klečí. 

Po několika odložených pokusech jsem byl poprvé na Maitri dýchání a naznal, že nemaje traumatu o kterém bych věděl a potřeboval řešit, není to asi úplně cesta pro mě. Naopak jsem měl pocit, že jsem do toho šel v docela dobré meditačně-životosprávní disciplíně a nohama na zemi, což se tímto poněkud rozhodilo. A necítím v sobě konflikt tak palčivý, abych toužil hýbat hluboko uloženými tektonickými pláty jen abych zjistil jestli tam není co opravit. Ale hodně rád bych si někdy příští rok ke kulatým narozeninám nadělil desetidenní soustředění vipassana meditace, po kterém pošilhávám už několik let. Má svatá žena mě v tom podporuje, i když být deset dnů úplně incommunicado samozřejmě z hlediska provozu rodiny není zanedbatelné. 

Alelie jela s holkama na jihlavský festival a my s dětma jsme strávili víkend na chalupě. Snad poprvé jsme tam byli i na výlov rybníka. Rozvozil jsem další balík slámy na mulč. Trochu jsme tu dodávku slámy letos předimenzovali – v podstatě je zamulčováno a pořád zbývají čtyři balíky, neboli zhruba dvanáct set kilo. Ale ono to vydrží do příštího roku a pokud to do té doby trochu nahnije, je to pro ten účel vlastně spíš dobře.

Koupili jsme auto a prodali staré, páč jsem byl varován, že v tomto stáří začnou odcházet automatické převodovky, což je oprava za cenu půlky auta. Nové auto nejdřív podivně šplouchalo pod palubní deskou a pak se asi po týdnu na dálnici přehřálo. Odtahovkou jsem dojel do Vinoře, kde jsem zatím náhradou vyfasoval zánovního Tranzita, než to Víťa vyřeší. Naznal jsem, že Tranzit je mi vlastně mnohem pohodlnější než to nové auto, i když jezdit po Praze sám dodávkou je srandovní. A jezdím dost, už týden, pořád tam a zpátky, protože zaparkovat na modrých zónách Prahy 7 s autem někoho jiného, ke kterému notabene nemám ani papíry, je nemožný úkol. 

Byl jsem na Fóru 2000, přišlo mi to lepší než obvykle – víc globálních témat, víc globálních hlasů. Moderoval jsem jako posledních pár let uzavřený panel o české zahraniční politice. Vždycky se mi trochu uleví když to jde dobře, páč jsou tam lidi, kterých si vážím a před kterými bych nerad vypadal jako trumpeta. 

Měl jsem jet do Paříže, ale zrušil jsem to pár dní předem a dost se mi ulevilo. Kdyby mi někdo před patnácti lety řekl, že budu rád že někam nejedu, asi bych mu nevěřil. 

Jel jsem znovu sám Tranzitem na otočku na chalupu zasadit novou zásilku ze stareodrudy.org. Je to zásilka menší, protože to už není moc kam dávat – další angrešt, rybíz, ostružiny, jedlý kaštan, zimolezy, hlošina mnohokvětá. Seděl jsem před domem v podzimním slunci a vítr nade mnou po modré obloze vanul celé moře žlutých listů.   

Hráli jsme s VTM v Baladě, kam dorazil neobvykle i Ondra Soukup, ježto mu doma vyrostl syn pankáč a fanoušek VTM. 

Jel jsem na pracovní turné po krajských státních zastupitelstvích v Ostravě, Budějovicích a Hradci. Je to neobvyklý a jiný svět. Oba experti, které jsem pro to najal, byli fajn a zajímaví lidé z oblastí, se kterýma taky moc nepřijdu do styku, a tak nám to uteklo příjemně. 

V pondělí jsem se vrátil do práce rovnýma nohama do rozjetého kolotoče. 

V úterý jsem kromě práce ještě odehrál čtyři různé hudební sety. Nejdřív ráno s VTM ve strašnickém krematoriu (kam se člověk s těma kapelama nedostane! Takové zákulisí v krematoriu s frontou rakví na vozíčkách a místností plnou odložených věnců se nevidí každý den). Potom večer po práci hráli na Slamníku Alaverdi a Worm’s, se třetím setem s Esterkou mezi tím. Intuitivně jsem tušil, že bych to neměl míchat a měl jsem pravdu. Bylo opravdu těžký se přeladit z alaverdích vibrací (a byl to pro nás velmi fajn koncert, hrozně mě pořád baví ta volnost, kterou si tam můžeme užívat) na vibrace wormsí. Většinou to chytí takové gymplácké mojo, které ten ansámbl utáhne, ale to se aspoň pro mě v úterý spíš nedostavilo – asi jak jsem byl mentálně pořád napůl v Alaverdi, jak ten instrumentální rozdíl mezi těmi dvěma tělesy byl tou blízkostí nepříjemně patrný a jak jsem si vzal Fender kombo jako kompromis mezi oběma kapelama, na které se mi hrálo opravdu blbě. Ale bylo to hezký se zase vidět a večer to byl fajn a pak jsem pil pivo a povídal si s Ester a dalšíma. 

Byl jsem v Černínu na velmi zajímavé a pochmurné konferenci o diplomacii a bezpečnosti. Já bych hrozně rád aby to bylo jinak, ale ať to člověk bere rozumem nebo intuicí, už je to takový skoro hmatatelný pocit, jak se blíží něco velkého a špatného. 

A teď více práce a pak zase ta další práce co čeká za ní. A tak pořád dále. Slibuju si, že se zase začnu hýbat, třeba chodit plavat bych rád znovu začal, ale zatím se mi to nedaří. 

Přečetl jsem I’m Still the Greatest, Says Johnny Angelo a King Death od Nika Kohna. Narazil jsem na ně ve výčtu oblíbených knížek Davida Bowieho a musím říct, že ty které jsem zatím četl (kromě tohoto ještě Brief and Wondrous Life of Oscar Wao) jsou opravdu mimořádné a často se k nim v myšlenkách vracím.

neděle, 8. října 2023

Pondělí a úterý jsem převážně ležel v posteli a pracoval, neboť jsem nechtěl chodit plivat bacily na kolegy. Ve středu jsem šel do práce, ale pořád se cítil poněkud hadrově. Žilvinasa zase bolelo v krku, a proto jsme dost váhali jestli jet na plánovaný víkend na kolo do Českého lesa. Ale protože bylo krásně a slibujeme si to už rok a půl, jeli jsme. Nakonec jsme nestanovali, nýbrž si udělali základnu v autě. 

Je to krásný kus země, rád bych tam byl častěji, ale kam to v tom životě dát, že ano. V sobotu jsme udělali asi třicetikilometrový okruh lesem. Shodli jsme se že je to hezké, ale že se ani jeden necítíme zcela na vrcholu sil, a že nás kupodivu baví víc chodit než jet na kole. Odpoledne jsme dorazili zpátky k autu a Žilvinas usnul. Našli jsme parádní místo u rybníčku, kde bylo i ohniště a lavička, a mně se navzdory větru podařilo rozdělat oheň. Udělali jsme si večeři a šli spát. Ráno jsme chtěli zajet do Německa na dortíček, ale protože tam mají všude v neděli zavřeno, jeli jsme rovnou domů za holkama. Ale určitě pojedeme znovu, klidně bez kol, jen s větším batohem. V podvečer jsem šel zase s Laime na hřiště u hrocha. V Izraeli se zatím vraždí o sto péro, ale já s tím tady a teď nic nenadělám, ať se tím budu soužit sebevíc. 

pondělí, 2. října 2023

Tak jsem přežil to bláznivé září. Nořím se z něj sice s rýmičkou jako trámíček, ale jinak celkem v pořádku. Těším se, že to přecejen aspoň malinko zvolní a já budu moct jaksi dohnat sám sebe. Tyhle dny, kdy člověk jen odpinkává co se na něj řítí, nemůžou trvat moc dlouho. 

Ve středu jsem přistál v Praze a hned jel do práce, protože jsme měli pohovor s novou budoucí kolegyní. Ve čtvrtek jsme odjeli na chalupu a já se zase večer vrátil do Prahy, protože jsme hráli s VTM na Sedmičce s americkýma the Drowns. Bylo to pěkné. Naznal jsem, že když mám dostatečně nahlas kytaru a opravdu se slyším, hraje se mi líp. 

V pátek přijela na chalupu Mucha s kapelou, my jsme se odkýblovali domů a já jel hrát do Chodova u Karlových Varů. I to bylo docela pěkné. Abychom nemuseli vykládat dodávku, přespali jsme právě u nás na chalupě, čímž vzniknul neobvyklý a fajn večírek a pak ještě dopoledne Mucha / VT Marvin. Pak jsme zase jeli do Prahy a přeložili věci do nové dodávky, kterou jsme si pronajali aby cesta do Žiliny utíkala líp než v našem třicet let starém Transporteru. Avšak běda, neměli jsme to dělat – nová Toyota Proace se u Uherského Brodu přepnula do nouzového režimu a od té doby jela z kopce maximálně osmdesát a do kopce čtyřicet. Nakonec jsme se tam doploužili a odehráli dost povedený koncert pro překvapivě laxní publikum. Už mám v oku na které písničky lidi jak reagují, bývá to podobné. Tady to bylo jiné. Možná to bylo i tím, že zrovna zveřejňovali první odhady výsledků voleb. 

V šedé ráno na ubytovně uprostřed industriálního areálu pod mlžnými kopci Kuláč pravil, že v první den obnoveného klerofašistického státu je nejvyšší čas odjet, a vyrazili jsme domů. Tou zpomalenou dodávkou to trvalo devět hodin, já už měl horečku a bylo mi blbě a zaříkal jsem se, že na něco tak pitomého jako jet na Slovensko na jeden koncert už nikdy v životě nekývnu. Almela volal jestli na chalupě máme pepř – nazkoušeli u nás čtyři parádní nové písničky a teď na zahradě grilují ryby. Venku byl nádherný, stále letní den a já na něj koukal zachmuřeně s unudleným nosem a osezeným zadkem z okna dodávky – co tady vůbec doprdele dělám, proč nejsem venku se ženou a s dětma nebo negriluju ryby v oslavě nad složenýma písničkama! 

Pak jsem dorazil domů a šel se vypotit. A dneska začínám tedy dohánět sám sebe, jak řečeno výše.

pondělí, 25. září 2023, Cape Town 

Dorazili jsme s M. z Amsterdamu v sobotu pozdě večer a protože jsme v neděli měli volno, hned po dvanáctihodinovém letu na letišti jsme si vyzvedli pickup Ford Ranger veliký jako menší cisterna. Stejně jako minule jsem se trochu bál že s tou krávou, za tmy a navíc s volantem napravo napáchám nějakou hroznou škodu, ale stejně jako minule jsem si na to překvapivě rychle zvyknul. 

Začíná tu jaro, všechno kvete. Vyrazili jsme volnou trajektorií na sever kolem jaderné elektrárny, kolem přírodních rezervací, úhledné kolonie blahobytných letních domů u pobřeží a později kolem obrovského slumového města chatrčí z vlnitého plechu Khayelitsha – celá krajina, celé svahy a údolí, plné domečků z vlnitého plechu. 

Severně od města, odkud je Cape Town už jen stolová hora v dálce zahalená v mracích, jsou duny, kam vás pustí i s autem, pokud tedy máte 4×4 a nemáte s sebou alkohol. A jinak si dělej co chceš. Člověk nenavyklý terénní jízdě z toho rychle získá respekt. Klouže to, naklání se to a auto v písku plave. Zahrabal jsem se na vrcholku jedné duny, ale nakonec se mi povedlo se z toho dostat a našišato pozadu sklouzat zpátky dolů. 

Nejdřív svítilo slunce, ale z východu už přicházely těžké dešťové mraky, na večer byla hlášená velká bouře. Oceán dostal vzteklou špinavě okrovou barvu a velké vlny začaly vyplivovat kilové řasy až na silnici. Opět mě fascinuje, že tímto směrem není nic, jen moře. A až teprve zhruba tři přejezdy Evropy odsud – Antarktida! Stavili jsme se na oběd v Paarl, samozřejmě stejk, kdo jí maso a neživí se tu stejky, šlape si po štěstí. A když jsme vylezli ven, naplno pršelo a pršelo celý večer a celou noc a přestalo až dneska po obědu. K tomu začala vichřice a náš hotel, přestavěný z vězení a plný dutin a průduchů, úpěl a skučel a sípal meluzínou v prudkých záchvěvech až do rána a okenní tabulky se třásly. 

pátek, 22. září 2023 

Září běželo dál dost splašeným tempem, jak se dalo čekat. Odehráli jsme čtyři koncerty s VTM včetně zajímavé aktivistické akce „Riot over River“, ještě tři tenhle měsíc zbývají – Sedmička v Praze, Chodov u Karlových Varů a den potom tyvole Žilina na otočku. Riot over River byla mimořádná přehlídka divných lidí. Od old-school pankáčů, přes mladé old-school pankáče, kteří se narodili mnohem později ale přesto drží tu estetiku roku 1983, po všelijak tetované, propíchané a genderově nejednoznačné hipstery moderní. Zajímavé, i když asi ne překvapivé, je že k obvyklému „fuck the system“ se přidala ta témata moderní, třeba „fuck the cis“, a že tam opravdu byly stánky socialistické internacionály a mezinárodního komunistického svazu. Před námi hrála zajímavá crustová kapela Marne, se zpívající basistkou. Na crustu je mi něco blízkého, asi to vypjaté sdělení v tom všeobecném čurbesu, crustové kapely byly taky původní inspirace pro Alaverdi.  

Byli jsme na prvním výjezdu s týmem, abychom se trochu poveselili jako lidi, než spolu budeme už zase jen řešit jen hojnou práci. Bylo to hezké, je to skupina fajn osob a měli jsme zatím obecně šťastnou ruku při výběrech. Po deseti letech této práce naznávám, že jsem se přecejen možná i něco naučil a nejenže to víceméně funguje (což si moc za osobní zásluhu neberu), ale lidé že se na mě obracejí s dotazy které mi přijdou jednoznačné, ale jim ne. Z čehož potažmo odvozuji že jsem zřejmě v té oblasti za tu dobu osmózou dosáhl určité expertízy. Ono se to rychle může změnit, samozřejmě, žonglujeme toho teď hodně. Kdo by to byl každopádně na začátku řekl že tu pořád ještě budu. Já určitě ne. 

Půjčili jsme chalupu Aleliině kolegyni a potom taky Olze s rodinou. Jsme rádi když to je k dobrému i jiným lidem, když už tam nemůžeme být sami. Ale jabka a švestky stejně letos moc nejsou, čímž odpadá velká část zářiových prací, páč mulčovat se dá klidně pozdějc. Laime nastoupila do první třídy a vede si svědomitě. U Žilvinase v jeho věku je asi už hlavní cíl aby ho něco zajímalo a aby příliš nezklackovatěl a z toho telecího období pokud možno časem vyletěl jako motýl z kukly. Nemaje předchozí zkušenost s jedenáctiletými potomky, děláme jak umíme. Užívám si, že se pořád ještě občas přitulíme. Babulka oslavila devadesát osm let. 

pondělí, 4. září 2023, Bhopál 

Vstal jsem o půl šesté ráno abych se podíval jak z teplé tmy vychází slunce. Mezi okny koupelny bydlí v hnízdě z natrhaného papíru jedna z těch malých veverek. Leze tam větrákem, který vede ven. Když se jdu vyčůrat, někdy uteče a někdy na mě jen tak kouká. Chtěl jsem zapnout ten větrák aby nemohla ven a já si ji mohl pořádně prohlédnout, ale ona by do něj taky v panice mohla vběhnout a co pak s tím. Tak mě jen občas sledují z hlubin papíru bystrá černá očka. 

Dneska jsem měl volno, a tak jsem většinu dne strávil prací, ale ráno jsem se jel podívat na buddhistické stupy a ruiny klášterů v Sanchi. Bylo to hezké; kontemplativní atmosféru trochu kazil jen můj strejda se samopalem, který se vždycky zřízenců vyptal kam se tady nejvíc chodí a pak mě tam posunky zval.  

sobota, 2. září 2023, Bhopál 

NJA je rozlehlý areál na kopci nad bhopálským jezerem a přehradou, jejichž klidná hladina se ve vlhkém horkém oparu rozprostírá v zelených travách. Běhají tu malé veverky co vypadají jako Chip a Dale a taky velicí pávi. Všude bují tropické květy v záhonech i květináčích. Silničky jsou lemované palmami dole natřenými vápnem. Je to jako v botanické zahradě a zahradnicky je to úžasné. Do takové scenérie jsou zasazeny bílé budovy, paláce i bungalovy, všechny oddělené diskrétní vzdáleností a množstvím tropických rostlin. Uvnitř velké a prázdné zasedací místnosti létá bílý motýlek. 

Zase až tak diskrétní to ovšem není. Například nám s M. přidělili každému jednoho uniformovaného policejního strejdu se samopalem, který musí všude chodit s námi. Vymluvit si to nedali, bo protokol. K večeru se ke strejdovi vždycky přidá četa vojáků s kalašnikovama, nevím proč. 

pondělí, 28. srpna 2023 

Je to tu, léto je za námi. Odjeli jsme včera z chalupy, nějakou dobu se tam teď ani nedostaneme, v září se tam tlačí pořád něco jiného. Ochladilo se, začalo pršet a najednou je celý ten zářiový šrumec se školní docházkou, kroužky a nabitou pracovní i koncertní agendou velice blízko. Bude podzim, bude zima, to je nevyhnutelné. Pokud to zůstane takto nějak, je to dobré. Budeme dělat co můžeme, protože víc než to ani dělat nemůžeme. 

Taky jsme hráli v Mikulově, kde jsme se potkali s Kittchenem a taky Už jsme doma. Oproti severní Moravě je to navíc překvapivě blízko, vlastně hned pod Brnem. Je to opravdu krásná krajina, mírné úrodné kopce a skály nad nimi. Vůbec se věstonickým pralidem nedivím, že si to tam vybrali.