pondělí, 4. března 2019

Tak té naší malé Laime byly dva roky. Je neuvěřitelný že před takhle krátkou dobou tu s námi ještě nebyla, připadá mi to daleko delší. Já jsem zase doma a sedíme okolo stolu, Alelie, naše dvě parádní děti, naše milá čubka a já, a já se cítím nesmírně požehnán.

Taky jsme měli zkoušku s ILLE a zavezl jsem na chalupu čtyři role geotextilie. Bagrista a válcista odvedli krásnou práci a vznikla tím konečně široká cesta. Sice jsme teď zjistili, že tam je problém dostat těch stodvacet tun štěrku, které tu cestu jaksi dovrší, ale to budeme řešit později.

čtvrtek, 28. února 2019, Lublin

Už ani nevím kdy jsem naposledy s někým sdílel ubytování, pokud nepočítám kapelu. Navíc tadyhle kolega z Maďarska příšerně chrápe. Nedá se na to zvyknout. Když už se člověk nechá ukolébat nějakým rytmem, přijde zástava dechu a po ní se v nepředvídatelný okamžik vyvalí zase všechno nahromaděné “UAAACHHR!”, jako když se vedle vás uprostřed noci vyřítí na pódium deathmetalový zpěvák. Naštěstí bydlíme v takovém jednoduchém apartmánu s dobrými dveřmi, a tak žiju vlastně vysloveně spokojeně na gauči v obýváku. Člověk se zármutkem pomyslí na ty nesčetné generace žen a manželek, které nemají kam utéct a musí takhle žít svůj život. Spánková deprivace je mocná věc. Přímo za oknem mám ve Varšavě ten obrovský stalinský barák co vypadá jako hotel Internacionál v Praze.

V Lublinu je pokojíček jako poštovní známka, ale jsem v něm sám, což je dobré. Mě vůbec tohle levné ubytování baví, naopak luxusnější hotely mě vždycky tak trochu štvaly – vždyť to není potřeba. Potřebuješ čistou postel a koupelnu, ideálně s teplou vodou, taky vidět z okna je fajn, a ostatní je tak trochu navíc. Z čtyřset tisíc lidí co v Lublinu žijí je prý sto tisíc studentů, ale i tak je to tady zřetelněji východ. Domy, zejména ty mimo centrum (ale i některé v něm) jsou otlučené, smutné, opuštěné. Na ulicích jsou nevkusné amatérské reklamní cedule jako někdy v raných devadesátých letech. Třičtvrtě hodiny pěšky odsud, vlastně hned za řekou, je bývalý likvidační tábor Majdanek.

úterý, 26. února 2019, Varšava

Koukal jsem z okénka malého vrtuláku přímo na kolo podvozku. Je zvláštní jak jen tak nehybně visí ve vzduchu a člověk si tak teprve pořádně uvědomí tu velkou hloubku pod sebou. Ve Varšavě byla tma a ty zdejší nehostinné široké bulváry se ztrácely v mlze. V noci to ve stěnách šumělo jak teplá voda kolovala rezavýma žilama těch velikánských baráků. Dneska svítí sluníčko a nehostinné bulváry jsou aspoň vidět. 

pondělí, 25. února 2019

Na chalupě se bude budovat příjezdová cesta. Je to dobře, protože tam jinak bývá problém se dostat a s využitím strojů co tam už stavějí rybník to vyjde výrazně levněji. To ale znamená, že místo čtvrt miliónu to bude pořád stát třeba devadesát tisíc. To je prostě pořád něco a pořád je to na hraně nuly, i když má člověk pocit že vydělává dost a žije skromně. Ale pokud se to povede, zmizí aspoň jeden bolehlav s neprůjezdnou cestou, žejo.

Přijel jsem domů v pátek odpoledne, zašel na pracovní večeři, skulil se do postele a z postele zase rovnou za volant a zajel jsem si pro rodinku na Suchou v Krušných horách. Rodinka byla zalezlá u kamarádů na chalupě a Laime se bála od stolu, protože přítomní tři psi pořád hulákali. Byl nádherný slunečný den a všude kolem na kopcích zmrzlý sníh. 

V neděli jsem uvařil mamince k narozeninám General Tso Chicken a taky čínské knedlíčky v páře, japonské krokety, tureckou čočkovou polívku kterou jsem obdivoval v Gaziantepu, mandle na ledu co jsem okoukal v Ammánu, mrkvový salát s praženými semínky a jahodové želé aby byla taky nějaká sranda. Byl to hezký čtyřgenerační oběd, čím jsme starší, tím si těch chvil vážím víc.

Za ty naše nedělní bazény se Žilvinas už normálně naučil plavat a skáče a potápí se jako žába. 

pátek, 22. února 2019, Gaziantep

Jedu zase domů. Tentokrát jsem ty čtyři dny tady strávil v hotelu nebo v konferenční místnosti. Dvakrát jsem šel krátkou procházkou na večeři, ale jinak jsem neopustil radius dvou set metrů. Trochu se za to stydím, ale popravdě mě to tentokrát ani nelákalo a v hotelových pokojích mi je dobře a dá se tak udělat aspoň nějaká práce, což jinak při celodenním programu moc nejde. 

středa, 20. února 2019, Gaziantep

Je slunečno a chladno a v noci visí na nebi nad mešitou veliký úplněk. Ochladilo se, je podmračený šedý den, jen pár stupňů nad nulou a občas krápe.

Je to zmatek. Potácejí se tu různé mezinárodní organizace a iniciativy s dobrými úmysly, ale každý by to rád dělal po svém a málokdo zaměstnává expaty, kteří by se opravdu do hloubky vyznali v místních reáliích. Pokud jde o Syřany, každá skupina, iniciativa a asociace by to taky nejradši dělala po svém a i když v principu všichni souhlasí s tím, že je potřeba se spojit, často tím myslí aby se ostatní připojili k nim.

Všichni odmítají jakýkoliv kontakt s režimem a nechtěli by se účastnit vyjednávání s ním. Svým způsobem to lze pochopit – u nás by si taky pořád dost slušných lidí nesedlo s komunistama kolem jednoho stolu. A Asad je stokrát horší než naši komunisti – se svýma mučírnama, shazováním barelových a cluster bomb na obytné domy a řadou dalších hrůz. Na druhou stranu, on tu válku de facto vyhrál, takže tahle fantazie o jednání o Sýrii bez Asada je bohužel naprosto nereálná.

čtvrtek, 14. února 2019

Paní doktorka mě poslala na krev, protože je pečlivá a já tam už nějakých pět let nebyl. A mám radost, že krev mám pořád dobrou – až na lehce zvýšený cholesterol. Ale na ten já nevěřím, takže ten mi nevadí. Včera a dneska jsem byl ráno plavat a jako obvykle když s tím po nějaké době začnu, říkám si jak je to skvělé a proč to vlastně nedělám pořád. Nedělám to pořád proto, že jsem na to línej a nechce se mi vstávat tak brzo, jinej důvod to nemá. Poprvé jsem si dneska ve sprše pokecal s tím fousatým šedovlasým poustevníkem, který je v bazénu skoro každý den v sedm ráno snad posledních deset let.

Je krásný slunečný den a jaro je za rohem.

pondělí, 11. února 2019

Zase to obsesivní víkendové vaření. Salsiccie s bramborama, General Tso Chicken(!), jablečné a makové záviny, boloňské špagety.

Výlet do Šárky z druhé strany od Nebušic, jen s dětma a s mi.pu, v lese je sníh a pořezané dubové kmeny. Na skalách svítí sluníčko a jsou slyšet startující letadla a je to tam z nějakého důvodu cítit jako psí granule. Necelých dvěstě metrů z Evropské začíná lesní silnice taková, že kdyby vám tam rozvázali oči, klidně byste si tipli Orlické hory.

Jsou to asi poslední víkendy klidného pražsko-domácího režimu než to zase začne trochu víc lítat. I když letos to vypadá na trochu méně cest než loni, což mi vůbec nevadí.

středa, 6. února 2019

Asi je to příznak stárnutí, ale když se z nějakého důvodu vzbudím třeba ve dvě ráno, často už nezaberu třeba další dvě, tři, čtyři hodiny. Ničím se přitom nestresuju, jen se mi prostě nechce spát. Spánek na mě přijde samozřejmě zase až v moment, kdy už skoro musím vstávat. V podstatě mi to nevadí, jen se mi to třeba před dvěma lety ještě nestávalo a když o své nespavosti vyprávěla třeba MaTerie, přišlo mi to zvláštní.

Dobré je, že když potřebuje v noci ven mi.pu (což se taky stává se stářím častěji, například právě dneska), neobsahuje to pro mě ten hrozný moment rychlého startu přímo ze spánku na studenou ulici, při kterém vždycky myslím částečně na to jak psovi udělám boudu na dvorku aby bydlel tam a částečně na staroslavnou tradici zatýkání a deportací uprostřed noci. Tím si zase uvědomím, že mě narozdíl od těch miliónů nešťastníků v historii čeká jen krátká procházka po ulici a hned se mi udělá lépe. Na ulici je to pak takhle ve tři nebo čtyři ráno vysloveně zajímavé – je to taková soukromá zóna.

Tyhle bdělé hodiny nad ránem trochu svádějí k planému googlování, tak se radši snažím si třeba číst. A tak se snažím dočíst From the Ruins of Empire od Pankaje Mishry, což je sice velmi zajímavé, ale tak nějak nestravitelně psané.