Category: Na cestě

Konečně přišlo plnohodnotné, byť pořád trochu studené, jaro. Najednou se to všechno skoro děsivě rozjede a tam, kde byla před čtrnácti dny ještě plocha, do které by šlo sázet, jsou najednou traviny a bršlice a kopřivy nad kolena vysoké. 

Minulý prodloužený víkend jsme byli v Neapoli. Chtěli jsme tam jet už loni, ale nakonec jsme si to rozmysleli kvůli válce. Letos to vyšlo. K zaznamenání pak zejména: 

• černá lávová dlažba v úzkých uličkách, kde se prodává zelenina a ryby a oblečení a smažené koule, kde leží odpadky a visí prádlo mezi všudypřítomnou modrobílou fotbalovou výzdobou.

• fotbalová výzdoba a fotbal obecně. Po třiatřiceti letech vyhrála Neapol národní pohár (nebo něco takového) a bylo to obrovské. Celé město je plné kilometrů modrých a bílých stuh natažených mezi domy. Neuvěřitelně to prožívají. Všude je Maradona – až tady jsme se dozvěděli, že je to proto, že sem tohoto vejlupka koupili koncem osmdesátých let za rekordní peníze a on jim potom všechno vyhrál. A proto na něj dodnes hledí jako na svatého patrona města, neboť to byl on, díky němuž město, kde ještě v sedmdesátých letech řádila cholera, najednou vykleplo na hřišti bohatá města na severu a vůbec se tak nějak znovu dostalo na mapu světa. Připnuli na něj tedy své sebevědomí že jsou velcí a ve světě patrní, a zdá se, že mu už odpustili od doby co musel utéct před mafií, před dluhy a taky proto, že v klíčovém zápasu Itálie-Argentina požádal fanoušky aby fandili Argentině.

• Pompeje – obrovské a neuvěřitelné. Normální téměř moderní město. Je fascinující, že Cyril a Metoděj přišli do velkomoravské knížecí dřevěnice, tedy dejme tomu úsvit naší historie, až o celých osm set let později. Doba temna po pádu Římské říše trvala skoro tisíc let a propad to byl veliký, zejména co do kvality života běžných lidí. Stejně tak fascinující je sídlo Sibyly v Cumae, řecký chrám Paestum a čoudící kaldera Flegrejských polí.  

• Bydleli jsme dvě noci ve vesnici Conca dei Marini na slavném pobřeží Amalfi, kde jsou na skalách vysoko nad mořem v prudkém svahu terasovité zahrádky s citrónovníky a zeleninou. Je to zvláštní kombinace rozhledu a klaustrofobie, koukat na ten daleký horizont moře a přitom se pohybovat po úzkých silničkách a schodech jako slepice na hřadu. Je to velmi fotogenické, ale shodli jsme se, že žít bychom tam asi nechtěli. 

• Moře, které je pro našince vždycky atrakce. Zejména pokud je našinec kluk nebo holčička. A tak na pobřeží stáli Italové v bundách, zatímco vedle nich v příboji seděl Žilvinas a Laime si hrála ve skromných vlnách. Až z toho oběma ten večer zčervenaly tváře a večer v posteli hned odpadli. 

• Jídlo, samozřejmě. Vařili jsme si těstoviny s mušlema a čerstvé krevety z trhu. I když i tady, jako obvykle, když člověk vidí jak se stále živý úhoř snaží úhořit položený na ledu, nebo jak chobotnice v mělkém lavóru melancholicky vydechuje vodu a čeká až ji někdo hodí na pánev, je mu to líto a dojde mu zas a znova co to obnáší. Smažené koule se sýrem, těstovinama, bramborama, nebo prostě jen smažené kuličky měkkého neapolského těsta jsou naopak bez dilemat, kromě těch dietetických. Limoncello a likéry lékořicové nebo rukolové, stejně tak lahev vína bez etikety ve spodním regálu venkovského obchůdku na pobřeží. Dělá ho někdo v okolí, říká paní, takové normální víno. Stálo asi euro a bylo mnohem lepší než ta co si za několikanásobek kupujeme doma. (na víkend v Neapoli jsem suspendoval svou letošní abstinenci, protože by mi to přišlo škoda). A pochopitelně neapolská pizza.

Vrátil jsem se a jel z letiště rovnou do práce, rovnýma nohama do toho pozoruhodného frmolu, který se tu teď z různých důvodů odehrává. Vešla se tam taky jedna zkouška s VTM, výlet s rodinkou na kole do Stromovky a rychlá návštěva zahájení United Islands, kde jsem se po delší době potkal s Davidem Gajdečkou, kterýho mám rád. 

Pak jsme jeli na Šumavu popřát tetičce k narozeninám. To jejich místo, se zahradou, výhledem na širé šumavské kopce a velikým kopcem za zády, se mi hrozně líbí. Jako bonus je tam stará slepičárna ve spodní části kopce, která je vzrušující příslibem všech možných využití, k nimž by se dala předělat. Přírodní plovárna? Prosklená skandinávská stavba otevřená tomu krásnému kopcovatému horizontu? Zemědělská výroba ze záhonků přímo před stavbou? Všechno dohromady? To všechno by šlo. Kromě příjemného času s bližními, výborné svíčkové a španělských ptáčků a pár zahradnických nápadů jsme odjeli taky s trampolínou a větším množstvím řízků a odkopků maliníků, vrb a sasanky. Na chalupě jsme pak sice zjistili, že jsme k trampolíně nevzali podpěrné nohy, bez kterých to jaksi nejde postavit, ale to se dožene. 

Následující dva dny jsme pak strávili na chalupě zemědělskými pracemi, zejména sázením všech sazeniček, které jsem od února předpěstoval v kanceláři v Praze, kde mám rovněž jižní výhled. Koupal jsem se ve studeném rybníku. 

Pondělí až středu jsme strávili v místnosti bez oken. Ve čtvrtek jsme letěli domů až pozdě večer, a tak jsme se rozhodli si to vynahradit. Protože oba s M. na našich cestách pokukujeme po terénních autech, půjčili jsme si nakonec Toyotu Hi-Lux, což tu lze a není to ani drahé. Nikdy jsem neřidil auto s volantem na pravé straně, ani auto veliké jako menší cisterna, a tak jsem se bál že někde vjedu do protisměru nebo něco či někoho přejedu. Ale zvyknout si na to bylo vlastně jednoduché a po pár kilometrech už mi to ani nepřišlo. 

Jeli jsme dál na jih přes idylické osady jako třeba Nordhoek, kam bych se klidně přestěhoval. Kilometr od moře, na druhé straně pár kilometrů k horám, uprostřed cesty lemované platanovými alejemi, vinice a farmy. U Mysu dobré naděje jsem sešel po schodech na Diaz beach na samotném jižním konci Afriky a byl jsem tam úplně sám. Ani jsem nepotřeboval plavky. Vlny a jejich zpětný tah měly sílu a voda byla studená, tak jsem to bral s respektem, páč bych se tam nikoho nedovolal. Mocný oceán, slaný vítr, skály okolo. Přede mnou nic, jen vodní plochy asi tak co by Evropu dvakrát přešel, a potom Antarktida. 

Zvláštní země, ta Jižní Afrika. Divoká cizí krajina, ale přesto v něčem domácká. Ty rány apartheidu se navíc dodnes zdají nezahojené, je to země velmi rozkročená. Na jedné straně překrásná idyla Nordhoeku, na straně druhé migranti bez domova, násilné a kriminální slumy a zahnisaná korupce. 

Rovněž tak zvláštní je po dvanáctihodinovém letu vystoupit ve stejné časové zóně. Odpoledne jsme si hráli doma s dětma. Přitom ještě ráno jsem z výšky jedenácti kilometrů sledoval jak se růžově rozednívá nad Saharou. 

Přijel jsem v neděli asi o půl sedmé ráno, do hotelu se dostal asi v osm. Byl křepký slunečný den, nad městem ožívaly skály v mracích, ale já šel jen do sámošky Spar, koupil větší množství sušeného hovězího a pštrosího masa a velkou láhev sodovky a zašil se až do pozdního odpoledne v hotelovém pokoji. Asi bych se za to měl stydět, ale jsem na cestách moc rád zalezlej v hotelovém pokoji. Vždycky jsem rád byl doma. Nesmí se to samozřejmě přehánět, jinak by člověk začal blbnout, ale to základní nastavení bych si mohl aspoň přiznat. 

Teď běží soudcovský kulatý stůl, je tu skoro padesát soudců z 11 zemí. Vedle mě sedí ikonický soudce Richard Goldstone, kterého jsem sem pozval a on přišel. Je pozorný a chytrý, ale už blbě slyší. A tak dopadneme tak, že před ním na laptopu píšu co kdo říká a on to čte. V té místnosti, s jejich přízvuky, opravdu není jednoduché rozumět. Je zřejmé, že když jsi hluchej, najednou se svět kolem tebe odehrává, ale nejsi schopen ho pobrat. Stejně jako když ti chybí nějaký jiný smysl. Ale i s nejostřejšími smysly se kolem nás odehrává spousta věcí, které vůbec nejsme vybaveni vnímat. 

Je tu soudce s německým jménem z Namibie, chytrý a sympatický a tak charakteristicky zpomalený jako mi přijde Namibie samotná. Obrovská země, kde žije něco málo přes dva milióny lidí. V hlavním městě Windhoek se neděje nic, je slunečno a teplo ale ne horko, jen se rozlévá to krásné jihoafrické světlo a ohnutý jehličnan na náměstí se lehce hýbe ve větru. Nejdřív doleva, pak doprava.

Mně se tohle bezčasí moc líbí. Navíc válka, krize demokracie, všechny ty velké starosti současného světa, to všechno je najednou minimálně deset tisíc kilometrů daleko. Zambijský soudce zase zmínil pravdivý příběh, kterým chtěl ilustrovat tlak, kterému jsou soudci vystaveni. A i když by to jako historka o nepodařené sebevraždě k smíchu být nemělo, vlastně docela je.

Soudce se rozhodnul skoncovat se životem, přijel na most přes mocnou řeku Kafue, poslal manželce sms „I’m with the Lord now“ a skočil. Nějakou dobu tak plynul, až se někde zadrcnul o břeh a naznal že nejenže není mrtvý, ale stojí po pás ve vodě v místě, kde řeka přechází v mokřiny. „At that moment, reason prevailed“, konstatoval vypravěč, asi i proto, že si ponořený soudce všimnul že kolem něj se stahují krokodýli a hroši a pod vodou se mu o nohy otírají jedovatí vodní hadi. A tak stál jako socha, aby si ho nevšimli. A stál tak celou noc až do rána, kdy se rozednilo a konečně okolo jela malá kanoe, jejíž majitel soudce naložil a nechal ho zavolat ze svého telefonu, neboť jeho vlastní byl mokrý. Soudce zjistil, že si pamatuje jen jediné číslo, „and so he called that lady“ (upřesnil vypraveč – což byl další překvapivý a nedovysvětlený prvek) a nakonec to celé dopadlo dobře.  

Přijel jsem vlakem přes Mnichov, Salzburg, Villach a Ljubljanu. Trvalo to patnáct hodin, ale zase to byla taková docela romantická rakousko-uherská exkurze. Záhřebem jsem párkrát projížděl, ale nikdy se tu vlastně nezastavil. Je to tu hezké, takové malé. Centrum vypadá jako Praha křížená se Sarajevem, pak dost rychle začnou roztahané poválečné bulváry s bordelářskou zástavbou typickou pro jugoslávská města, aspoň ta která znám. 

Oteplilo se, dneska už je na sluníčku na krátký rukáv. 

Kuala Lumpur je hlavní město v podstatě dost sebevědomého a schopného národa. Je to moje vlastní neznalost, ale i když jsem to věděl teoreticky, překvapilo mě jak hodně je to tam „první svět“. Manila je větší čurbes, méně sebevědomá a nezapře v sobě bývalou americkou kolonii – mimo jiné i tím že tam jezdí slavné jeepneys jako maršrutky (představte si když se zkříží starý Jeep Willys s dodávkou a americkým veteránem z 50. let) a taky obrovská moderní SUV. Ulice bývají ucpané, jsou cítit dieselové výfuky a taky často kanalizace. Ta je tady vůbec nějaká záhadná, asi ji nadzvedává příliv a odliv. Do mého pokoje v celkem nóbl hotelu Admiral přijde každou noc klimatizací zemitý prdelní puch, který se v místnosti vznáší až do rána. Celkem mi to nevadí, ale je to pozoruhodné. Zapomněl jsem, že tu Honza Vytopil dělal velvyslance, ale on se skrz facebookový post připomněl sám a propojil mě se současnou velvyslankyní. Nakonec jsme se bohužel nepotkali, páč byla v cizině, ale snad to vyjde jindy, vypadá dost normálně a sympaticky. 

Byli jsme na setkání soudců v Subic Bay, dost rádi že můžeme na chvíli vypadnout z města. Setkání bylo v ukryté tropické vile uprostřed velikého oploceného areálu, snad patřící prezidentské administrativě. Přes všechny historické i současné politické trable jsme potkali dost zajímavých lidí, kteří vypadali důvěryhodně. Poslední den, nemaje dalších schůzek, jeli jsme se podívat do Mall of Asia, bezkonkurenčně největšího obchoďáku, který jsem kdy viděl. A byl plný lidí. Vlastně to chápu, i u nás jsou „ócéčka“ cílem víkendových výletů – jsou tam věci a jídlo. Tady k tomu lze připočíst ještě to, že ve městech nevybavených pro pěší je mnohem menší konkurence jiné zábavy a to, že venku je horko jako blázen a uvnitř klimatizace. 

Neboli přejmenováno pro děti, koala lump. Při těch dalekých cestách, které přitom trvají jen pár dnů, je někdy obtížné udržet v hlavě chronologii událostí – je to spíš takový lehce rozsypaný kaleidoskop pracovních i nepracovních dojmů. Koala lump je město jako kráva, trochu jako Hong Kong, trochu jako Bangkok, trochu jako Singapur. S chodci při jeho stavbě moc nepočítali, a tak se proplétají buď dlouhými klimatizovanými chodbami, které vedou skrz domy nad silnicemi, nebo po okraji silnic, křižovatek, nadjezdů a podjezdů, které je obvykle třeba zdlouhavě obcházet. Ve chvíli volna jsme se zašli podívat do chinatownu, který nám přišel spíš trochu pro turisty, a taky do botanické zahrady, která je přímo pod hotelem – takže stačilo jen sjet výtahem do parkoviště, tím projít do stanice městských vlaků, třemi eskalátory dolů, pak skrz nástupiště, pak zase třemi eskalátory nahoru, potom podél dálničního nájezdu a konečně pěším tunelem pod silnicí. Botanická zahrada je zelená oáza uprostřed betonového a vysokého města, trochu jako newyorský Central Park. Přišel veliký slejvák. Sice nás napadlo vzít si s sebou z hotelu deštník, ale i tak jsme měli nohy a boty durch. Sušil jsem je potom za oknem v pokoji v jednadvacátém patře, kde to přes ty skleněné stěny docela pálilo. 

Kromě tohoto a kromě pracovních schůzek si vlastně z Kuala Lumpur nic moc víc nepamatuju. Asi i proto, že jsem tam v podstatě nic moc víc nedělal. 

Sedím v mexické hospodě, bylo to jediné místo v okolí které bylo otevřené, je skoro půlnoc a mráz a já čekám hodinu na autobus. Přijedu do Prahy, inšallah, v pět ráno, hodinu někde přečkám a pak pojedu do Vinoře pro auto. Potom domů vyvenčit mi.pu, pak předsedat schůzi správní rady Demas, pak do práce na tři pohovory a dva cally, potom webinář s africkými soudci a nakonec večer zkouška s Worm’s na Smíchově, na kterou bych měl umět asi pětadvacet písniček, z toho několik nových. Jsou to dost zběsilé dny, ale zatím se to nějak daří zvládat a příští týden to konečně trochu zvolní. 

Je to tu asi takový, jak si to pamatuju z návštěvy před 11 lety, v podobně hektickém čase. Tehdy jsem sem přiletěl rovnou z koncertů Alaverdi v Litvě(!), na které jsem zase předtím tak tak stíhal z Washingtonu. Tehdy to tu bylo studené, šedé, byl jsem úplně unavenej, mluvil jsem na plenárce velké konference, neodpustil si poznámku o neblahém vývoji maďarské demokracie a jeden Velkomaďar mi potom po chodbách nedal pokoj co si to jako dovoluju otírat se o Velkonárod.

Tentokrát je to tu taky studené a šedé, Poznaň je rozkopaná, ale jinak jsem v dobrém energetickém stavu a potkávám se tu s milými a zajímavými lidmi. 

Zdálo se mi v Dharamsale, že někde na dvoře tibetské samosprávy, snad na tom parkovišti, byly na zemi deky, okolo nich pár lidí. Když jsem jednu nazdvedl, pod ní na jiné dece ležely asi čtyři nahatá miminka a pár úplně malinkých štěňat, v takovém živém zahřátém a bezbranném klubku. No nazdar, říkal jsem si, jak se o takový nadělení tady postarat, dyť to bude každou chvíli potřebovat jíst a pít a kojit. A co teď s tím. 

Pak jsem jel s Žilvinasem tou starou modrou Oktávií, co s ní teď jezdí Almela, po zasněženém a docela ošklivém sídlišti, asi někde na Kladně. Po ulici tam šla Kateřina F., tak jsem stáhnul okénko abych ji pozdravil. 

Dorazil jsem do Delhi v pátek odpoledne, odbavil nejurgentnější věci do práce a vyrazil do města. Nechal jsem se vysadit na Sadar Bazar, z evropského pohledu neuvěřitelné lidské mraveniště, kde oběma směry plynou proudy lidí, tuktuků a mopedů tak husté, že každou chvíli vznikne pěší zácpa. A ulice se táhne do dálky a ztrácí se v šedém smogu a všude obchůdky a stánky, všechny taky plné lidí, a nad tím špinavé fasády se zašlýma starýma reklamama a klubka elektrického vedení. A z té ulice vedou do stran další uličky, spíš už takové škvíry mezi domy, myší díry, ve kterých také plynou proudy lidí a jsou tam další stánky a další obchůdky. Jsou tu místa přímo uprostřed města, které není šance najít pokud nevíte kde přesně hledat. Přešel jsem snad třicatery koleje kousek severně od nádraží, nakoupil nějaké koření u mešity v Old Delhi a pak šel zase zpátky, jinýma uličkama až do Paharganj a pak ještě kus.  Za těch několik hodin jsem potkal všehovšudy třeba pět Efvropanů, všechny v Paharganj, který je na hostelovou klientelu zdá se specializován. Jinak jen Indové. Nepředstavitelně veliké město, obrovský mumraj. A přece ne nervózní ani nepřátelský a ani ne úplně nepříjemný. I když možnost se potom schovat do svého privilegovaného hotelového pokoje, kde je ticho a čistá postel a teplá voda, je nakonec docela vítaná.  

Jak jsou na tom tedy Tibeťané v Indii? Zaprvé jich ubývá. Indická komunita během patnácti let spadla ze 150,000 na polovinu. Hodně z těch kdo můžou odjede nakonec do USA nebo Francie, Kanady, na Nový Zéland. Logicky to jsou hlavně ti nejšikovnější a nejvzdělanější, kteří by tu byli nejvíc k užitku, ale člověk jim to těžko může zazlívat. Kromě toho Číňané nainstalovali na himalájské hranici tak promakané sledovací a detekční systémy, že se sem touto cestou za poslední roky nedostal prakticky nikdo – a přitom pěší cesta himalájskými průsmyky byla předtím jednou z hlavních směrů emigrace. V jedné tibetské komunitě v Indii o 1400 lidech se loni narodilo přesně jedno miminko. 

Situace tibetské samosprávy není optimální. Nebál bych se dokonce říct, že to je zapeklitý bordel. Tibetský parlament se přetlačuje a přetahuje se Supreme Justice Commission a výsledkem je, že TSJC je naprosto paralyzovaná a parlament v podstatě taky. Tahle přehlídka malicherných rozporů pramenících z kohoutích eg je dobrou připomínkou, že tibetská kultura, jakkoliv stojí z mého pohledu na ideologických základech pokročilejších než většina jiných, je pořád v praxi především obyčejně lidská. 

Velká otázka je, co se stane po smrti 14. Dalajlámy, který je asi jedinou univerzálně a bezvýhradně respektovanou postavou. A bude to velmi těžké, protože čínský tlak nepoleví a když se kohouti v tibetské administrativě takhle hádají už za jeho života, bez jeho přítomnosti to těžko bude lepší. 

Jestli je v té jejich tragické situaci něco pozitivního, je to pravděpodobně fakt, že zatímco před rokem 1959 nevěděl o Tibetu, natožpak o Dalajlámovi ve světě skoro nikdo, dnes jsou jejich boj, jejich kultura a tibetský buddhismus celosvětově známé. A spousta lidí včetně mě, ať už to má váhu jakoukoliv, zůstanou tou kulturou hluboce ovlivnění po zbytek života. Což je především zásluha právě současného Dalajlámy.