pondělí, 4. září 2023, Bhopál 

Vstal jsem o půl šesté ráno abych se podíval jak z teplé tmy vychází slunce. Mezi okny koupelny bydlí v hnízdě z natrhaného papíru jedna z těch malých veverek. Leze tam větrákem, který vede ven. Když se jdu vyčůrat, někdy uteče a někdy na mě jen tak kouká. Chtěl jsem zapnout ten větrák aby nemohla ven a já si ji mohl pořádně prohlédnout, ale ona by do něj taky v panice mohla vběhnout a co pak s tím. Tak mě jen občas sledují z hlubin papíru bystrá černá očka. 

Dneska jsem měl volno, a tak jsem většinu dne strávil prací, ale ráno jsem se jel podívat na buddhistické stupy a ruiny klášterů v Sanchi. Bylo to hezké; kontemplativní atmosféru trochu kazil jen můj strejda se samopalem, který se vždycky zřízenců vyptal kam se tady nejvíc chodí a pak mě tam posunky zval.  

sobota, 2. září 2023, Bhopál 

NJA je rozlehlý areál na kopci nad bhopálským jezerem a přehradou, jejichž klidná hladina se ve vlhkém horkém oparu rozprostírá v zelených travách. Běhají tu malé veverky co vypadají jako Chip a Dale a taky velicí pávi. Všude bují tropické květy v záhonech i květináčích. Silničky jsou lemované palmami dole natřenými vápnem. Je to jako v botanické zahradě a zahradnicky je to úžasné. Do takové scenérie jsou zasazeny bílé budovy, paláce i bungalovy, všechny oddělené diskrétní vzdáleností a množstvím tropických rostlin. Uvnitř velké a prázdné zasedací místnosti létá bílý motýlek. 

Zase až tak diskrétní to ovšem není. Například nám s M. přidělili každému jednoho uniformovaného policejního strejdu se samopalem, který musí všude chodit s námi. Vymluvit si to nedali, bo protokol. K večeru se ke strejdovi vždycky přidá četa vojáků s kalašnikovama, nevím proč. 

úterý, 9. května 2023

Konečně přišlo plnohodnotné, byť pořád trochu studené, jaro. Najednou se to všechno skoro děsivě rozjede a tam, kde byla před čtrnácti dny ještě plocha, do které by šlo sázet, jsou najednou traviny a bršlice a kopřivy nad kolena vysoké. 

Minulý prodloužený víkend jsme byli v Neapoli. Chtěli jsme tam jet už loni, ale nakonec jsme si to rozmysleli kvůli válce. Letos to vyšlo. K zaznamenání pak zejména: 

  • černá lávová dlažba v úzkých uličkách, kde se prodává zelenina a ryby a oblečení a smažené koule, kde leží odpadky a visí prádlo mezi všudypřítomnou modrobílou fotbalovou výzdobou.
  • fotbalová výzdoba a fotbal obecně. Po třiatřiceti letech vyhrála Neapol národní pohár (nebo něco takového) a bylo to obrovské. Celé město je plné kilometrů modrých a bílých stuh natažených mezi domy. Neuvěřitelně to prožívají. Všude je Maradona – až tady jsme se dozvěděli, že je to proto, že sem tohoto vejlupka koupili koncem osmdesátých let za rekordní peníze a on jim potom všechno vyhrál. A proto na něj dodnes hledí jako na svatého patrona města, neboť to byl on, díky němuž město, kde ještě v sedmdesátých letech řádila cholera, najednou vykleplo na hřišti bohatá města na severu a vůbec se tak nějak znovu dostalo na mapu světa. Připnuli na něj tedy své sebevědomí že jsou velcí a ve světě patrní, a zdá se, že mu už odpustili od doby co musel utéct před mafií, před dluhy a taky proto, že v klíčovém zápasu Itálie-Argentina požádal fanoušky aby fandili Argentině.
  • Pompeje – obrovské a neuvěřitelné. Normální téměř moderní město. Je fascinující, že Cyril a Metoděj přišli do velkomoravské knížecí dřevěnice, tedy dejme tomu úsvit naší historie, až o celých osm set let později. Doba temna po pádu Římské říše trvala skoro tisíc let a propad to byl veliký, zejména co do kvality života běžných lidí. Stejně tak fascinující je sídlo Sibyly v Cumae, řecký chrám Paestum a čoudící kaldera Flegrejských polí.  
  • Bydleli jsme dvě noci ve vesnici Conca dei Marini na slavném pobřeží Amalfi, kde jsou na skalách vysoko nad mořem v prudkém svahu terasovité zahrádky s citrónovníky a zeleninou. Je to zvláštní kombinace rozhledu a klaustrofobie, koukat na ten daleký horizont moře a přitom se pohybovat po úzkých silničkách a schodech jako slepice na hřadu. Je to velmi fotogenické, ale shodli jsme se, že žít bychom tam asi nechtěli. 
  • Moře, které je pro našince vždycky atrakce. Zejména pokud je našinec kluk nebo holčička. A tak na pobřeží stáli Italové v bundách, zatímco vedle nich v příboji seděl Žilvinas a Laime si hrála ve skromných vlnách. Až z toho oběma ten večer zčervenaly tváře a večer v posteli hned odpadli. 
  • Jídlo, samozřejmě. Vařili jsme si těstoviny s mušlema a čerstvé krevety z trhu. I když i tady, jako obvykle, když člověk vidí jak se stále živý úhoř snaží úhořit položený na ledu, nebo jak chobotnice v mělkém lavóru melancholicky vydechuje vodu a čeká až ji někdo hodí na pánev, je mu to líto a dojde mu zas a znova co to obnáší. Smažené koule se sýrem, těstovinama, bramborama, nebo prostě jen smažené kuličky měkkého neapolského těsta jsou naopak bez dilemat, kromě těch dietetických. Limoncello a likéry lékořicové nebo rukolové, stejně tak lahev vína bez etikety ve spodním regálu venkovského obchůdku na pobřeží. Dělá ho někdo v okolí, říká paní, takové normální víno. Stálo asi euro a bylo mnohem lepší než ta co si za několikanásobek kupujeme doma. (na víkend v Neapoli jsem suspendoval svou letošní abstinenci, protože by mi to přišlo škoda). A pochopitelně neapolská pizza.

Vrátil jsem se a jel z letiště rovnou do práce, rovnýma nohama do toho pozoruhodného frmolu, který se tu teď z různých důvodů odehrává. Vešla se tam taky jedna zkouška s VTM, výlet s rodinkou na kole do Stromovky a rychlá návštěva zahájení United Islands, kde jsem se po delší době potkal s Davidem Gajdečkou, kterýho mám rád. 

Pak jsme jeli na Šumavu popřát tetičce k narozeninám. To jejich místo, se zahradou, výhledem na širé šumavské kopce a velikým kopcem za zády, se mi hrozně líbí. Jako bonus je tam stará slepičárna ve spodní části kopce, která je vzrušující příslibem všech možných využití, k nimž by se dala předělat. Přírodní plovárna? Prosklená skandinávská stavba otevřená tomu krásnému kopcovatému horizontu? Zemědělská výroba ze záhonků přímo před stavbou? Všechno dohromady? To všechno by šlo. Kromě příjemného času s bližními, výborné svíčkové a španělských ptáčků a pár zahradnických nápadů jsme odjeli taky s trampolínou a větším množstvím řízků a odkopků maliníků, vrb a sasanky. Na chalupě jsme pak sice zjistili, že jsme k trampolíně nevzali podpěrné nohy, bez kterých to jaksi nejde postavit, ale to se dožene. 

Následující dva dny jsme pak strávili na chalupě zemědělskými pracemi, zejména sázením všech sazeniček, které jsem od února předpěstoval v kanceláři v Praze, kde mám rovněž jižní výhled. Koupal jsem se ve studeném rybníku. 

pátek, 31. března 2023 

Pondělí až středu jsme strávili v místnosti bez oken. Ve čtvrtek jsme letěli domů až pozdě večer, a tak jsme se rozhodli si to vynahradit. Protože oba s M. na našich cestách pokukujeme po terénních autech, půjčili jsme si nakonec Toyotu Hi-Lux, což tu lze a není to ani drahé. Nikdy jsem neřidil auto s volantem na pravé straně, ani auto veliké jako menší cisterna, a tak jsem se bál že někde vjedu do protisměru nebo něco či někoho přejedu. Ale zvyknout si na to bylo vlastně jednoduché a po pár kilometrech už mi to ani nepřišlo. 

Jeli jsme dál na jih přes idylické osady jako třeba Nordhoek, kam bych se klidně přestěhoval. Kilometr od moře, na druhé straně pár kilometrů k horám, uprostřed cesty lemované platanovými alejemi, vinice a farmy. U Mysu dobré naděje jsem sešel po schodech na Diaz beach na samotném jižním konci Afriky a byl jsem tam úplně sám. Ani jsem nepotřeboval plavky. Vlny a jejich zpětný tah měly sílu a voda byla studená, tak jsem to bral s respektem, páč bych se tam nikoho nedovolal. Mocný oceán, slaný vítr, skály okolo. Přede mnou nic, jen vodní plochy asi tak co by Evropu dvakrát přešel, a potom Antarktida. 

Zvláštní země, ta Jižní Afrika. Divoká cizí krajina, ale přesto v něčem domácká. Ty rány apartheidu se navíc dodnes zdají nezahojené, je to země velmi rozkročená. Na jedné straně překrásná idyla Nordhoeku, na straně druhé migranti bez domova, násilné a kriminální slumy a zahnisaná korupce. 

Rovněž tak zvláštní je po dvanáctihodinovém letu vystoupit ve stejné časové zóně. Odpoledne jsme si hráli doma s dětma. Přitom ještě ráno jsem z výšky jedenácti kilometrů sledoval jak se růžově rozednívá nad Saharou. 

neděle, 26. března 2023, Cape Town 

Přijel jsem v neděli asi o půl sedmé ráno, do hotelu se dostal asi v osm. Byl křepký slunečný den, nad městem ožívaly skály v mracích, ale já šel jen do sámošky Spar, koupil větší množství sušeného hovězího a pštrosího masa a velkou láhev sodovky a zašil se až do pozdního odpoledne v hotelovém pokoji. Asi bych se za to měl stydět, ale jsem na cestách moc rád zalezlej v hotelovém pokoji. Vždycky jsem rád byl doma. Nesmí se to samozřejmě přehánět, jinak by člověk začal blbnout, ale to základní nastavení bych si mohl aspoň přiznat. 

Teď běží soudcovský kulatý stůl, je tu skoro padesát soudců z 11 zemí. Vedle mě sedí ikonický soudce Richard Goldstone, kterého jsem sem pozval a on přišel. Je pozorný a chytrý, ale už blbě slyší. A tak dopadneme tak, že před ním na laptopu píšu co kdo říká a on to čte. V té místnosti, s jejich přízvuky, opravdu není jednoduché rozumět. Je zřejmé, že když jsi hluchej, najednou se svět kolem tebe odehrává, ale nejsi schopen ho pobrat. Stejně jako když ti chybí nějaký jiný smysl. Ale i s nejostřejšími smysly se kolem nás odehrává spousta věcí, které vůbec nejsme vybaveni vnímat. 

Je tu soudce s německým jménem z Namibie, chytrý a sympatický a tak charakteristicky zpomalený jako mi přijde Namibie samotná. Obrovská země, kde žije něco málo přes dva milióny lidí. V hlavním městě Windhoek se neděje nic, je slunečno a teplo ale ne horko, jen se rozlévá to krásné jihoafrické světlo a ohnutý jehličnan na náměstí se lehce hýbe ve větru. Nejdřív doleva, pak doprava.

Mně se tohle bezčasí moc líbí. Navíc válka, krize demokracie, všechny ty velké starosti současného světa, to všechno je najednou minimálně deset tisíc kilometrů daleko. Zambijský soudce zase zmínil pravdivý příběh, kterým chtěl ilustrovat tlak, kterému jsou soudci vystaveni. A i když by to jako historka o nepodařené sebevraždě k smíchu být nemělo, vlastně docela je.

Soudce se rozhodnul skoncovat se životem, přijel na most přes mocnou řeku Kafue, poslal manželce sms „I’m with the Lord now“ a skočil. Nějakou dobu tak plynul, až se někde zadrcnul o břeh a naznal že nejenže není mrtvý, ale stojí po pás ve vodě v místě, kde řeka přechází v mokřiny. „At that moment, reason prevailed“, konstatoval vypravěč, asi i proto, že si ponořený soudce všimnul že kolem něj se stahují krokodýli a hroši a pod vodou se mu o nohy otírají jedovatí vodní hadi. A tak stál jako socha, aby si ho nevšimli. A stál tak celou noc až do rána, kdy se rozednilo a konečně okolo jela malá kanoe, jejíž majitel soudce naložil a nechal ho zavolat ze svého telefonu, neboť jeho vlastní byl mokrý. Soudce zjistil, že si pamatuje jen jediné číslo, „and so he called that lady“ (upřesnil vypraveč – což byl další překvapivý a nedovysvětlený prvek) a nakonec to celé dopadlo dobře.  

úterý, 14. března 2023, Záhřeb

Přijel jsem vlakem přes Mnichov, Salzburg, Villach a Ljubljanu. Trvalo to patnáct hodin, ale zase to byla taková docela romantická rakousko-uherská exkurze. Záhřebem jsem párkrát projížděl, ale nikdy se tu vlastně nezastavil. Je to tu hezké, takové malé. Centrum vypadá jako Praha křížená se Sarajevem, pak dost rychle začnou roztahané poválečné bulváry s bordelářskou zástavbou typickou pro jugoslávská města, aspoň ta která znám. 

Oteplilo se, dneska už je na sluníčku na krátký rukáv. 

sobota, 25. února 2023, Manila 

Kuala Lumpur je hlavní město v podstatě dost sebevědomého a schopného národa. Je to moje vlastní neznalost, ale i když jsem to věděl teoreticky, překvapilo mě jak hodně je to tam „první svět“. Manila je větší čurbes, méně sebevědomá a nezapře v sobě bývalou americkou kolonii – mimo jiné i tím že tam jezdí slavné jeepneys jako maršrutky (představte si když se zkříží starý Jeep Willys s dodávkou a americkým veteránem z 50. let) a taky obrovská moderní SUV. Ulice bývají ucpané, jsou cítit dieselové výfuky a taky často kanalizace. Ta je tady vůbec nějaká záhadná, asi ji nadzvedává příliv a odliv. Do mého pokoje v celkem nóbl hotelu Admiral přijde každou noc klimatizací zemitý prdelní puch, který se v místnosti vznáší až do rána. Celkem mi to nevadí, ale je to pozoruhodné. Zapomněl jsem, že tu Honza Vytopil dělal velvyslance, ale on se skrz facebookový post připomněl sám a propojil mě se současnou velvyslankyní. Nakonec jsme se bohužel nepotkali, páč byla v cizině, ale snad to vyjde jindy, vypadá dost normálně a sympaticky. 

Byli jsme na setkání soudců v Subic Bay, dost rádi že můžeme na chvíli vypadnout z města. Setkání bylo v ukryté tropické vile uprostřed velikého oploceného areálu, snad patřící prezidentské administrativě. Přes všechny historické i současné politické trable jsme potkali dost zajímavých lidí, kteří vypadali důvěryhodně. Poslední den, nemaje dalších schůzek, jeli jsme se podívat do Mall of Asia, bezkonkurenčně největšího obchoďáku, který jsem kdy viděl. A byl plný lidí. Vlastně to chápu, i u nás jsou „ócéčka“ cílem víkendových výletů – jsou tam věci a jídlo. Tady k tomu lze připočíst ještě to, že ve městech nevybavených pro pěší je mnohem menší konkurence jiné zábavy a to, že venku je horko jako blázen a uvnitř klimatizace. 

úterý, 21. února 2023, Kuala Lumpur 

Neboli přejmenováno pro děti, koala lump. Při těch dalekých cestách, které přitom trvají jen pár dnů, je někdy obtížné udržet v hlavě chronologii událostí – je to spíš takový lehce rozsypaný kaleidoskop pracovních i nepracovních dojmů. Koala lump je město jako kráva, trochu jako Hong Kong, trochu jako Bangkok, trochu jako Singapur. S chodci při jeho stavbě moc nepočítali, a tak se proplétají buď dlouhými klimatizovanými chodbami, které vedou skrz domy nad silnicemi, nebo po okraji silnic, křižovatek, nadjezdů a podjezdů, které je obvykle třeba zdlouhavě obcházet. Ve chvíli volna jsme se zašli podívat do chinatownu, který nám přišel spíš trochu pro turisty, a taky do botanické zahrady, která je přímo pod hotelem – takže stačilo jen sjet výtahem do parkoviště, tím projít do stanice městských vlaků, třemi eskalátory dolů, pak skrz nástupiště, pak zase třemi eskalátory nahoru, potom podél dálničního nájezdu a konečně pěším tunelem pod silnicí. Botanická zahrada je zelená oáza uprostřed betonového a vysokého města, trochu jako newyorský Central Park. Přišel veliký slejvák. Sice nás napadlo vzít si s sebou z hotelu deštník, ale i tak jsme měli nohy a boty durch. Sušil jsem je potom za oknem v pokoji v jednadvacátém patře, kde to přes ty skleněné stěny docela pálilo. 

Kromě tohoto a kromě pracovních schůzek si vlastně z Kuala Lumpur nic moc víc nepamatuju. Asi i proto, že jsem tam v podstatě nic moc víc nedělal. 

středa, 25. ledna 2023, Berlín 

Sedím v mexické hospodě, bylo to jediné místo v okolí které bylo otevřené, je skoro půlnoc a mráz a já čekám hodinu na autobus. Přijedu do Prahy, inšallah, v pět ráno, hodinu někde přečkám a pak pojedu do Vinoře pro auto. Potom domů vyvenčit mi.pu, pak předsedat schůzi správní rady Demas, pak do práce na tři pohovory a dva cally, potom webinář s africkými soudci a nakonec večer zkouška s Worm’s na Smíchově, na kterou bych měl umět asi pětadvacet písniček, z toho několik nových. Jsou to dost zběsilé dny, ale zatím se to nějak daří zvládat a příští týden to konečně trochu zvolní. 

úterý, 24. ledna 2023, Poznaň 

Je to tu asi takový, jak si to pamatuju z návštěvy před 11 lety, v podobně hektickém čase. Tehdy jsem sem přiletěl rovnou z koncertů Alaverdi v Litvě(!), na které jsem zase předtím tak tak stíhal z Washingtonu. Tehdy to tu bylo studené, šedé, byl jsem úplně unavenej, mluvil jsem na plenárce velké konference, neodpustil si poznámku o neblahém vývoji maďarské demokracie a jeden Velkomaďar mi potom po chodbách nedal pokoj co si to jako dovoluju otírat se o Velkonárod.

Tentokrát je to tu taky studené a šedé, Poznaň je rozkopaná, ale jinak jsem v dobrém energetickém stavu a potkávám se tu s milými a zajímavými lidmi.