Kuala Lumpur je hlavní město v podstatě dost sebevědomého a schopného národa. Je to moje vlastní neznalost, ale i když jsem to věděl teoreticky, překvapilo mě jak hodně je to tam „první svět“. Manila je větší čurbes, méně sebevědomá a nezapře v sobě bývalou americkou kolonii – mimo jiné i tím že tam jezdí slavné jeepneys jako maršrutky (představte si když se zkříží starý Jeep Willys s dodávkou a americkým veteránem z 50. let) a taky obrovská moderní SUV. Ulice bývají ucpané, jsou cítit dieselové výfuky a taky často kanalizace. Ta je tady vůbec nějaká záhadná, asi ji nadzvedává příliv a odliv. Do mého pokoje v celkem nóbl hotelu Admiral přijde každou noc klimatizací zemitý prdelní puch, který se v místnosti vznáší až do rána. Celkem mi to nevadí, ale je to pozoruhodné. Zapomněl jsem, že tu Honza Vytopil dělal velvyslance, ale on se skrz facebookový post připomněl sám a propojil mě se současnou velvyslankyní. Nakonec jsme se bohužel nepotkali, páč byla v cizině, ale snad to vyjde jindy, vypadá dost normálně a sympaticky.
Byli jsme na setkání soudců v Subic Bay, dost rádi že můžeme na chvíli vypadnout z města. Setkání bylo v ukryté tropické vile uprostřed velikého oploceného areálu, snad patřící prezidentské administrativě. Přes všechny historické i současné politické trable jsme potkali dost zajímavých lidí, kteří vypadali důvěryhodně. Poslední den, nemaje dalších schůzek, jeli jsme se podívat do Mall of Asia, bezkonkurenčně největšího obchoďáku, který jsem kdy viděl. A byl plný lidí. Vlastně to chápu, i u nás jsou „ócéčka“ cílem víkendových výletů – jsou tam věci a jídlo. Tady k tomu lze připočíst ještě to, že ve městech nevybavených pro pěší je mnohem menší konkurence jiné zábavy a to, že venku je horko jako blázen a uvnitř klimatizace.