Přijel jsem v neděli asi o půl sedmé ráno, do hotelu se dostal asi v osm. Byl křepký slunečný den, nad městem ožívaly skály v mracích, ale já šel jen do sámošky Spar, koupil větší množství sušeného hovězího a pštrosího masa a velkou láhev sodovky a zašil se až do pozdního odpoledne v hotelovém pokoji. Asi bych se za to měl stydět, ale jsem na cestách moc rád zalezlej v hotelovém pokoji. Vždycky jsem rád byl doma. Nesmí se to samozřejmě přehánět, jinak by člověk začal blbnout, ale to základní nastavení bych si mohl aspoň přiznat.
Teď běží soudcovský kulatý stůl, je tu skoro padesát soudců z 11 zemí. Vedle mě sedí ikonický soudce Richard Goldstone, kterého jsem sem pozval a on přišel. Je pozorný a chytrý, ale už blbě slyší. A tak dopadneme tak, že před ním na laptopu píšu co kdo říká a on to čte. V té místnosti, s jejich přízvuky, opravdu není jednoduché rozumět. Je zřejmé, že když jsi hluchej, najednou se svět kolem tebe odehrává, ale nejsi schopen ho pobrat. Stejně jako když ti chybí nějaký jiný smysl. Ale i s nejostřejšími smysly se kolem nás odehrává spousta věcí, které vůbec nejsme vybaveni vnímat.
Je tu soudce s německým jménem z Namibie, chytrý a sympatický a tak charakteristicky zpomalený jako mi přijde Namibie samotná. Obrovská země, kde žije něco málo přes dva milióny lidí. V hlavním městě Windhoek se neděje nic, je slunečno a teplo ale ne horko, jen se rozlévá to krásné jihoafrické světlo a ohnutý jehličnan na náměstí se lehce hýbe ve větru. Nejdřív doleva, pak doprava.
Mně se tohle bezčasí moc líbí. Navíc válka, krize demokracie, všechny ty velké starosti současného světa, to všechno je najednou minimálně deset tisíc kilometrů daleko. Zambijský soudce zase zmínil pravdivý příběh, kterým chtěl ilustrovat tlak, kterému jsou soudci vystaveni. A i když by to jako historka o nepodařené sebevraždě k smíchu být nemělo, vlastně docela je.
Soudce se rozhodnul skoncovat se životem, přijel na most přes mocnou řeku Kafue, poslal manželce sms „I’m with the Lord now“ a skočil. Nějakou dobu tak plynul, až se někde zadrcnul o břeh a naznal že nejenže není mrtvý, ale stojí po pás ve vodě v místě, kde řeka přechází v mokřiny. „At that moment, reason prevailed“, konstatoval vypravěč, asi i proto, že si ponořený soudce všimnul že kolem něj se stahují krokodýli a hroši a pod vodou se mu o nohy otírají jedovatí vodní hadi. A tak stál jako socha, aby si ho nevšimli. A stál tak celou noc až do rána, kdy se rozednilo a konečně okolo jela malá kanoe, jejíž majitel soudce naložil a nechal ho zavolat ze svého telefonu, neboť jeho vlastní byl mokrý. Soudce zjistil, že si pamatuje jen jediné číslo, „and so he called that lady“ (upřesnil vypraveč – což byl další překvapivý a nedovysvětlený prvek) a nakonec to celé dopadlo dobře.