Pondělí až středu jsme strávili v místnosti bez oken. Ve čtvrtek jsme letěli domů až pozdě večer, a tak jsme se rozhodli si to vynahradit. Protože oba s M. na našich cestách pokukujeme po terénních autech, půjčili jsme si nakonec Toyotu Hi-Lux, což tu lze a není to ani drahé. Nikdy jsem neřidil auto s volantem na pravé straně, ani auto veliké jako menší cisterna, a tak jsem se bál že někde vjedu do protisměru nebo něco či někoho přejedu. Ale zvyknout si na to bylo vlastně jednoduché a po pár kilometrech už mi to ani nepřišlo.
Jeli jsme dál na jih přes idylické osady jako třeba Nordhoek, kam bych se klidně přestěhoval. Kilometr od moře, na druhé straně pár kilometrů k horám, uprostřed cesty lemované platanovými alejemi, vinice a farmy. U Mysu dobré naděje jsem sešel po schodech na Diaz beach na samotném jižním konci Afriky a byl jsem tam úplně sám. Ani jsem nepotřeboval plavky. Vlny a jejich zpětný tah měly sílu a voda byla studená, tak jsem to bral s respektem, páč bych se tam nikoho nedovolal. Mocný oceán, slaný vítr, skály okolo. Přede mnou nic, jen vodní plochy asi tak co by Evropu dvakrát přešel, a potom Antarktida.
Zvláštní země, ta Jižní Afrika. Divoká cizí krajina, ale přesto v něčem domácká. Ty rány apartheidu se navíc dodnes zdají nezahojené, je to země velmi rozkročená. Na jedné straně překrásná idyla Nordhoeku, na straně druhé migranti bez domova, násilné a kriminální slumy a zahnisaná korupce.
Rovněž tak zvláštní je po dvanáctihodinovém letu vystoupit ve stejné časové zóně. Odpoledne jsme si hráli doma s dětma. Přitom ještě ráno jsem z výšky jedenácti kilometrů sledoval jak se růžově rozednívá nad Saharou.