Jak jsou na tom tedy Tibeťané v Indii? Zaprvé jich ubývá. Indická komunita během patnácti let spadla ze 150,000 na polovinu. Hodně z těch kdo můžou odjede nakonec do USA nebo Francie, Kanady, na Nový Zéland. Logicky to jsou hlavně ti nejšikovnější a nejvzdělanější, kteří by tu byli nejvíc k užitku, ale člověk jim to těžko může zazlívat. Kromě toho Číňané nainstalovali na himalájské hranici tak promakané sledovací a detekční systémy, že se sem touto cestou za poslední roky nedostal prakticky nikdo – a přitom pěší cesta himalájskými průsmyky byla předtím jednou z hlavních směrů emigrace. V jedné tibetské komunitě v Indii o 1400 lidech se loni narodilo přesně jedno miminko.
Situace tibetské samosprávy není optimální. Nebál bych se dokonce říct, že to je zapeklitý bordel. Tibetský parlament se přetlačuje a přetahuje se Supreme Justice Commission a výsledkem je, že TSJC je naprosto paralyzovaná a parlament v podstatě taky. Tahle přehlídka malicherných rozporů pramenících z kohoutích eg je dobrou připomínkou, že tibetská kultura, jakkoliv stojí z mého pohledu na ideologických základech pokročilejších než většina jiných, je pořád v praxi především obyčejně lidská.
Velká otázka je, co se stane po smrti 14. Dalajlámy, který je asi jedinou univerzálně a bezvýhradně respektovanou postavou. A bude to velmi těžké, protože čínský tlak nepoleví a když se kohouti v tibetské administrativě takhle hádají už za jeho života, bez jeho přítomnosti to těžko bude lepší.
Jestli je v té jejich tragické situaci něco pozitivního, je to pravděpodobně fakt, že zatímco před rokem 1959 nevěděl o Tibetu, natožpak o Dalajlámovi ve světě skoro nikdo, dnes jsou jejich boj, jejich kultura a tibetský buddhismus celosvětově známé. A spousta lidí včetně mě, ať už to má váhu jakoukoliv, zůstanou tou kulturou hluboce ovlivnění po zbytek života. Což je především zásluha právě současného Dalajlámy.