pondělí, 19. prosince 2022

Alaverdi hráli v Dejvické nádražce a byl to jeden z těch koncertů, kdy je všechno správně. Těžko se to slovy popisuje, ale někdy to tak do sebe obzvlášť dobře zapadne, my si začneme dovolovat různé improvizační srandičky, které po těch letech co se známe mohou být dost intuitivní, a i když se nějaká občas nepovede, vůbec to nevadí a celé se to nese na velmi dobré vlně. Člověk může být opřený o tu pevnost, kterou jsme spolu za tu dobu vybudovali a celé je to o radosti z toho jak to dohromady jde a z toho zvuku a o pozitivních vibracích a o legraci, a ta energie z publika nás ještě posiluje a my ji zase posíláme zpátky. Je to jeden z nejlepších pocitů co znám. I když by tohle všechno fungovalo v různých žánrech, jsem navíc fakt rád, že to alaverdí poselství je takový naivně pozitivní. Že je to tohle, co pouštíme do světa. 

Byl jsem taky s tátou v loděnici naložit kanoe, kterou odtamtud musíme do konce roku vykýblovat, ale nakonec se nám nikam nevešla. Objednal jsem si v půjčovně šprušle na střechu a zkusíme to znovu tenhle týden. 

středa, 7. prosince 2022

V klubu Cross jsou kromě hlavního sálu v přízemí ještě sklepní prostory, spletité místnosti plné železných steampunkových ozubených kol a hřídelí a tyčí, ozářených barevnými světly. Vypadá to tam trochu jako v pekle. Minulou středu jsme s Alaverdi poprvé hráli tam dole, spolu s dalšíma čtyřma kapelama na benefici pro Jako doma. A bylo to hrozně srandovní, protože to byla v podstatě grindcorová akce. Kdo neví co je grindcore, ať si to vygoogluje. Když připočteme, že většina ostatních muzikantů i publika byla minimálně o půl generace mladší, tadyten náš vostrej litevskej crustpunk najednou mezi ostatními byl trochu jako kdyby tam přijel Willie Nelson. Přišlo mi to vtipný a dobře jsem si zahrál, což jsem s tím zvukem ani nečekal. 

čtvrtek, 24. listopadu 2022

Strávili jsme dlouhý víkend na chalupě. Začalo sněžit a přišel mráz, zamrzla voda v provizorně položených trubkách, momentálně natvrdo zapojených z vrtu rovnou do domu. Podařilo se mi to konvicí s horkou vodou uvolnit, ale čerpadlo pak chvíli vytlačovalo z hadice dlouhé válečky ledu. Hlavní je, že v tom vrtu je voda. Zasadil jsem tři další švestky, dvě broskvoně, jednu meruňku, jednu hrušeň, dva maliníky a dva jedlé kaštany. Stromy už není kam dávat, musím je přestat pořizovat. Bude mi to chybět. Máloco je tak fajn jako sázet stromy, i když je to dřina. 

Jinak tam v tom počasí nebylo moc co dělat. Je tam spousta práce s lopatou, ale nejdřív to bylo moc bahnité a potom zase zmrzlé. Užívám si čas venku i čas s rodinou. Nepředvídatelná, potenciálně apokalyptická válka za humny udělá divy s tvou schopností ocenit přítomný moment. 

sobota, 12. listopadu 2022, Cape Town

Pod oknem hotelu na ulici zpívá stará černoška. Na noc to naštěstí vždycky zabalí, ale jinak je tam brzy ráno i zase pozdě večer. Co jí schází v hlasu, to vynahradí na výrazu. Vypadá to tu až překvapivě hodně jako v nějakém americkém městě a nad centrem se tyčí Signal Hill z jedné strany a Table Mountain z druhé. Kousek dál je Atlantik a kdyby člověk plaval támhle, narazí už jen na Antarktidu. V přístavu se na sluníčku válejí líní tuleni a dost smrdí. Dokonce i jeden tučňák tam byl. Je to opravdu hezké a pozoruhodné místo, byť podle místních posledních třeba deset let v postupném úpadku. Je fakt, že všichni varují, abychom po setmění nevylézali ven a na ulici ani za dne není nedostatek podivných a otravných typů. V pátek po schůzkách jsme se podívali i do místní úžasné botanické zahrady. I tady mají nějaké ty skleníky, ale ne kvůli teplu, nýbrž aby nepršelo na pouštní rostliny a kaktusy, kterým by to vadilo.  Za ten týden jsem asi snědl víc hovězího než za poslední rok – v podobě steaků a taky sušeného masa, což tu oboje mají skvělé a navíc dost levné. 

středa, 9. listopadu 2022, Windhoek

Namibie je země jako blázen, ve které žije podle nejvyšších odhadů asi dva a půl miliónu lidí. Windhoek je tím pádem takové rozlezlé nic v dolíku na vyprahlé náhorní poušti. Já mám tyhle zapadlé kouty rád, všechno běsnění a shon světa se najednou zdají daleko. Kdysi dávno se mi líbila jedna Namibijka, se kterou jsem se poznal na jednom z prvních koncertů s Anetou, dodneška si pamatuju celé její dlouhé africké jméno. Kromě toho mám tu zemi spojenou už jen s vyprávěním dakarského strýce Pepana, jak jednou bojovali v kamiónu s bouří, větrem a rozbitou blátivou cestou a najednou přejeli hranici do Namibie a tam svítilo slunce, byla tam nová asfaltka a blonďaté Němky čepovaly pivo do bavorských korbelů. 

Je pravda, že německých i holandských nápisů je tu pořád dost. Při oranžovém stmívání vyšel veliký úplněk. 

úterý, 8. listopadu 2022, Johannesburg

Byl jsem tu už jednou před deseti lety, ale tenhle Johannesburg je dost jiný než ten, který pamatuju tehdy. Místy to připomíná Washington, jinde zase trochu Yangon, ale obecně je to o hodně lepší než ta tehdejší kombinace opevněných předměstských vil a příšerně vybydleného a nebezpečného centra, kde jsou všude reklamy na potraty a zvětšení penisu a kde bych jako bílej nemohl ani vystoupit z auta. Ráno jsme zajeli moderním vlakem na schůzku do Pretorie a potom ještě na Ústavní soud na Constitution Hill, u vězení kde drželi Mandelu a taky Gándhího a spoustu dalších. 

Nejtěžší oblečení co s sebou mám, je košile a otevřené běžecké tenisky – jedu přece do Afriky na začátku zdejšího léta. A tady je patnáct stupňů a leje jak z konve. Dneska se přesouvám do Namibie, kde by to mělo být lepší. 

pátek, 4. listopadu 2022

Žít tak, abych v okamžiku smrti ničeho nelitoval. Nebo aspoň ničeho zásadního. Páč takový okamžik smrti jak známo nemusí být za nějakých těch pětačtyřicet let jak bych si představoval, ale taky klidně hned. Což znamená moc nechlastat, věnovat se dětem, snažit se věnovat obecně dobrým věcem, věcem co lze označit za službu nebo tvorbu. Být vědomý a vnímavý. Šířit pozitivní vibrace. Nic novýho, ale udržet to v tom běžném denním kolotoči, žejo. 

Půjčil jsem si tunové minirypadlo a naučil se ho ovládat. Bylo to trochu jako vrátit se do dětství a hrát si znovu na pískovišti, akorát ve větším. Rýpal jsem od rána až do setmění a potom zase od rozednění až do oběda. Rozhrnul jsem část hromad hlíny, která zbyla po budování místnosti na filtraci vody, a srovnal tím spodní část dvorku. Vykopal jsem šlic na odvod filtrační vody. Vyhloubil jsem rovné místo na ohniště nahoře na kopci, aby se tam líp sedělo. Srovnal jsem na zkoušku kousek v místě vzadu na louce, kterému říkáme Masarykovna. Udělal jsem pár děr na maliníky a slivoně, abych se s tím tolik s krumpáčem nenadřel, až je zanedlouho přivezou. 

sobota, 29. října 2022

Nějak se mi sem poslední dobou těžko píše. Nemám toho moc, co bych tu chtěl svobodně sdílet s celým světem. Pracovní věci jsem sem nepsal moc nikdy, některé osobní mi zase přijdou příliš osobní, zejména pokud se týkají dětí. Když vyloučíme jedno i druhé, co zbývá je spíš triviální. 

Mohu tak například napsat, že jsme měli na dohlednou dobou poslední koncert s ILLE v Tisé. A byl to báječnej koncert, vysloveně nám to šlo. Abychom si to spolu ještě užili, přespali jsme v horolezecké ubytovně a ráno šli hustou mlhou nakládat aparát. 

Hráli jsme taky s VTM na Sedmičce a taky nám to vysloveně šlo. Ale pořád převaluju otázku jestli bych ten čas co do toho nakonec padá, neměl využít nějak líp.

úterý, 11. října 2022

Jak píšu poslední dobou lajdácky, zapadne, že září byl opět poměrně zběsile nabitej měsíc. Vešlo se tam pět koncertů se třema kapelama, tři prdele pracovních agend, dvě cesty a nějaké to řešení neřešitelné situace s vodou na chalupě. 

Byl jsem na otočku v Bruselu, mluvil jsem tam na nějaké rule of law akci, seznámil se s naší velvyslankyní a nečekaně tam potkal i Pavla Havlíčka. Jestli má importovaná moudrost stála za ty peníze, které za tu cestu zaplatili evropští daňoví poplatníci, je otázka, ale asi ne pro mě. Pozvali mě, tak jsem šel. 

Laime se podivuje, že na ulici zkoušejí pyré. „Nojo, včera před školkou říkali ‚zkouška pyré, zkouška pyré, právě probíhá zkouška pyré‘“. 

čtvrtek, 22. září 2022, Sarajevo

Sarajevo se mi moc líbí. Byli jsme tu s Alelií jako mladý pár s batohy v roce 2009, ubytování nám doporučili tehdy Dražanovi, se kterýma jsme se tam minuli snad o deset minut. Realita Bosny se pokud vím ztemňuje, stejně jako většina Balkánu, ale tady na ulicích Sarajeva si toho nevšimnete. Specificky zbastlené jugoslávsko-bolševicko-turecké cihlové domy, některé pořád ozobané šrapnely z obléhání v 90. letech, stojí okolo řeky. Jezdí tu staré české tramvaje, prodává se burek a dobré balkánské kafe, lidi jsou přívětiví. Nad městem se tyčí lesnaté kopce. Taky mi to evokuje Igora, což je taky takové inspirativní. Dovedl bych si představit tu nějakou dobu žít, pokud bych tu měl co kloudného na práci. 

Nedalo mi to a zašel jsem se znovu podívat na místo, odkud Gavriel Princip zastřelil Františka Ferdinanda. Kdyby tehdy nevystřelil, nebyla by první světová válka. Bez ní by nebyl Hitler a možná ani bolševická revoluce v Rusku. Bez nich by nebyla ani druhá světová válka, ani komunismus u nás, ani Sovětský svaz. Bez rozpadu Sovětského svazu by nebyl Putin a ani to, co se odehrává dnes, by se neodehrávalo. Těch pár výstřelů jednoho srbského hejhuly přehodilo obrovskou výhybku, po které svět jel jinudy. Ono by se stalo něco jiného, možná o nic méně špatného, ale určitě ne toto.