středa, 23. srpna 2023

Co se všechno stalo za poslední dva měsíce. V podstatě nic zásadního. 

Měli jsme na chalupě tradiční víkend s kamarády okolo slunovratu. 

Měl jsem trochu volno začátkem července, ale moc jsem si neodpočinul. 

Žilvinas odjel na první skautský tábor a vrátil se hnědým šátkem, už je to skaut a ne vlče. Byl očouzený ohněm a osmahlý sluncem a tak nějak celkově správňácký. Když jsem ho na perónu vítal, neubránil jsem se dojetí.

Byli jsme taky na čundru s dětma. Pět tátů, osm dětí. Laime nakonec nejela, ale snad ji ukecáme příště. Byli jsme dva dny ve Slavkovském lese, kde to je opravdu krásné, ale vyhnal nás déšť a mokro v botách. A tak jsme asi pěti vlaky a autobusy přes Sokolov, Chomutov, Most a Louny přijeli k nám na chalupu, kde parta dostala typický letní balíček včetně pizzy z pece, paddleboardu na rybníku a schovky v cestičkách na louce. 

Pak jsme měli dva týdny volno, které jsme nakonec nestrávili treky kolem skandinávských jezer, ale částečně na chalupě, částečně u Aleliina bráchy na Moravě a částečně v mastňáckém all-inclusive hotelu na tureckém pobřeží. Přišla mi do emailu taková zvýhodněná nabídka a nakonec nám přišlo lákavé čtyři dny se jen válet a jíst. A děti si mohly užít švédské stoly, moře a další související prebendy. Suším bylinky na nově zpřístupněné půdě, postavil jsem střechu k nové hliněné peci. Dokonce se mi podařilo týden nečíst emaily a nakonec jsem si i odpočinul. 

A teď jsem tu, slaměný v Praze a v přípravách na podzimní sezónu, která vypadá z pracovního hlediska obzvlášť našláple. Do konce září máme sedm koncertů s VTM, do toho nabušený programový kalendář, včetně cest do Indie a Jižní Afriky. Tím pádem tu nebudu když naše cácorka půjde do první třídy, ale holt mám práci, kde cestovat musím. 

pondělí, 12. června 2023

Byl to fajn víkend po velmi náročných dvou týdnech. Ne úplně odpočinek – vešly se tam dva koncerty s VTM, v kouzelném kempu v Motole v pátek a v Rokycanech v sobotu – ale i tak to jako oddych od práce pomohlo. Kromě toho byli u nás na chalupě Hopovic. 

Kromě toho jsem měl narozeniny, ale to zásadně neprožíváme – mám je skoro každý rok. Čtyřicet čtyři let je už docela důstojný věk, ale pořád mi to přijde stejné jako když mi bylo o patnáct míň. Jsem za to vděčnej a snad to ještě nějakou dobu vydrží. 

Kromě toho jsem plaval v rybníku, odložil izolaci hliněné pece protože jednak hlavní dóm ještě schne a jednak se mi do toho nechtělo, zaléval sazeničky po louce a hrál s dětma fotbal. 

Kromě toho jsem v Praze vítal předsedu Nejvyššího soudu Indie, což je trochu jiná liga než v našich poměrech, ježto hovoří s mandátem jedné miliardy a tří set miliónů občanů. Čekal jsem trojctihodně zasloužilého kmeta, ale je to relativně mladý člověk, který na mě udělal velký dojem tím jak byl normální, svou na první pohled patrnou inteligencí a tím jak dobře a lidsky mluvil. Připomínal mi trochu Sundara Pichaie. Indie, přes všechny problémy, je mi čím dál sympatičtější. Pokud jim patří budoucnost a v dalších dekádách budou přebírat otěže i v naší části světa, jsem s tím v míru. Alespoň si nedovedu představit jiného hráče s podobnou mocí, který by byl podobně benigní. 

úterý, 6. června 2023

Na psaní si nevzpomenu klidně několik týdnů, jak vidno. V pondělí jsem odešel do práce než se všichni probudili a večer odjel na chalupu, protože začalo pršet a já zapomněl přikrýt nově postavenou hliněnou pec. Přespal jsem tam do dnešního rána, dneska jsem v dešti zasadil lesní jahody a obeplaval ostrov na rybníku. Málem jsem nevyjel ze dvorka jak to bylo rozmoklé. 

Jinak jsme hráli s Worm’s na Slamníku, taky s VTM v Brně a na Zelesafestu a taky venku před Kaštanem. 

Byl jsem v Paříži a moderoval panel co jsme pořádali na velkém setkání OECD. Na letišti Charles de Gaulle jsem přestupoval snad dvacetkrát, ale v Paříži jako takové jsem byl poprvé. Naznal jsem, že vypadá dost jako Paříž, kterou znám z fotek a filmů a že se mi docela líbí. Eiffelovka je opravdu věž jako kráva. 

Hráli jsme taky s Alaverdi a Kittchenem na oslavě narozenin Jelena a Vaška Kučery  z PSI ČvT v takovém sklepu na Smíchově a bylo to pěkné – kromě toho, že to v tom malém prostoru s neztlumitelným Vytautasem byl opravdu slušnej kotel. A to i když si vzal menší bicí soupravu, které říká koktejlová. 

Postavil jsem řečenou pec – trochu větší a trochu líp než tu první, snaže se vychytat různé drobné nedostatky, které mi na té přechozí vadily. Děti – Žilvinas, Laime a taky Fanda Ř. se mnou šlapaly hlínu s pískem, tak se na tom podílely. 

pondělí, 15. května 2023

Byl jsem většinu víkendu v práci a Žilvinas na skautské výpravě. Taky jsem hrál v pátek s VTM ve Starém Plzenci. Na chalupu jsme tak zajeli jen ve třech a jen na necelých 24 hodin v neděli. Kapková závlaha zdá se funguje. Zasadil jsem taky nová rajčata k lesu místo těch, co tam minulý týden zmrzla. Šlo by tam teď pracovat každý den celý den a já bych to tak dělal i rád, ale z pochopitelných důvodů to není možné. 

Díky tomu všemu jsem teď, v pondělí dopoledne, unavenej a otrávenej. Navíc prší, což na jednu stranu dodává dni skličující náladu, ale na druhou jsem rád, že se to všechno zase zaleje. 

úterý, 9. května 2023

Konečně přišlo plnohodnotné, byť pořád trochu studené, jaro. Najednou se to všechno skoro děsivě rozjede a tam, kde byla před čtrnácti dny ještě plocha, do které by šlo sázet, jsou najednou traviny a bršlice a kopřivy nad kolena vysoké. 

Minulý prodloužený víkend jsme byli v Neapoli. Chtěli jsme tam jet už loni, ale nakonec jsme si to rozmysleli kvůli válce. Letos to vyšlo. K zaznamenání pak zejména: 

  • černá lávová dlažba v úzkých uličkách, kde se prodává zelenina a ryby a oblečení a smažené koule, kde leží odpadky a visí prádlo mezi všudypřítomnou modrobílou fotbalovou výzdobou.
  • fotbalová výzdoba a fotbal obecně. Po třiatřiceti letech vyhrála Neapol národní pohár (nebo něco takového) a bylo to obrovské. Celé město je plné kilometrů modrých a bílých stuh natažených mezi domy. Neuvěřitelně to prožívají. Všude je Maradona – až tady jsme se dozvěděli, že je to proto, že sem tohoto vejlupka koupili koncem osmdesátých let za rekordní peníze a on jim potom všechno vyhrál. A proto na něj dodnes hledí jako na svatého patrona města, neboť to byl on, díky němuž město, kde ještě v sedmdesátých letech řádila cholera, najednou vykleplo na hřišti bohatá města na severu a vůbec se tak nějak znovu dostalo na mapu světa. Připnuli na něj tedy své sebevědomí že jsou velcí a ve světě patrní, a zdá se, že mu už odpustili od doby co musel utéct před mafií, před dluhy a taky proto, že v klíčovém zápasu Itálie-Argentina požádal fanoušky aby fandili Argentině.
  • Pompeje – obrovské a neuvěřitelné. Normální téměř moderní město. Je fascinující, že Cyril a Metoděj přišli do velkomoravské knížecí dřevěnice, tedy dejme tomu úsvit naší historie, až o celých osm set let později. Doba temna po pádu Římské říše trvala skoro tisíc let a propad to byl veliký, zejména co do kvality života běžných lidí. Stejně tak fascinující je sídlo Sibyly v Cumae, řecký chrám Paestum a čoudící kaldera Flegrejských polí.  
  • Bydleli jsme dvě noci ve vesnici Conca dei Marini na slavném pobřeží Amalfi, kde jsou na skalách vysoko nad mořem v prudkém svahu terasovité zahrádky s citrónovníky a zeleninou. Je to zvláštní kombinace rozhledu a klaustrofobie, koukat na ten daleký horizont moře a přitom se pohybovat po úzkých silničkách a schodech jako slepice na hřadu. Je to velmi fotogenické, ale shodli jsme se, že žít bychom tam asi nechtěli. 
  • Moře, které je pro našince vždycky atrakce. Zejména pokud je našinec kluk nebo holčička. A tak na pobřeží stáli Italové v bundách, zatímco vedle nich v příboji seděl Žilvinas a Laime si hrála ve skromných vlnách. Až z toho oběma ten večer zčervenaly tváře a večer v posteli hned odpadli. 
  • Jídlo, samozřejmě. Vařili jsme si těstoviny s mušlema a čerstvé krevety z trhu. I když i tady, jako obvykle, když člověk vidí jak se stále živý úhoř snaží úhořit položený na ledu, nebo jak chobotnice v mělkém lavóru melancholicky vydechuje vodu a čeká až ji někdo hodí na pánev, je mu to líto a dojde mu zas a znova co to obnáší. Smažené koule se sýrem, těstovinama, bramborama, nebo prostě jen smažené kuličky měkkého neapolského těsta jsou naopak bez dilemat, kromě těch dietetických. Limoncello a likéry lékořicové nebo rukolové, stejně tak lahev vína bez etikety ve spodním regálu venkovského obchůdku na pobřeží. Dělá ho někdo v okolí, říká paní, takové normální víno. Stálo asi euro a bylo mnohem lepší než ta co si za několikanásobek kupujeme doma. (na víkend v Neapoli jsem suspendoval svou letošní abstinenci, protože by mi to přišlo škoda). A pochopitelně neapolská pizza.

Vrátil jsem se a jel z letiště rovnou do práce, rovnýma nohama do toho pozoruhodného frmolu, který se tu teď z různých důvodů odehrává. Vešla se tam taky jedna zkouška s VTM, výlet s rodinkou na kole do Stromovky a rychlá návštěva zahájení United Islands, kde jsem se po delší době potkal s Davidem Gajdečkou, kterýho mám rád. 

Pak jsme jeli na Šumavu popřát tetičce k narozeninám. To jejich místo, se zahradou, výhledem na širé šumavské kopce a velikým kopcem za zády, se mi hrozně líbí. Jako bonus je tam stará slepičárna ve spodní části kopce, která je vzrušující příslibem všech možných využití, k nimž by se dala předělat. Přírodní plovárna? Prosklená skandinávská stavba otevřená tomu krásnému kopcovatému horizontu? Zemědělská výroba ze záhonků přímo před stavbou? Všechno dohromady? To všechno by šlo. Kromě příjemného času s bližními, výborné svíčkové a španělských ptáčků a pár zahradnických nápadů jsme odjeli taky s trampolínou a větším množstvím řízků a odkopků maliníků, vrb a sasanky. Na chalupě jsme pak sice zjistili, že jsme k trampolíně nevzali podpěrné nohy, bez kterých to jaksi nejde postavit, ale to se dožene. 

Následující dva dny jsme pak strávili na chalupě zemědělskými pracemi, zejména sázením všech sazeniček, které jsem od února předpěstoval v kanceláři v Praze, kde mám rovněž jižní výhled. Koupal jsem se ve studeném rybníku. 

úterý, 25. dubna 2023 

O víkendu bylo krásně. Upekl jsem třeba chleba a postavil zeď. Laime mi se zdí pomáhala, včetně rozebírání hromady velkých opukových stavebních kamenů. Našli jsme v ní zasypanou zrezlou lopatu, vypadá jako z šestnáctého století. Alelie měla holčičí víkend, tak jsme byli s dětma na chalupě sami. Opekli jsme si první letošní buřty. Koupal jsem se v rybníku. Ptáčkové létají na krmítko, poprvé taky barevní stehlíci a světle modrohnědí dlaskové tlustozobí. Bachyně nám rozrývají zamulčovaná místa na louce, ale větší škodu naštěstí nenapáchaly.

čtvrtek, 13. dubna 2023 

Další pracovní cestu teď nemám naplánovanou skoro tři měsíce a jsem tomu docela rád. Ono těch sedm květnových koncertů bude asi stačit. 

Byl to další týden plný událostí, především pracovních. Měli jsme taky zkoušku s VTM. 

Kromě toho jsme ve středu večer šli s Žilvinasem na fotbal na zápas Slavie a Bohemky v Edenu. Na fotbalu jsem byl jen jednou, asi v patnácti letech a jen jako zdravotník, takže to vlastně bylo teď poprvé. Nijak se netajím tím, že velký fotbal považuju za jen o málo lepší než veřejné popravy, které aspoň mají odstrašující efekt. Jinak to dmýchá pestrou paletu špatných věcí v lidské nátuře – fašismus (modří proti červeným), agresi, machismus, alkoholismus, korupci (velký fotbal je všude smradlavý až hanba), pitomé materiální pozlátko (ty jejich značkové hadry a ferrari a blondýnky!), nevkus a obyčejnou člověčí nevědomost. Jen proto, že mám svéprávné a inteligentní kamarády, kteří na tom něco vidí, beru v potaz že na tom tedy asi něco je. 

Takže jsem byl docela zvědavý jaké to bude. A opravdu mě to celé ale úplně míjí. Není to tak, že by to celé byl opruz – naprostá většina času je jen prachobyčejná nuda. U vchodu vás prošacujou a můžete se jít postavit do fronty na schody na tribunu. Tam pak sedíte v zimě jako slepice na hřadu a koukáte jak malí panáčci utíkají za míčem a každých patnáct vteřin ho někdo z nich kopne mimo hřiště. Pak se znovu rozehraje a takhle pořád dál. Za brankou dunějí bubny a rozeřvávač diriguje popěvky pár stovek skalních jako „óje ó – Slávie gól“. Abych byl fér, sklandovali taky překvapivě osvícené „Slávie – prána“, ale nejsem si jistej jestli jsem jim dobře rozuměl. Za skly VIP lóží sedí všelijaké ohavné charaktery typu Jaroslava Tvrdíka a dalších, které si radši ani nechci představovat. O poločasu se můžete jít postavit do jiné fronty na klobásu za stovku a balíček navlhlého popcornu za sedm pětek. Proč že je to laciné a špatné jídlo tak drahé, když už jste jim dali peníze za vstupné? Inu, je to tak proto, že vás zrovna mají v hrsti a že můžou. Utkání se asi pětkrát prodlužovalo. Pak už jsme se mohli jít postavit do fronty na schody dolů a pak zvesela do fronty na zaplacení parkovacího lístku a konečně do fronty aut směrem k výjezdu z podzemního parkoviště. 

Vlastně je na tom i něco fascinujícího, být obklopen desítkami tisíc lidí, kteří si tohle užívají, být takhle totálně a naprosto mimo. Má to ale i jeden opravdu pozitivní aspekt, a tím je samozřejmě Žilvinas, kterého to baví, a být takhle spolu za večerním dobrodružstvím je parádní. Už hlídáme kdy se objeví lístky na finále Sparta-Slávia. 

Snažím se hledět si svého a příliš mentálně nebrousit do velkých a černých scénářů. Ať už je to válka, umělá inteligence nebo rakovina. Adéla zemřela před pár týdny, skvělá a odvážná Laura bojuje. Ale ani s tím nic neudělám, kromě toho že jí můžu přispět na léčení a přidat pár povzbudivých slov. 

Velikonoce jsme strávili na chalupě, postavil jsem s Žilvinasem zeď a rozvážel hromady hlíny, kterýma srovnávám a rozšiřuju dvorek. I když je to těžká a docela otravná práce, je hezké jak tím něco vzniká. Sel jsem taky různá semínka a koupal se v rybníku, byť je pořád vlastně dost zima. 

Přečkali jsme i velikonoční pondělí. Po hejtu na fotbal už tady nebudu rozvíjet další, ale ze všech přiblblých lidových tradic mi velikonoční šupání se vším co k tomu patří přijde jako jedna z těch nejblbějších. Ne nadarmo se „lidový“ dá často použít jako synonymum „hloupý“. 

Je to už takový dědkovsky nevraživý post, ale to se někdy nedá nic dělat. 

pátek, 31. března 2023 

Pondělí až středu jsme strávili v místnosti bez oken. Ve čtvrtek jsme letěli domů až pozdě večer, a tak jsme se rozhodli si to vynahradit. Protože oba s M. na našich cestách pokukujeme po terénních autech, půjčili jsme si nakonec Toyotu Hi-Lux, což tu lze a není to ani drahé. Nikdy jsem neřidil auto s volantem na pravé straně, ani auto veliké jako menší cisterna, a tak jsem se bál že někde vjedu do protisměru nebo něco či někoho přejedu. Ale zvyknout si na to bylo vlastně jednoduché a po pár kilometrech už mi to ani nepřišlo. 

Jeli jsme dál na jih přes idylické osady jako třeba Nordhoek, kam bych se klidně přestěhoval. Kilometr od moře, na druhé straně pár kilometrů k horám, uprostřed cesty lemované platanovými alejemi, vinice a farmy. U Mysu dobré naděje jsem sešel po schodech na Diaz beach na samotném jižním konci Afriky a byl jsem tam úplně sám. Ani jsem nepotřeboval plavky. Vlny a jejich zpětný tah měly sílu a voda byla studená, tak jsem to bral s respektem, páč bych se tam nikoho nedovolal. Mocný oceán, slaný vítr, skály okolo. Přede mnou nic, jen vodní plochy asi tak co by Evropu dvakrát přešel, a potom Antarktida. 

Zvláštní země, ta Jižní Afrika. Divoká cizí krajina, ale přesto v něčem domácká. Ty rány apartheidu se navíc dodnes zdají nezahojené, je to země velmi rozkročená. Na jedné straně překrásná idyla Nordhoeku, na straně druhé migranti bez domova, násilné a kriminální slumy a zahnisaná korupce. 

Rovněž tak zvláštní je po dvanáctihodinovém letu vystoupit ve stejné časové zóně. Odpoledne jsme si hráli doma s dětma. Přitom ještě ráno jsem z výšky jedenácti kilometrů sledoval jak se růžově rozednívá nad Saharou. 

neděle, 26. března 2023, Cape Town 

Přijel jsem v neděli asi o půl sedmé ráno, do hotelu se dostal asi v osm. Byl křepký slunečný den, nad městem ožívaly skály v mracích, ale já šel jen do sámošky Spar, koupil větší množství sušeného hovězího a pštrosího masa a velkou láhev sodovky a zašil se až do pozdního odpoledne v hotelovém pokoji. Asi bych se za to měl stydět, ale jsem na cestách moc rád zalezlej v hotelovém pokoji. Vždycky jsem rád byl doma. Nesmí se to samozřejmě přehánět, jinak by člověk začal blbnout, ale to základní nastavení bych si mohl aspoň přiznat. 

Teď běží soudcovský kulatý stůl, je tu skoro padesát soudců z 11 zemí. Vedle mě sedí ikonický soudce Richard Goldstone, kterého jsem sem pozval a on přišel. Je pozorný a chytrý, ale už blbě slyší. A tak dopadneme tak, že před ním na laptopu píšu co kdo říká a on to čte. V té místnosti, s jejich přízvuky, opravdu není jednoduché rozumět. Je zřejmé, že když jsi hluchej, najednou se svět kolem tebe odehrává, ale nejsi schopen ho pobrat. Stejně jako když ti chybí nějaký jiný smysl. Ale i s nejostřejšími smysly se kolem nás odehrává spousta věcí, které vůbec nejsme vybaveni vnímat. 

Je tu soudce s německým jménem z Namibie, chytrý a sympatický a tak charakteristicky zpomalený jako mi přijde Namibie samotná. Obrovská země, kde žije něco málo přes dva milióny lidí. V hlavním městě Windhoek se neděje nic, je slunečno a teplo ale ne horko, jen se rozlévá to krásné jihoafrické světlo a ohnutý jehličnan na náměstí se lehce hýbe ve větru. Nejdřív doleva, pak doprava.

Mně se tohle bezčasí moc líbí. Navíc válka, krize demokracie, všechny ty velké starosti současného světa, to všechno je najednou minimálně deset tisíc kilometrů daleko. Zambijský soudce zase zmínil pravdivý příběh, kterým chtěl ilustrovat tlak, kterému jsou soudci vystaveni. A i když by to jako historka o nepodařené sebevraždě k smíchu být nemělo, vlastně docela je.

Soudce se rozhodnul skoncovat se životem, přijel na most přes mocnou řeku Kafue, poslal manželce sms „I’m with the Lord now“ a skočil. Nějakou dobu tak plynul, až se někde zadrcnul o břeh a naznal že nejenže není mrtvý, ale stojí po pás ve vodě v místě, kde řeka přechází v mokřiny. „At that moment, reason prevailed“, konstatoval vypravěč, asi i proto, že si ponořený soudce všimnul že kolem něj se stahují krokodýli a hroši a pod vodou se mu o nohy otírají jedovatí vodní hadi. A tak stál jako socha, aby si ho nevšimli. A stál tak celou noc až do rána, kdy se rozednilo a konečně okolo jela malá kanoe, jejíž majitel soudce naložil a nechal ho zavolat ze svého telefonu, neboť jeho vlastní byl mokrý. Soudce zjistil, že si pamatuje jen jediné číslo, „and so he called that lady“ (upřesnil vypraveč – což byl další překvapivý a nedovysvětlený prvek) a nakonec to celé dopadlo dobře.  

pondělí, 20. března 2023

Ve čtvrtek jsme šli s Alelií na večeři a potom na koncert Hm do Café v lese. Tyhle večery jsou vzácné. Žiju v permanentní lehké únavě a spontánně se do města nevydáme. Jsme zaháčkováni na různá místa, je potřeba to předem naplánovat. Vždycky si říkáme, že bychom s tímhle režimem měli něco dělat, nějak ho narušit. Neboť sice máme pocit, že se nám tam nic dalšího nevejde a měsíce ubíhají jeden za druhým, ale za dvacet let – budeme-li my sami –  budeme vzpomínat jak jsme ještě tehdy mohli a nečinili. Takže z toho máme opět takové to tady a teď. Jenže do mého „tady“ se obvykle tlačí několik různých „teď“ najednou. A když náhodou ne, stejně nevím najednou co bych a neumím energii zacílit na jedno místo. K „tady“ a „teď“ zbývá tedy dořešit „jak“. 

Byl jsem od pátku do soboty na chalupě a věnoval se zemním pracím. Naznal jsem, že jsou to práce velice namáhavé a taky překvapivě pomalé. Při jejich vykonávání začne být člověku jasné, proč jsou ve většině společností kdesi na spodku žebříčku prestiže, případně jsou jimi pověřováni trestanci. Protože tohle nikdo asi opravdu dobrovolně dělat nechce. 

Nakonec jsem toho nestihnul ani půlku a musel jet na koncert VTM do Dejvické nádražky. Ten jsem odehrál, potkal se s Olgou B. a šel domů spát.

V neděli jsme byli na výletu v Lysolajích v pískovcové rokli Houska, podle parádní knihy o pražských ovocných sadech, kterou nedávno vydala skupina nadšenců. Potkali jsme tam Ondřeje Zapletala s dětma, anžto jsme mu náhodou parkovali před domem. Země je na samém prahu jara, začíná to pučet a objevují se tulipány a včeličky. Je to hezký čas plný potenciálu, alespoň pro přírodu. Já naopak za pár dnů jedu do Kapského města, kde tedy asi začíná podzim.