V pondělí ráno, ještě za tmy, jsem se přemlouval že nemá cenu vstávat páč, viď, určitě stejně bude pršet a je zbytečný chodit ven. Ale pak vykouknul obrovský úplněk na téměř čisté obloze a já věděl že musím. Za což jsem jako obvykle byl hned rád, protože jsem za necelou hodinu došel až k moři. Město bylo pořád spíš prázdné, jen tu a tam někdo šel do brzké práce, nebo tadyhle rozvážná psí babucha očuchávala jarní narcisky. Moře je kalné, větrné a severské, ale je to pořád moře se svou mocí a dálkou a vůněmi. Z pláže jsou vlevo v dálce vidět rotterdamské přístavní jeřáby, netušil jsem že je to tak blízko.