Těžko věřit, že jsme tu už přes dva týdny, rychle to utíká.
Žilvinas měl mezitím narozeniny, dostal skateboard, helmu, fotbalový míč a pár dalších drobností. Koupili jsme to na e-shopu z mobilu v posteli a přivezli to přímo sem k rybníku. Jednodušší než jít v Praze do obchodu.
Byl pátek a já byl po tom týdnu už celej upracovanej. Což je zvláštní, protože osm hodin denně popravdě nepracuju, a tak se zdá, že ten pocit námahy je opravdu většinou spíš psychický problém a neodpovídá nutně odvedené práci. Což znamená, že by to taky mentální cestou mělo jít změnit. Přemýšlím, co dělám obecně v pracovních činnostech dobře a hlavně co blbě, abych to třeba začal dělat líp. Tahle izolace (a možná i denní meditace) má aspoň tu pozitivní stránku, že se mi zdá, že mi do toho začínají vznikat nějaké náhledy.
Chodil jsem pracovat do horní ložnice, ale musel jsem tam kvůli tomu topit a stejně mi vždycky byla na začátku zima. Tak jsem experimentálně zůstal dole v naší jediné obydlené místnosti. Při videokonferencích je dobré, že je za mnou zrovna vidět mapa a kousek starého lampového rádia, což vzbouzí dojem, že jsem nejspíš někde ve vyhrazené pracovně. I když jsem ve skutečnosti schovaný za pověšeným bývalým psím hadrem u kamen v rohu.
Ve středu jsem byl v Praze, u rodičů jsem zůstal na večeři a povídal si s babulkou, ale jinak mi v tom městě bylo cize. Tady na chalupě je trochu opruz že voda je strašně železitá a nepitná, což souvisí i se zdejší bahnitou červenozemí, ale jinak bych tady klidně zůstal napořád. Pozoruhodné ovšem je, že tu mám přes den dokonce nějak míň času než doma, nebo toho aspoň míň stihnu a zaskočí mě že už je zase podvečer.
“Co je to?” ďoube Laime do pečeného kolečka cibule.
“To jsou jednorožčí bonbónky”, zkouším tu báječnou zeleninu zpropagovat.
Ďoub, ďoub.
“A není to cibule?”, ptá se Laime po chvíli pochybovačně.
“No jo”. Lhát tomu nevinnému dítěti do očí přece nebudu.
Úsměv.
“Tak cibuli nemám ráda”, uzavírá to Laime triumfálně.
Mimochodem, chce to ty meditační ideály převádět do běžného života, že ano. Všichni to víme. Každý den, každý moment. Jinak se to vlastně nepočítá. Je to jednodušší tady v klidu u lesa a mnohem složitější obklopen lidmi a věcmi ve městě. I proto je to teď taková vzácná příležitost si to trochu zaběhnout.