Ráno se probudím kolem půl sedmé, jdu se vyčůrat ven do křoví a podívám se jaký den začíná. Potom vevnitř obnovím oheň v kamnech, sednu si zpátky do postele a dvacet minut medituju. Jde to líp, i když se to soustředění zlepšuje pomalu. Ale zlepšuje se, aspoň v tomhle zdejším režimu. Pak jdu se psem, který jakožto městská psí holčička je i tady vděčný, když ho někdo venčí. Mezitím se vyklube Alelie a děti, nasnídáme se a kolem deváté začne Žilvinas domácí školu a já, pokud nejsem zrovna pan učitel (mám matematiku a angličtinu), jdu pracovat. Žilvinas kolem jedenácté vyběhne za sousedovic dětma, se kterýma s pauzou na oběd řádí po okolí až do tmy. Já jsem většinou v práci taky ponořený až do oběda a potom zase. Zabalím to kolem páté, překvapen že už je pět, a jdu dělat něco ven, například zalévat našich asi sedmdesát vysazených stromů, keřů a dalších převážně jedlých rostlinek. Už to zase začíná vysychat, vypadá to na další vyprahlé léto. Nebo stavět zeď. Nebo přesazovat sazenice. Slunce postupně mizí ze dvorku, pak je ještě na vrcholku louky, pak už jen na opukové skále pod hranou údolí a pak se začne stmívat – a je to paráda, že už se zase stmívá až kolem půl osmé! Je čas na večeři, do krajiny přichází šero a někdy mlha. Někdy jdu do horního lesa pro suchý strom, abychom nesahali na prémiovou zásobu tvrdého dřeva, kterou nám sem loni hodil Almela. Jak je to vyschlé, člověk unese na rameni překvapivě veliký kmen. Pak si k čištění zubů pustíme nějaký biják (dokoukali jsme Futuramu a posledních pár dní jedeme IT Crowd, což kupodivu děti baví, i v angličtině). Pak jdeme spát, já si čtu, ale většinou dost rychle vytuhnu.
A takhle, s drobnýma obměnana, teď vypadají naše dny.