Category: Deník

Je krásně a zima. Při troše štěstí přijdou dneska z Bojkovic stromy a keře a já budu mít důvod obratem vyrazit na chalupu je zasadit. Nějaké jabloně, myslím jedna hrušeň, jedlý jeřáb, tři druhy moruše, taky muchovník, mišpule, kdouloň a kalina. To bude radosti! 

Byl jsem na zakončení Jednoho světa, a to je vždycky fajn. Potkám tam pokaždé spoustu lidí, co normálně spíš nevídám, sociálně vzato je to rozhodně jeden z highlightů sezóny. Fajn lidi, takový oduševnělý mix ciferníků, kamarádi, známí, i neznámí, svět má možná přecejen šanci. Hodně mladých tváří. S Petrou a Sárou to doklábosíme až zhruba do půl druhé, pak jdu domů páč čtvrtek není sobota a například je třeba pracovat, žáno.

Tak Žilvinas jezdí na šlapacím kole. Když si vzpomenu co jsme na kolech jako malí vyváděli a kolikrát jsem si nabil hubu a představím si, že to všechno čeká i jeho, je to dost děsivé. Stejně jako jak jsme lezli po vyvýšených místech, běhali z kamenitých kopců bez dozoru, později chodili venku po nocích pít a nehlásili se dostatečně domů, courali po železničních tratích a rušných silnicích, mezi kamarády měli sem tam feťáka, stopovali po cizích zemích a podobně. 

Co naděláš. Můžeš se se pokusit dát mu doma dobrý základ tím, že vysvětlíš včas co je opravdu nebezpečný, ale zbytek je pro tebe jako rodiče dost mimo kontrolu. A projít si těmahle věcma je zase pro děti a adolescenty dost důležitý, jinak to na ně pravděpodobně přijde pozdějc a hůř. Rodiči tedy zbývá se zejména neposrat. Cvič si nelpění a zbytečně si nekaž dobré časy. Ale i když to všechno parádně víš, stejně se všelijakým hrůzným představám zcela neubráníš. 

Tahle druhá polovina třicátých let života je vůbec zajímavé období. Spousta věcí už tě tolik nerozhodí, ale přicházejí zase nové obavy, zhusta související právě s rodinou. Být fotr od fungující rodiny bych za nic na světě nevyměnil a tohle přichází holt s tím (ono to tedy velmi pravděpodobně přichází i s fotrovstvím od nefungující rodiny, a ještě s něčím navíc, takže bych nerad aby to vyznělo, že si stěžuju). 

A proto nechám planého mudrování a du.

Byl jsem na přehlídce ciderů v Meetfactory. Dobrý. I když, samozřejmě, ochutnávka tolika vzorků moonshine se svými sice přírodními, ale přecejen nečistotami, nezůstala bez následků. 

Abych tu životosprávu vyrovnal, vyzkoušel jsem v pátek a sobotu jednu hipísackou očistu, na kterou jsem se už nějakou dobu chystal. Den a noc nejíst je rozhodně dobrá cesta jak si provětrat hlavu. Taky dobrý. 

V sobotu jsem moderoval debatu na Jednom světě. K režisérovi filmu nějak produkcí nedotekla informace, že tam kromě něj bude ještě druhý host, což je samozřejmě chyba. Navíc host byl osoba poměrně protivná a názorově dost vzdálená, až se režisér ke konci rozloučil a odešel z pódia a ze sálu pryč. Byla to sranda. Ale pokud máte na výběr skvělou debatu, nudnou a takovouhle, je takováhle pořád ta druhá nejlepší, utěšoval jsem pak Ivu, která tím byla poněkud zdrblá. Pak jsem režiséra potkal ještě v Langhansu a nějak jsme si to dovysvětlili. Ti tísňáci jsou stejně mimořádně fajn parta, je mi mezi nima dobře, je to jako takový čerstvý vzduch, říkal jsem si, když jsem tam potkával kamarády a známý. Takže taky dobrý. 

Koupili jsme Žilvináskovi od Marka Lakomýho šlapací kolo. Žilvinásek na rovných lesních cestách u Jevan sedl na kolo a šlapal a jel. Pak i z takovýho kopce, kde sice zodpovědně brzdil, ale ke konci už to nějak nevyšlo když se vyhýbal smrkové větvičce a zahučel do mechu pod smrk. Dobrý, všechno dobrý, i ten první pád byl milosrdný a výchovný. 

Udělal jsem k obědu tacos s různýma salsama a pozdě odpoledne jsme se už zase čachtali s Martinem a dětma v bazénu. Takže taky dobrý.

Dočetl jsem Consolations of the Forest a začal buddhistickou příručku How to Practice. 

Čistej den, bude jaro. 

Petra K. dostala leukémii. 

Najednou bum, a máš svět vzhůru nohama. 

Může se to stát kdykoliv. 

O důvod víc neztrácet čas blbinama.

Začal nám Jeden svět. Byl jsem v Křižovatce na Homo Homini a bylo to pěkné, byť mi ten svět přišel trochu vzdálenější než dřív. Zdráhám se to kritizovat, i proto, že jsem to sám několik let pořádal, takže by to mělo takovou hloupou pachuť. Je to v pořádku, jedenáct kubánských vězňů si tu cenu zaslouží, třeba třetinu z nich jsem potkal a jsou to impozantní a odvážní lidi. Ale ta selekce zemí a témat, jakkoliv je nevyhnutelné se zaměřit jen na něco a jakkoliv jsou to země, kde problém nepochybně je, mi přijde s každým rokem o něco hůř obhajitelná. Ale těším se na festival, ten mi přijde opravdu mimořádný. 

Pak jsem šel do Lucerny, povídal si s Pepou Ostřanským o muzice a manažerech, ve dveřích jsem se ještě srazil s Never Sol, která šla z baletu (no pane!) a šel celkem spořádaně a brzo domů spát.  

Byl jsem dneska na obědě s Rosťou. Rosťa říkal hlavně se neposrat a nepanikařit. 

Zašel jsem se v pátek podívat na Katarziu do JazzDocku. Stihl jsem sice jen konec, ale to úplně stačilo, abych si připomněl jak je dobrá. V JazzDocku bylo plno. 

Bavili jsme se pak spolu na baru o producentech, ale jen chviličku, páč ona si musela jít balit věci a já pokračoval do RockCafé. Tam hrály nějaké crustpunkové kapely a i když mi nakonec čtyř stovek za lístek přišlo líto, poflakovat se v předsálí byl taky zajímavý zážitek. To úplně jiný publikum. Na Katarzii inťouši a mladí pražští Slováci podle vzhledu ze startovních příček korporátního světa, v RockCafé zahuleno a dělnická třída s obarvenýma hlavama, v bundách s nášivkama a ve vytahaných mikinách. Hunter Thompson napsal v Hell’s Angels postřeh o špatných vztazích mezi hipíky a bikery, který se mi od té doby občas vrací. Obě skupiny rebelují proti systému, ale zatímco hipíci jsou často děti z dobré společnosti, které si to tak vybraly, ale v podstatě se pořád mohou rozhodnout to dokázat i jako právníci nebo businessmani, motorkáři ve většině takovou volbu nemají, mají blíž k vrstvě, která je holt skoro vždycky spíš dole a jejich rebelie je často jejich jediná alternativa, kterou mají. 

Sobota byla klidná, pekl jsem pražmy v solné krustě a taky kalamáry jen tak naprudko na olivovém oleji a česneku a taky večer pizzu. 

Vytáhl jsem už dva druhy misa – jedno rýžové, jedno ječmenné. Obě dobrá, a to ječmenné je vysloveně skvělé! Musím si tenhle recept někam zaznamenat.   

V neděli jsme byli na výletě na bahnitých polích na začátku Českého středohoří. Terén nic moc, navíc celkem zima, ale už je ve vzduchu zase cítit, že jaro přecejen bude.  

Byli jsme s Martinem Ledvinou a dětma plavat, stává se z toho taková hezká nedělní tradice. Chtěl jsem natočit ten demáč, co už s sebou tahám v hlavě od prosincové Barmy, ale zase se mi to nepovedlo.

Napsat něco v přestupnej den, to si nencháš ujít, i když zrovna nemáš bůhvíco. 

Dny dál plynuly v mlze a já byl podrážděnej a nevěděl proč. Lezla na mě rýmička, tak jsem polykal gramové tabletky vitamínu C a hodně spal. A chodil plavat, to taky. Ty dny mi splývají. Teď už je to zase lepší. 

Byli jsme s Alelií na rande. To je vždycky fajn, jít s vlastní ženou na rande, a s dětskými prstíky v domácnosti je takových příležitostí pomálu. 

Byli jsme v Kváskovicích vyzvednout mámu, zase po dvou letech (teda, ne že ona tam byla dva roky, ale že my jsme tam dva roky nezavítali). Oni to tam mají tak hezký! Byť jim samozřejmě to čtvrtstoletí strávené na šumavském kopci i trochu leze na mozek. Pojal jsem plán postavit na chalupě pec, páč na tom prý dohromady nic není. A je fakt, že ta jejich tak funguje už řadu let. Tak jsem zvědavej. 

“V Tunisku tě dopravní policajti spíš zastaví když jedeš povolenou rychlostí. Je jim to podezřelý. Nikdo normálně limity nedodržuje, tak mají pocit, že jsi třeba ožralej”, povídal Selim.  

Olga s Dominikem se ohlásili z Yangonu. To jsem zvědavej co budou říkat a jestli mi tu Barmu ještě neomlátí o hlavu. 

Mlha se zvedá a jedeme dál.

Hele, necítím se v podstatě dobře. Cítím se špatně. Jednak na mě leze nějaká blbá rýma, ale to tolik nevadí. Spíš že trávím celý den v práci, která mě nebaví, kterou mám sklony flinkat a výsledky tomu už zase začínají odpovídat. Pak přijdu domů a padne na mě takový smutek a únava a podrážděnost. Musím se hlídat, abych neřval na psa a nebyl nepříjemný na Žilivnasa, což se mi daří jen do nějaké míry. Alelie si to v nějaké podobě slízne skoro vždycky. Pak jdu brzo spát a ráno zase znova. V tom dnu není nic na co bych se těšil. Jídlo, možná. 

Možná je to jen jakýsi dojezd po dvou nebo třech týdnech kalení. 

Ale cítím se opět bezvýchodně. Nevím co bych chtěl, ale tohle to není. Propadám se zase do amnézie, která u mě nastupuje v obdobích, kdy mi prožitky jsou spíš nepříjemné, takže je radši vytěsňuju. Takže se pak člověk potácí jako tělo bez duše.  

Je to opak mindfulness, opak toho co se snažím teď rozvíjet. 

Najdu někdy něco v čem budu dobrý a bude mě to živit a bavit?