Author: admin

Nenacházím čas psát, jsou to dost plné dny. 

Měli jsme koncert s Worm’s a Ester Valtrovou na lodi Kamina. 

Měli jsme koncert s VTM venku v Kaštanu a bylo to opět dost dobré. Naučil jsem se už asi dvaadvacet věcí, což v podstatě stačí a můžeme zkusit začít dělat něco nového. 

Měli jsme schůzku s Olgou a Davídkem Landštofem ohledně ILLE. 

Babulku odvezli na František se zánětem slinivky. Vypadá dobře, ale v tomhle věku samozřejmě už nic není jen tak. 

Pracovní agendy se hrnou jedna přes druhou. Trochu se obávám že něco přehlédneme a bude průšvih, ale zatím to všechno nějak probíhá. 

Byl jsem na snídani s RB. Překvapilo mě, že tenhle vyrovnanej a veselej člověk loni v červnu nejdřív šest týdnů nespal a potom skončil na psychiatrii s panickýma atakama a depresí. Teď už vypadá zase normálně, ale pořád bere prášky. Jak tomu předcházet? Tak mně by snad mohla trochu pomáhat muzika a taky hrabání se v hlíně a taky doufejme meditace, kterou musím co nejdřív znovu nastartovat. Jinak nevím.

Stavil se u nás na chalupě Marek Štys, poprvé od doby, kdy jsme ji od něj před osmi lety koupili. Docela koukal jak to tam všeobecně rozkvetlo a ptal se jestli si to zase nevyměníme zpátky. 

Když mám čas, což je málokdy, hraju na Žilvinasově počítači Red Dead Redemption 2, což je tedy skutečně monumentální počin. 

Minulý týden proběhl trochu v oparu. Odevzdal jsem ty dva důležité projekty. Začal Jeden svět a já se na zahájení jako obvykle potkal se spoustou lidí, z nichž velkou většinu vždycky rád vidím. V pátek jsem jel z práce rovnou na zkoušku VTM, potom rovnou na chalupu, v sobotu dopoledne do Karlových Varů mluvit na debatě regionálního Jednoho světa. Je otázka jestli to stojí za tu naftu jet hodinu tam a hodinu zpátky kvůli dvaceti minutám debaty, ale to není otázka pro mě, mě ten výlet bavil. Moderátor byl velmi dobře připravený a místo abychom se rovnou pustili do povídání o soudcích v Polsku mě na úvod zaskočil mým kompletním profesním i hudebním životopisem a pak vytáhnul odkudsi kytaru a donutil mě zahrát kus Vody živé. Pak jsem jel zase zpátky na chalupu, natáhnul čerpadlo do rybníku a asi tři hodiny napouštěl nádrže nahoře na louce a zaléval stromy, protože je už skoro měsíc krásné, ale velmi suché počasí. Začíná to rašit, kvete dřín, křivatec a orsej, vylézají narcisky a chystají se tulipány. Alelie a děti měli přijet v neděli ráno, ale probudili se nastydlí, tak jsem tam zůstal sám. Nečekaně se stavili Čedok s Káčou na motorce, pak jsem se sbalil a jel domů. 

Poslední dny se skoro každý den probudím nad ránem a převaluju se v obavách, v nichž figuruje válka, dva projekty které musím odevzdat, a jestli mám nastálo hrát s VTM. Je to nerovná směsice, ale zaměstnává mě to všechno. VTM jsem nakonec napsal že teda jo, aspoň abychom spolu udělali desku. Je fakt, že si tam přijdu tak nějak hudebně kompetentnější než třeba v ILLE a taky že nám to spolu opravdu dost dobře hraje. Tak proč tomu stát v cestě, aspoň na nějakou dobu. 

Na jarní prázdniny jsme původně chtěli jet do Neapole, ale nakonec jsme se díky všeobecné nejistotě rozhodli zůstat v dojezdové vzdálenosti. Taky bylo potřeba řešit péči o babulku, což jsme dopředu nevěděli, ale nakonec bylo užitečné, že jsme byli poblíž. Celou dobu jsou jasné, slunečné a chladné dny. Dva dny jsem strávil sám s Žilvinasem na chalupě, což bylo hezké a udělali jsme tam různé jarní práce, spálili listí a klacky, posekali dřevo. Potom jsme v Praze nabrali holky a jeli do penziónu v Pilníkově, který někde našla Alelie. Nejsme žádní lyžaři, ale tentokrát jsme s Žilvinasem dvě dopoledne strávili na sjezdovce. Šlo mu to hrozně dobře, přitom samostatně lyžoval poprvé v životě. Chodili jsme taky všichni po výletech, vyjeli lanovkou na Černou horu a šli sáňkařskýma trasama dolů, stavili jsme se na Prachovských skalách. 

Znáte takový ten pocit, kdy se koukáte na nějaký tísnivý film nebo čtete knihu a pak se ocitnete zpátky v realitě a ten pocit z vás spadne? Tak teď s válkou na Ukrajině to zažívám naopak, pravděpodobně spolu s mnoha dalšími. Kdykoliv se do něčeho ponořím, při vynoření přijde uvědomění a strach v břiše – ajo, tohle vlastně, ono se to opravdu děje. Nemůžu dělat zhola nic abych zvrátil běh věcí. Můžu pomáhat držet organizaci, abychom zase my mohli pomáhat uprchlíkům, ale jinak mě toho moc nenapadá. Na chalupu jsem navozil nějaké zásoby rýže, luštěnin, salámů, filtr na vodu. Jsou krásné, slunečné a chladné dny. Každou noc mrzne – už asi deset dnů, a kam předpověď dohlédne, bude dál. Každé hřiště je plné dětí, každý šťastný moment s rodinou má takový sladkobolný podtext, kde si oba s Alelií uvědomujeme, jak je to pěkné a že se věci mohou změnit. Ale neříkáme to nahlas, jednak abychom se nestrašili, za druhé i proto, abychom to nepřivolávali. Často si vzpomenu na popisy začátku druhé světové války z „Berlin Diary“ od Williama Shirera. Jak se v Berlíně taky ty první týdny a měsíce nic nedělo, lidi na dekách v parku, pikniky u jezer. A přitom, ne tak daleko, ta strašná mašina už byla nezastavitelně rozjetá a časem rozžvýkala všechno a všechny. Není to uklidňující, ale co naděláš. 

Noční můra na východě pokračuje. Rusům teče do bot, ale jsou to Rusové a zdaleka to nekončí. Dnes navrhují, že by s tím tedy jako přestali, pokud dostanou Krym, Donbas a taky že Ukrajina se nikdy nikam nepřidá. Úplně stejně hovořil Hitler těsně po vpádu do Polska. Že by tedy jako mohlo být příměří, když ovšem rovnou dostane všechno o co bojuje. Pořád úplně nevidím jak z toho všeho ven. Protože kromě toho že tohle Ukrajinci nepřijmou by pak byla jen otázka času kdy se Putin oklepe a začne nějaké další kolo, navíc poučen předchozími nezdary. Příbuzní v Rusku nevěří svým ukrajinským rodinám, že tam opravdu umírají lidé (a pokud jo, pak je určitě zabíjejí schválně sami ukrajinští nacisti). Moskevská babička mé kolegyni ze Lvova poslala z ruských médií mapu tajných biologických laboratoří USA na Ukrajině, že určitě budou vypouštět viry a že tedy mají ze Lvova zmizet. A nedá si vymluvit že to není pravda. V práci jsme se ujali několika skupin žen a dětí, kteří za různých okolností dorazily z různých míst. Svět obletělo video s emotivní Ukrajinkou, která jako Kassandra na tiskovce grilovala Borise Johnsona s tím, že se snaží zabránit třetí světové válce, ale ta už začala. Ta holka byla Daria Kaleniuk, velmi tvrdá a velmi správňácká šéfka ukrajinského Anti-Corruption Action Center, kterou dobře znám. Ještě dva dny předtím byla někde v Polsku a vypadalo to taky že skončí u nás, ale nakonec se vynořila v Londýně. Pořád je zatěžko domyslet, že se tohle všechno opravdu děje. 

Měli jsme první koncert s VTM v Baladě a bylo to opravdu hodně dobrý. Hraje nám to myslím dohromady fakt výborně a všeobecné gratulace se to zdály potvrzovat. Nějaká paní mě tam poznala z ILLE, což jsem v tomhle punkovým prostředí vůbec nečekal. Rozhodli jsme se vybrané peníze zdvojnásobit ještě svýma a poslat to celé na Ukrajinu, což vyšlo celkem asi na 25,000. 

Jak se ty věci rychle změní. Dneska tu máme plnohodnotnou válku na Ukrajině a Rusko v nukleární pohotovosti. Mně se to vůbec nelíbí, dokonce bych si troufnul říct, že mám velkej strach. Minimálně od té chvíle, co jsem viděl Putina mluvit, protože jsem poznal, že on tomu všemu doopravdy věří. Teď se namanévroval do kouta a hraje o všechno. A já teď nevidím jasnou cestu jak by se mohl vymanévrovat. A jestliže teď začne Rusko pod sankcema kolabovat ekonomicky, bude čím dál tím lákavější totální cesta nějaké Velké Vlastenecké Války 2. Rusové, nemaje na světě mnoho lepšího, se obecně rádi převléknou do kabátu spravedlivých a URÁÁÁ poběží proti zdi na zteč, aby tím dosáhli hrdinství. Jejich propaganda přesně tenhle zakořeněný a nebezpečný sentiment dlouhodobě dmýchá a ta zeď je Západ, tedy my. Nás mnógo, tam na počtu mrtvých moc nezáleží, a poslední v troskách přežije zase nejspíš Rus. Racionální vůdce by se z toho snažil vycouvat a všichni by mu rádi pomohli najít způsob jak to udělat a neztratit doma tvář. Ale tohle už racionální vůdce není a nemá mnoho manévrovacího prostoru. A i když se v historii stalo, že švihlého vůdce zastavilo a svrhlo jeho vlastní okolí, stávalo se to zřídka. Daleko častěji celá ta mašina kráčela za svým šílencem. Strašně rád se budu mýlit, ale ta dynamika se mi vůbec nelíbí. Tak jsme zatím aspoň poslali peníze, odnesli zdravotnický materiál do Skautského institutu, můžeme na chvíli uvolnit byt. I tohle je dobré cvičení – starat se tam kde můžeš něco udělat, ale nestresovat se příliš tam, kde je to zcela mimo tvé ruce. Ale jde to ztuha, zejména když myslíš na děti. Což myslíš pořád. 

Jinak ještě před tím vším hráli Alaverdi v Crossu v přestrojení za Dalajlámu, Masaryka a Rasputina a bylo to velmi pěkné. 

Byli jsme taky vyzvednout mámu v Kváskovicích, což bylo pěkné zrovna tak. Mně se tam ta krajina opravdu hodně líbí a nahoře na tom jejich kopci mezi žulovými kameny a břízkama se úplně tetelím přítomností. 

Byl jsem na chalupě, protože Jirka R. se zbavoval starých střešních tašek a já si je navozil do cesty, kde je potřeba materiálu neomezená. 

Kopnul jsem pod dubem a našel pramen. Krumpáč čvachtal a patnáct centimetrů pod zemí stála voda. 

První co vždycky brzy ráno na telefonu otevřu je BBC, abych se podíval jestli už není válka na Ukrajině. Válka viď. Taková nemyslitelná blbost. Taková antiteze všeho co za něco stojí. 

Zkoušíme s Alaverdi, zkoušíme s VTM, oběma se blíží koncerty. 

Dny plynou rytmem práce z domova. Při padesáti tisících případů omikronu denně se už pandemická pravidla a karantény rozsypaly do takového navzájem nepříliš propojeného kocourkovského chaosu, který mám pocit většina lidí už respektuje jen na nejnižší přípustné úrovni. Ono to vlastně ani jinak nejde. Jsem zvědavej jak na tuhle dobu budeme hledět třeba za pět let. 

Potkal jsem na ojedinělé recepci Šimona P. a po delší době jsme měli možnost si trochu popovídat. Bylo to fajn a přimělo mě to se na některé věci podívat jinak. Mimo jiné, že by bylo fajn, kdybychom jako rodina trochu víc cestovali, ať taky ty naše čučorky vidí že za tím naším prošlapaným místem existuje ještě úplně další a obrovský svět. 

Měli jsme druhou zkoušku s V.T. Marvin, o den později se Čedok s omluvou ozval, že se ráno poté pozitivně otestoval. Tak co už s tím. Půjčil jsem si od Maťa prémiovou bednu 1×12, hraje to líp než moje stará 4×12. Taky jsem nechal opravit aparát a vyměnit lampy. Hraje to opravdu hezky, i když to pořád vedle tý masivní basy má těžkou práci. Začínám váhat jestli s nima aspoň neudělat desku, aby po tom období něco zůstalo, ale to by znamenalo tam zůstat aspoň rok a okolnosti to můžou rychle vyřešit za mě, pokud někoho najdou než já se vyžvejknu. 

Na chalupu mě to teď ani neláká, hrozím se řešení toho neřešitelného železitého vrtu a rozježděné příjezdové cesty. Ono mě to asi ponoukne až bude čas sázet stromy a sazenice, ale teď tam ani není moc co dělat. 

Byl jsem na takovém setkání s ministrem zahraničí a skupinou slušných poslanců a senátorů a musím říct, že je hrozně osvěžující mít na vysokých funkcích nějaké lidi, se kterými lze celkem otevřeně a kvalifikovaně mluvit o důležitých zahraničních tématech. Přijde mi skvělé mít konečně v politice první opravdu polistopadovou generaci a přes všechny výhrady, které mám třeba k Pirátům, to nejsou lidi, kteří by tam primárně přišli z touhy po penězích. A to nakonec dělá nakonec obrovský rozdíl. Nechci je házet do jednoho pytle, ale většina mladých kádrů takové ODS, které jsem měl možnost poznat, byli v lepším případě takoví lišáci, nebo divní vypíglovaní ambiciózní manažírci, případně vyslovení hejhulové. Tohle je dobrá změna. Doufám, že ta vláda vydrží, aby taky stihli něco udělat. 

 V jiných sférách jsme měli taky zkoušku s Worm’s a šlo nám to hezky a byli u nás na návštěvě všichni Čermáci. Druhá zkouška VTM odpadla, ježto Kuláč má COVID. Přišel rozbor z nového vrtu a hodnoty železa a manganu jsou nejen skoro dvakrát horší než u toho původního, ale tak extrémní, že o takových žádná z oslovených firem na čištění vody zatím neslyšela. Tak budeme holt teď zkoumat různé možnosti a ohmatávat slepé uličky, doufaje že nakonec jedna vyjde. Ta voda je dlouhodobý a dost drahý opruz bez jasného konce, ale pořád je to z kategorie problémů v životě, kde vlastně o nic nejde.