Category: Deník

Strávil jsem večer a noc v Yangonu, skoro jako doma, akorát tentokrát v nezvykle nóbl hotelu Sedona, u jezera severně od centra. Teď jsem v Nay Pyi Taw, úplnou náhodou hned vedle hotelu, kde jsme byli loni touhle dobou. I ten je víc nóbl než ten loňský, a tak chodím ráno do bleděmodrého bazénu pod širým nebem, hned nad kalným rybníkem pod kvetoucími stromy, občas mi na záda ťukají kapky deště a pak trávím chvíle opřený o břeh té čiré vody a koukám do té špinavé dole, s tmavě zelenýma řasama a hnědými pulci. Je to příjemné a trochu perverzní, jako když koukáš ze saténového divanu na sirotčinec. A říkám si že právě tam je líheň života a ta má voda je naopak ta nepřirozená. Ale stejně bych tam neskočil. Asi hlavně proto, že líheň života znamená, že se to rychle točí a většina těch věcí co se tam mrcasí v brzké době chcípne. A to já bych při vší úctě ještě nerad. Jako bývá jinde v pokojích Bible, tady je na stole Buddhovo učení, barmsky a anglicky. Přijde mi to dobré – i s tou Biblí, a tím spíš s Buddhou. Cestovatelé bývají vykolejení a citlivější, a taky mají většinou po večerech čas nazbyt. Proč jim nepodsunout něco důležitýho.

 

Dražanová kdysi říkala, že pokud přijde Apokalypsa, začne nejspíš v Dubaji. Myslím, že měla pravdu. Letištní plocha je rozpálená, vzduch je horký a vlhký až si člověk nejdřív myslí, že na něj vane odfuk z motorů letadla, ale ono ne, takhle tady opravdu je.  Horizont je v kalném nahnědlém oparu a vysoko na obloze nad hangáry se vznáší přízračná svislá stříbrná linka – to je mrakodrap Burj Khalifa, jako fata morgana nad pouští. A ten obrovský a pitomý luxus uvnitř, sporťáky a vodopády a zlato. A ty skupinky pákistánských a bangladéšských a bůhvíjakých dalších dělníků, co se v oranžových vestách a žlutých přilbách choulí do prachu betonových stínů venku.

 

Bydlím na úplném konečku Dakaru, ve čtvrti Almadies, taková kosa poloostrovu vystrčená do Atlantiku. Je tu vítr, slunce a takový skoro snový klid – jen vlny hučí u pobřeží a všude taková specifická připečená palmová vůně. Dojdeš na kraj pláže, na oblé černé balvany a stojíš na nejzápadnějším místě celé Afriky. Přede mnou – Amerika. Doleva – Antarktida. Vítr duje a v něm balancují ptáci – havrani, dravci, racci, i takoví zvláštní štíhlí na první pohled afričtí. Z balvanů to sledují obrnění černí krabi. Je tu taky obrovský opuštěný hotel, kdysi snad Sheraton. Zarostlá nádvoří, zející okna pokojů, prázdné bazény, je to postapokalyptické a jen tak to tam leží. Všude okolo je něco rozestaveného, ale většinou to vypadá, že stavbu zase opustili. Tady stojí zeď cementových pytlů, tadyhle se vylil beton ze svahu a vytvořilo to takový betonopád, vzácný to přírodní úkaz. Všude čouhají ze země železné pruty. Můj hotel je ošumělý a není to ani tak levné, ale je to tam příjemné a hlavně je to přímo naproti hotelu s konferencí. Ten je víc nóbl, ale i tady je vidět, že své nejlepší dny má už za sebou. Trocha ošuntělosti je tu holt asi industry standard. Mně to nevadí.

Každou noc mě poštípou komáři. Bůhví odkud ty mrchy lezou. Doufám, že si nepřivezu malárii.

Jinak se mi hodně stýská po rodině, rád bych tam byl Alelii po boku a říkám si jestli tahle cesta vůbec stála za to. Navíc už za týden a kousek pojedu zase jinam. Jako často v takové situaci, obcházejí mě pocity viny. Třeba takový Žilvinas – jak je to pěkné když se ke mně přitulí! Bylo mu právě šest, jak dlouho mi bude ještě vůbec o nějaký tulení stát? Nechápu jak to dělají lidi jako Marek Štys, který je pryč snad polovinu času.

 

Mám tu opravdu dlouhý přestup, tak jsem se vydal do města. Byl jsem tu už dvakrát, ale hrozně dávno – naposledy v roce 2001, pokud se nepletu. Měli jsme tehdy domluvenou dovolenou a musel jsem kvůli tomu utéct z nahrávání s Lenkou a Jazem Colemanem. Lisabon dneska vypadá kosmopolitněji než si ho pamatuju – dobré hipsterské jídlo, farmářské trhy, turisté všude. Šel jsem do botanické zahrady a taky do přilehlého přírodovědného muzea, chodil nazdařbůh ulicemi, až jsem to všechno obešel jedenapůlkrát dokola a jel zase na letiště.  

 

Nějak se k těm zápiskům poslední dobou nedostávám. Tak aspoň pár zapamatováníhodných momentů posledních několika týdnů:

Hráli jsme na Tranzistor revue na Kampě a bylo to pěkné. Almelovi se zasekl můj kapodastr pod pedál whammy, takže ho nemohl došlápnout až do čisté oktávy, což je dost kuriózní nehoda. Byly z toho dost inovativní freejazzové zvuky

Zkoušeli jsme s Worm’s Rafination a já během zkoušky přišel o hlas a druhý den proležel v posteli. Kupodivu jsem toho udělal víc než kdybych seděl v kanceláři. Zase to rychle bylo pryč. Doma smrkáme a kašleme na střídačku všichni.

Jaro šláplo na plyn a ze dne na den je teplo jako v létě a všechno raší o sto šest. Byl jsem na chalupě s Žilvinasem na otočku a minulý víkend poprvé všichni spolu. Děti si hrály na písku, Alelie plela záhonky, já nosil dřevo. Ráno jsme snídali v bleděmodré ložnici a já si říkal, že nic víc vlastně v životě nepotřebuju.

Bylo taky potřeba tam zavézt podlahové topení a starý kočárek, a tak jsem jeden den vyrazil v pět ráno, byl tam před šestou, ptáci zpívali a začínal krásný den. Hodinu jsem opravoval zděř kamen kamnářskou maltou a dělal další drobnosti, a doma v Praze byl zase na snídani, kdy normální den vlastně teprve začínal. Mám pocit, že jsem objevil model, který budu rád oprakovat. Pak budu sedět v Praze u snídaně a budu si říkat “jako by se mi nad ránem zdál takový krásný sen, jak kosím louku pod lesem a začíná letní den!” Taky jsem tam teď jednou jel rovnou z práce a v parku u ní zrovna prořezávali stromy, a tak jsem naložil kufr kombíku až po střechu tvrdým dubovým dřevem. Tomu se říká vozit dříví do lesa.

Taky se konečně překládá elektrické vedení, při kteréžto příležitosti se zjistilo, že naše příjezdová cesta je asi o dva metry jinde než by měla být. Tak uvidíme jak s tím dál. Od června se staví rybník.

Seděl jsem s toy_box a jejíma dvojčatama na trávě v parku, je to vždycky fajn ji vidět a neviděli jsme od tvorby obalu pro In Fermentation, což je už něco přes rok. Zrovna otevřela výstavu v Českém Krumlově a teď se prozměnu chystá na přátelský turnaj v kickboxu, ta činorodá žena.

“Na druhé straně” je od svého nasazení už pět týdnů na prvním místě Velké sedmy Rádia 1, z čehož mám pochopitelně radost. Jinak je na kapelní frontě klid až se člověk diví. Ale já se kvůli tomu nebudu stresovat.

V Gaziantepu je jaro, zeleno a teplo tak akorát. Od loňska se to tu nezměnilo, nebo se mi to aspoň nezdá. Aleppo je vzdušnou čarou šedesát kilometrů daleko, což je pořád zvláštní představa. Ale já trávím skoro všechen čas v hotelu.

Chili rychle přerůstá truhlíky a já přemýšlím co se všema těma rostlinkama dělat než je budu moct vysadit venku. Rostou i superrajčata vyšlechtěná na University of Florida, jejichž semínka od nich získal Tomáš Vachuda a podělil se.