Strávil jsem večer a noc v Yangonu, skoro jako doma, akorát tentokrát v nezvykle nóbl hotelu Sedona, u jezera severně od centra. Teď jsem v Nay Pyi Taw, úplnou náhodou hned vedle hotelu, kde jsme byli loni touhle dobou. I ten je víc nóbl než ten loňský, a tak chodím ráno do bleděmodrého bazénu pod širým nebem, hned nad kalným rybníkem pod kvetoucími stromy, občas mi na záda ťukají kapky deště a pak trávím chvíle opřený o břeh té čiré vody a koukám do té špinavé dole, s tmavě zelenýma řasama a hnědými pulci. Je to příjemné a trochu perverzní, jako když koukáš ze saténového divanu na sirotčinec. A říkám si že právě tam je líheň života a ta má voda je naopak ta nepřirozená. Ale stejně bych tam neskočil. Asi hlavně proto, že líheň života znamená, že se to rychle točí a většina těch věcí co se tam mrcasí v brzké době chcípne. A to já bych při vší úctě ještě nerad. Jako bývá jinde v pokojích Bible, tady je na stole Buddhovo učení, barmsky a anglicky. Přijde mi to dobré – i s tou Biblí, a tím spíš s Buddhou. Cestovatelé bývají vykolejení a citlivější, a taky mají většinou po večerech čas nazbyt. Proč jim nepodsunout něco důležitýho.