pondělí, 7. května 2018, Dakar

Bydlím na úplném konečku Dakaru, ve čtvrti Almadies, taková kosa poloostrovu vystrčená do Atlantiku. Je tu vítr, slunce a takový skoro snový klid – jen vlny hučí u pobřeží a všude taková specifická připečená palmová vůně. Dojdeš na kraj pláže, na oblé černé balvany a stojíš na nejzápadnějším místě celé Afriky. Přede mnou – Amerika. Doleva – Antarktida. Vítr duje a v něm balancují ptáci – havrani, dravci, racci, i takoví zvláštní štíhlí na první pohled afričtí. Z balvanů to sledují obrnění černí krabi. Je tu taky obrovský opuštěný hotel, kdysi snad Sheraton. Zarostlá nádvoří, zející okna pokojů, prázdné bazény, je to postapokalyptické a jen tak to tam leží. Všude okolo je něco rozestaveného, ale většinou to vypadá, že stavbu zase opustili. Tady stojí zeď cementových pytlů, tadyhle se vylil beton ze svahu a vytvořilo to takový betonopád, vzácný to přírodní úkaz. Všude čouhají ze země železné pruty. Můj hotel je ošumělý a není to ani tak levné, ale je to tam příjemné a hlavně je to přímo naproti hotelu s konferencí. Ten je víc nóbl, ale i tady je vidět, že své nejlepší dny má už za sebou. Trocha ošuntělosti je tu holt asi industry standard. Mně to nevadí.

Každou noc mě poštípou komáři. Bůhví odkud ty mrchy lezou. Doufám, že si nepřivezu malárii.

Jinak se mi hodně stýská po rodině, rád bych tam byl Alelii po boku a říkám si jestli tahle cesta vůbec stála za to. Navíc už za týden a kousek pojedu zase jinam. Jako často v takové situaci, obcházejí mě pocity viny. Třeba takový Žilvinas – jak je to pěkné když se ke mně přitulí! Bylo mu právě šest, jak dlouho mi bude ještě vůbec o nějaký tulení stát? Nechápu jak to dělají lidi jako Marek Štys, který je pryč snad polovinu času.

 

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.