sobota, 21. května 2022

Babulku zase přivezli a skoro až kupodivu funguje doma zase jako dřív. Vyžaduje to tedy vzrůstající úsilí najatých ošetřovatelek a potom především mojí mámy,  Albertiny a Alelie, a teď k tomu navíc žlučníkovou dietu. Žlučníková diety nic neléčí, jen zpomalí vylučování žluči, takže se další žlučové kameny – kterých tam má babulka požehnaně a operovat se v tomhle věku už nedají – tak snadno znovu nezaseknou ve žlučovodu. Ale dřív nebo později se to asi stane znovu, pokud se nestane mezitím něco jiného. Babulka už se kromě týdenní koupele pohybuje pouze na čtverečním metru mezi postelí, křeslem a židlí s nočníkem a s oblibou hovoří o tom, že takhle dlouho neplánovala žít a že už by tu možná ani radši nebyla. A člověk se neubrání myšlence jestli by přecejen nějaká forma eutanazie dostupná pro lidi v takové situaci nebyla pro ně lepší než tohle čekání. 

V kteréžto souvislosti stojí za smutnou zmínku, že Michael Kyjonka, který se někdy začátkem týdne ztratil a potom se stal regulérní pohřešovanou osobou, se předevčírem v noci zabil. Já bych to do něj neřekl, ale zase tak dobře jsem ho neznal. Přijímal mě do CZEPSu, měl dost zajímavý background který kombinoval armádní hodnost v pozici právníka se zahradničením a určitě ještě spoustu jiných věcí, o nichž nevím. Je mi to líto. 

Jinak pokračují velice nabité dny, až se člověk skoro cítí občas vláčen těmi agendami, do kterých se zaháčkoval. A agendy pádí, háček se zasekne do pysku a táhne mě za sebou. 

Tak jsme hráli s VTM Na Marjáně, kde jsme shodou okolností měli první koncert s Alaverdi před Wohnout v roce 2007. Tentokrát to ale za moc nestálo, i když my jsme se toho zhostili docela dobře. Ale jakmile člověk stojí na pódiu a hlavou mu běží co tam vlastně dělá a jak by chtěl být někde jinde, je to v rokenrolu dost antiklimaktické. 

Slíbil jsem Olze nahrát kytaru do dema, ale už asi dva týdny se k tomu nemůžu dostat. 

Jel jsem do Stockholmu, bydlel v cele v bývalé věznici Långholmen, byl po strašně dlouhé době běhat po tom krásném ostrovu plném stromů a mol s motorovými čluny s dřevěnou palubou. Nakonec jsem našel čas si udělat po Stockholmu delší procházku a znovu naznal, že je mi Švédsko blízké, aspoň tedy na jaře a v létě. Švédové mi taky přijdou v porovnání s Nory a Finy nám relativně nejbližší. Je mi blízká i ta jednoduchost a neokázalost. A ta čistá sladká voda všude a ty šedorůžové žulové balvany! Kromě toho nám tam dávali hrozně dobré jídlo – z celkem prostých ingrediencí, ale hrozně dobře, vkusně a nápaditě udělané. Sezónní, čerstvé, lokální. S výjimkou ryb a škeblí přitom máme všechno co oni, a proto jsme hned po návratu objednal ne jednu, ale hned dvě kuchařky o moderní severské kuchyni. 

Tou dobou jsem už byl značně vyždímanej. V práci se mi chtělo fňukat kolik toho je najednou, ale asi jsem v tom už přecejen o něco zkušenější a vím, že stačí ty věci postupně odbavovat a jakmile jich ubyde jen pár, ten přetížený dojem se zase výrazně zvedne. Takže jsem nakonec ani nefňukal. A teď jsem se dvě noci po sobě slušně vyspal, dneska odbavil velkou část jednoho velkého projektu a všechny ty ostatní, co čekají zase v pondělí, se zdají o něco zvládnutelnější. Včetně extravagancí, jako je cesta, na které mezi nedělí a pátkem (počítáme-li i přestupy) navštívím Amsterdam, Nairobi, Lusaka, Johannesburg a Gaborone. 

Teď jsme ovšem na chalupě a mně to velmi prospívá. Žilvinas spí se sousedovic dětmi ve stanu u nás na dvorku, my s Alelií buď pracujeme nebo všelijak čaprčíme po louce. Tenhle květnový spurt trávy a plevele je děsivý, všechno to jede jako blázen, bršlice klidně prorazí třiceticentimetrový slaměný mulč a ty naše různé sazeničky na hodně místech začínají bojovat o život. Letos to v tomhle smyslu rozhodně bude zápas s divočinou. Hodně nových stromů poprvé kvete a vypadá to obecně letos na dobrou úrodu jablek. Květy kdoule jsou takové růžové, skoro jako slézová růže. Sazenice dýní naopak s výjimkou dvou nebo tří pochcípaly. 

Domluvil jsem se s Lukášem z vesnice, že nám na příjezdovou cestu vyklopí čtyři valníky starých střešních tašek, kterých se potřebuje zbavit. On to udělal, ale pak tam ještě přijel s bagrem a strávil sobotu tím, že je všelijak rozhrabával a rozjížděl, až tu cestu v podstatě celou zrekonstruoval a na pár místech ještě výrazně vylepšil. A nevnutil jsem mu za to ani peníze na tu naftu. 

Opravil jsem solární sušárnu na ovoce, kterou sejmul vítr loni na podzim a já byl dlouho příliš demoralizován ji znova stavět. Navrch jsem dal střešní tašky, přichytil jsem ji železnými tyčemi do země a svrchu ještě natáhl k zemi horolezecká lana a myslím, že by to snad už mohlo i držet. Sekám trávu traktůrkem Cub Cadet, a i když si při tom člověk nevyhnutelně připadá trochu jako prďola, je to ohromná úspora práce a tu louku bych jiným způsobem nedal už vůbec. 

Týdny s háčkem v pysku zdaleka nekončí, ale cítím se zase o něco lépe vybaven jim čelit. 

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.