Tohle bude takovej ufňukanej příběh o jednom luxusním problému prvního světa, ale v něm obecně platné a důležité poučení.
Když to začalo vypadat, že na našem autě zvaném Hautala se brzy objeví závada, kterou už nebude mít smysl opravovat, rozhodli jsme se pořídit auto novější. Asi tedy zase Ford, protože jsou relativně levné a máme ve Vinoři spolehlivého dealera a opraváře, který navíc všechno zařídí. Pošilhával jsem ale taky po kombíku Volvo XC70, protože se mi vždycky líbily a ta čtyřkolka by se nám na chalupu docela hodila. Akorát ty přetočené tachometry v autobazarech, neznámý původ, vyšší cenová kategorie a tak dále. Pak jsem náhodou narazil na jeden inzerát za stejné peníze, kde tomu Volvu bylo sice deset let, ale bylo úžasně zachovalé s extrémně malým nájezdem, pořád v garáži, první majitel, dvoje kola, prostě skoro až podezřele dobré. S tím člověkem jsem se sešel a ukázalo se, že neuvěřitelnou shodou okolností pracoval před dvaceti lety pro stejnou miniorganizaci jako já teď a všechny ty deklarované parametry toho auta se ukázaly jako pravdivé. Zkrátka pokud mi vesmír chtěl usnadnit přechod na jinou značku a koupi neznámého kusu, víc už mi naproti jít nemohl. Já se ale přesto rozhodnul pro toho Forda, protože je větší což je praktické, znám ten servis a to přepisování papírů bude o dost jednodušší. No, a od té doby toho lituju. A pokaždé když sedám do auta a pokaždé když vidím to stejné Volvo na ulici, vyskočí mi hlavě hořké „kurvadrát!“, i když se za to kvůli takové prkotině stydím.
Ta lekce z toho pro mě zní, že sňatky z rozumu jsou na houby. A že nemám potlačovat intuici na úkor praktikálií, protože toho pak budu litovat.
Jsem rád, že jsem takové poučení ze špatné volby dostal na tak triviálním problému jako jestli mít stříbrný nebo černý auto. Kdybych neposlechl intuici třeba při změně práce nebo výběru ženy (v obou případech jsem to naštěstí udělal, i když to v ten moment nebyla praktická volba), bylo by to mnohem horší. Tak se budu snažit si to pamatovat i nadále.