Protože v pátek byly pololetní prázdniny a já si vzal volno, měli jsme dlouhý víkend. Odcházel jsem na něj s docela dobrým pocitem, že většinu urgentních věcí se podařilo z mého pracovního stolu minulý týden odbavit. Ty další čekaly až na dnešek, kdy to zase všechno jede dál.
Byli jsme na výletě v Kutné hoře na krásné výstavě o Jiřím Trnkovi a cestou taky vyzvednout kůly do cesty v lesnickém závodě nedaleko. Všude smrky, déšť a překládání balíku z ještěrky do kufru auta na blátivém parkovišti. Jakmile jsme dorazili do Kutné hory, vyšlo slunce a od té doby bylo až do neděle skoro patnáct stupňů. Alelie měla večer s holkama draní peří a já hlídal děti.
V sobotu jsem odvezl kůly na chalupu, otevřel všechna okna a dveře do teplého vlhkého vzduchu a ze škvír v oknech vypadala polozmrzlá ale živá čínská slunéčka. A jako obvykle když nemá smysl se pouštět do ničeho většího a nechci se umazat hlínou, chodil jsem bludně po dvoře a po louce a v duchu si dělal poznámky co kde na jaře zastřihnout, zasadit, opravit, vyhrabat, přišroubovat. Bude jaro, těším se na něj, i když to zatím vypadá na další strašidelně suchý rok. Jeden z největších projektů na letošek tak bude zalévání nových stromů a sazenic, protože jinak to asi nedají.
V neděli jsme chtěli jít s Žilvinasem na větší túru, ale nakonec jsme zůstali doma. Povídali jsme si všichni čtyři o lecčems, včetně toho jaké by to asi bylo mít třetího sourozence. Žilvinas to rázně odmítnul.
„Ale bylo by ti líto kdyby tu nebyla Laime“, říká mu Alelie.
„A já bych byla smutná kde jsem!“, dává to Laime do perspektivy.