Dny jsou naplněné od rána do večera schůzkama; pokud potom ještě můžu, jdu psát barmský projekt. Probouzím se s mlhavýma pochybnostma co tu dělám, ale během první schůzky a druhého kafe se to většinou rozpustí. Projekt jsem dopsal, i když z něj nemám tak dobrý pocit jako před čtyřmi lety. Ten předchozí z těch asi šedesáti projektů skončil na prvním místě, což mě dost překvapilo. Tak snad tenhle doleze aspoň přes čáru. Ale i časy se mění, takže člověk nikdy neví.
K. mi v něčem připomíná L. kdyby nebyla taková bábovka. Krásná holka, takovým čistým způsobem, vůbec nenosí makeup. Vzdělaná a intelektuální a taková jaksi celkově na úrovni – elegantně oblečená, dělala právničku támhle a na mezinárodním tribunálu tuhle, správně drží vidličku, je předurčena k tomu aby se její vkusně vybrané punčocháče třely o kožené sedačky kvalitních vozů a prsty hladila ušlechtilé kovy diskrétních barev. Je to vlastně normální holka a umí chytnout rukou mouchu v letu, ale je to zároveň i jiná lidská třída, a kromě toho už i jiná generace co má skoro urážlivě pozdní data narození – v tomto případě 1990.
Jedeme zpátky na letiště, izraelští profileři spatří blízkovýchodní razítka v pasu a uslyší o Ramalláhu a hned si nás všechny čtyři vytáhnou na důkladnější péči. Ale s tím jsme počítali a vlastně člověk tenhle jejich systém i trochu obdivuje – nesmlouvavý, ale celou dobu zdvořilý a podle všeho dost efektivní. Být ovšem Palestinec nebo nějaká jiná podezřelá národnost, byla by ta péče asi ještě větší a možná ne tak zdvořilá. V našem případě pořád v podstatě chtějí abychom se někdy vrátili a taky abychom je po Evropě pokud možno nepomlouvali.