Cesta byla bohatá na zvláštní sny.
Přišel jsem do práce v koních. Šel jsem po dlouhé chodbě a velmi nahlas to klapalo.
Byli jsme s kamarády, snad s Worm’s, na přestupu v Hong Kongu, ale vypadalo to tam úplně jinak – velký přístav a trajekty, museli jsme taky přestupovat mezi trasami metra, které ale viselo ve vzduchu. Já je trochu provázel, že už jsem tam jednou byl. Chtěli jsme se podívat do Victoria Parku na výročí Tiananmenu, ale když jsme nastoupili na trajekt, bylo to vlastně jen takové velké surfové prkno, které se pod naší vahou potopilo a my museli v tom doku doplavat ke břehu a vyškrábat se ven. Naštěstí tam bya čistá voda. Pak jsme zase už jeli na letiště a já si uvědomil, že jsme vlastně chtěli do toho Victoria Parku a teď už to nestihneme. (zpětně mi dochází, že to místo, kde jsme se potopili, bylo velmi podobné tomu, kde jsem se skutečně koupal o pár dní později cestou domů. Což je pozoruhodné.)
Našel jsem dvě pěkná horská kola v kontejneru.
Taky jsem se probudil nedlouho po usnutí s hrozivou představou nástupu druhé světové války a toho utrpení, které znamenala pro tak nezměrný počet lidí.
Taky jsem promlouval do duše nějaké zarputilé biomatce, která se chystala dělat nějaké problémy v jinak dobře fungující škole – že to nakonec poškodí hlavně ty děti a tak dále. Ale bylo to zároveň nějaké natáčení filmu, protože jsme tu situaci, kdy ona vchází do vestibulu školy a já tam na ni čekám, sjížděli nadvakrát a z různých úhlů.