Volno pokračovalo další dva dny, ale mám nějak pocit, že jsem to potřeboval. Dneska se cítím odpočatý a zaostřený, což zatím tady moc ten případ nebyl. Možná proto, že jsme tady v Taungoo stranou města a v noci je tu ticho.
Taungoo je bývalé královské město, z něhož zůstal vodní příkop okolo – ohromný čtverec o straně dva kilometry. Taky takové jezero uvnitř, u nějž pravděpodobně někdy dřív stál palác. Autem to sem z Yangonu trvá asi čtyři hodiny, ale my jsme si s Tomášem a Chrisem samozřejmě radši přivstali na pátou a jeli vlakem. Lístek do „upper class“ stojí v přepočtu šedesát korun, je tam rozvrzaná ale velká a docela pohodlná sedačka a otevřené okno, odkud lze sledovat barmský venkov a vesnice. Člověk na to má šest a půl hodiny, protože vlaky zřídka jezdí víc než čtyřicet kilometrů za hodinu – z dobrých důvodů, i při té čtyřicítce se strašidelně houpou a natřásají. Na mnoha místech podél trati teď byly čerstvě složené ohromné valy štěrku a pražců, tak se to možná brzy změní. Krajina je tou cestou taková zemědělská rovina a rolníci touhle dobou pilně orají za pomoci buvolů nebo starožitných motorových pluhů. Množství odpadků kolem vesnic je smutné – je to opravdu neuvěřitelný a zoufale neodstranitelný bordel.