Dal jsem si dva dny volno, to znamená že jsem se po večerech nepokoušel dohánět věci z Prahy. Trochu mi tím stoupla úzkost jak je zvládnu, protože u některých ani pořádně nevím jak na to, ale obecně jsem rád že jsem to udělal, snad jsem si tím trochu odpočinul. Tahle cesta vyšla tak, že není ani jeden den volno – je buď program nebo přesun. Oboje zabere den až do večeře, a po ní už není síla na nic moc jiného než telefonát domů (což je mimochodem stále fascinující – koho by napadlo, že budeme mít videohovory přes celý svět a že to navíc nebude stát ani korunu). Laime se úvodem vždycky dojemně ptá jestli přijedu domů.
Po Pyaponu jsme byli ještě v Pathein, v takovým na naše poměry celkem nóbl hotelu, páč vhodný klášter jsme nenašli.
V noci se mi zdálo, že jsem potřeboval pracovně zaletět na nějaké jednání do Tel Avivu a rozhodl se s sebou vzít Žilvináska aby se podíval k moři. A když jsme dorazili autobusem na letiště, uvědomil jsem si, že o tom jednání nemám žádný bližší informace – že tu letenku jsem sice koupil už dřív, ale vlastně ani nevím jestli je to jednání potvrzený, natož jestli někdo bookoval nějakej hotel a tak dále. Došlo mi, že s takhle mlhavým plánem jsou naše šance projít přes důkladnou izraelskou letištní kontrolu minimální. S tím jsem se probudil.