Často se snažím letět domů přes noc, abych tam byl už ráno. Teprve poslední dobou mě napadá, že to možná zase tak chytré není, protože pak člověk v noci většinou skoro vůbec nespí. Takže je pak tatínek od rána sice doma, ale poněkud zombík. Včera jsem se bůhvíproč vzbudil už ve čtyři ráno, prožil den, zašel do starého města nakoupit pistácie, baklavu pro paní Charvátovou která ji ráda, oříšky, semínka, bulgur, čočku, rejži, cizrnu, fazole, baklažány a okurky a pak čekal v pokoji na odvoz na letiště.
Ve tři ráno jsme se podle plánu vznesli, ale při startu jsme vcucli ptáka, takže jsme asi za čtvrt hodiny zase přistáli aby na zemi omrkli motory. Taky bylo třeba zase doplnit palivo. Mezitím někdo nejspíš z pověrčivosti vystoupil že už znovu nepojede, takže bylo potřeba zkontrolovat všechna příruční zavazadla, jestli tam náhodou nenechal nějaké s bombou. Následkem toho jsme se na tom dvouhodinovém letu zpozdili o dvě hodiny a letadlo do Prahy jsem viděl v Istanbulu akorát couvat od gejtu. Služby na novém letišti jsou zatím dost blbé. Takže teď tu sedím u kafe, je deset ráno a já jsem zombík co je vzhůru už třicet hodin.
Vlastně mě tentokrát docela baví i ten muslimský svět. Má v sobě takovou nějakou starobylou ctihodnost a pospolitost, kterou už u nás pozorovat moc nejde.