pátek, 7. června 2019

Jsem moc rád doma, i když jet lag byl tentokrát jako řemen. Do postele jsem se dostal ve středu v jednu ráno a probudil se už ve čtyři – kvůli časovému posunu a taky pracovními stresy. Ten výraz Laime, když se probudila a zjistila že jsem se kde se vzal tu se vzal v posteli, byl k nezaplacení. Šel jsem do práce, ale asi jsem to neměl dělat, a tak jsem šel po obědě zase domů. Odpadnul jsem hned v podvečer a teprve ve čtvrtek jsem se cítil plusminus normálně.

barmské sny

Cesta byla bohatá na zvláštní sny.

Přišel jsem do práce v koních. Šel jsem po dlouhé chodbě a velmi nahlas to klapalo.

Byli jsme s kamarády, snad s Worm’s, na přestupu v Hong Kongu, ale vypadalo to tam úplně jinak – velký přístav a trajekty, museli jsme taky přestupovat mezi trasami metra, které ale viselo ve vzduchu. Já je trochu provázel, že už jsem tam jednou byl. Chtěli jsme se podívat do Victoria Parku na výročí Tiananmenu, ale když jsme nastoupili na trajekt, bylo to vlastně jen takové velké surfové prkno, které se pod naší vahou potopilo a my museli v tom doku doplavat ke břehu a vyškrábat se ven. Naštěstí tam bya čistá voda. Pak jsme zase už jeli na letiště a já si uvědomil, že jsme vlastně chtěli do toho Victoria Parku a teď už to nestihneme. (zpětně mi dochází, že to místo, kde jsme se potopili, bylo velmi podobné tomu, kde jsem se skutečně koupal o pár dní později cestou domů. Což je pozoruhodné.)

Našel jsem dvě pěkná horská kola v kontejneru.

Taky jsem se probudil nedlouho po usnutí s hrozivou představou nástupu druhé světové války a toho utrpení, které znamenala pro tak nezměrný počet lidí. 

Taky jsem promlouval do duše nějaké zarputilé biomatce, která se chystala dělat nějaké problémy v jinak dobře fungující škole – že to nakonec poškodí hlavně ty děti a tak dále. Ale bylo to zároveň nějaké natáčení filmu, protože jsme tu situaci, kdy ona vchází do vestibulu školy a já tam na ni čekám, sjížděli nadvakrát a z různých úhlů.

úterý, 4. června 2019, Hong Kong

Přesně třicet let po Tiananmenu jsem se chtěl jet podívat do Victoria Parku, ale v osm ráno se tam ještě nic neděje. A tak jsem místo toho radši stál nahej pod molem hned u ruského kola, v podstatě tedy v centru, držel se zábradlí, vlny se mnou cloumaly a okolo plavaly malinké rybičky. Přišla stěna deště, na vlnách vyrostly malinké krápníky, a pak zase stejně náhle odešla a vzdalovala se jako takový tmavě šedý opar nad Kowloon a potom dál na východ.

Jedu domů a moc se těším na rodinu. Za pár dnů mi podle všeho bude čtyřicet let.

pátek, 31. května 2019, Taungoo

Volno pokračovalo další dva dny, ale mám nějak pocit, že jsem to potřeboval. Dneska se cítím odpočatý a zaostřený, což zatím tady moc ten případ nebyl. Možná proto, že jsme tady v Taungoo stranou města a v noci je tu ticho.

Taungoo je bývalé královské město, z něhož zůstal vodní příkop okolo – ohromný čtverec o straně dva kilometry. Taky takové jezero uvnitř, u nějž pravděpodobně někdy dřív stál palác. Autem to sem z Yangonu trvá asi čtyři hodiny, ale my jsme si s Tomášem a Chrisem samozřejmě radši přivstali na pátou a jeli vlakem. Lístek do „upper class“ stojí v přepočtu šedesát korun, je tam rozvrzaná ale velká a docela pohodlná sedačka a otevřené okno, odkud lze sledovat barmský venkov a vesnice. Člověk na to má šest a půl hodiny, protože vlaky zřídka jezdí víc než čtyřicet kilometrů za hodinu – z dobrých důvodů, i při té čtyřicítce se strašidelně houpou a natřásají. Na mnoha místech podél trati teď byly čerstvě složené ohromné valy štěrku a pražců, tak se to možná brzy změní. Krajina je tou cestou taková zemědělská rovina a rolníci touhle dobou pilně orají za pomoci buvolů nebo starožitných motorových pluhů. Množství odpadků kolem vesnic je smutné – je to opravdu neuvěřitelný a zoufale neodstranitelný bordel.  

středa, 29. května 2019, Yangon

Dal jsem si dva dny volno, to znamená že jsem se po večerech nepokoušel dohánět věci z Prahy. Trochu mi tím stoupla úzkost jak je zvládnu, protože u některých ani pořádně nevím jak na to, ale obecně jsem rád že jsem to udělal, snad jsem si tím trochu odpočinul. Tahle cesta vyšla tak, že není ani jeden den volno – je buď program nebo přesun. Oboje zabere den až do večeře, a po ní už není síla na nic moc jiného než telefonát domů (což je mimochodem stále fascinující – koho by napadlo, že budeme mít videohovory přes celý svět a že to navíc nebude stát ani korunu). Laime se úvodem vždycky dojemně ptá jestli přijedu domů.

Po Pyaponu jsme byli ještě v Pathein, v takovým na naše poměry celkem nóbl hotelu, páč vhodný klášter jsme nenašli.

V noci se mi zdálo, že jsem potřeboval pracovně zaletět na nějaké jednání do Tel Avivu a rozhodl se s sebou vzít Žilvináska aby se podíval k moři. A když jsme dorazili autobusem na letiště, uvědomil jsem si, že o tom jednání nemám žádný bližší informace – že tu letenku jsem sice koupil už dřív, ale vlastně ani nevím jestli je to jednání potvrzený, natož jestli někdo bookoval nějakej hotel a tak dále. Došlo mi, že s takhle mlhavým plánem jsou naše šance projít přes důkladnou izraelskou letištní kontrolu minimální. S tím jsem se probudil.

neděle, 26. května 2019, Pyapon

Přišla bouře a trochu se ochladilo. Ale dneska ráno už je to zase stejné jako včera a odpoledne bude pravděpodobně zase bouřka. Je to tentokrát opravdu všechno nějaké unavené. Je to možná i tím, že tady trénujeme v klášteru bez klimatizace (když je na výběr, je vždycky lepší dávat peníze klášterům než bůhvíjakým majitelům hotelů). Přes oběd jsem si koupil sukni longgyi a od té doby chodím v ní. Kvalita mého života se tím zlepšila.

pondělí, 13. května 2019

Jsou to takové rozlítané dny. Minulý týden bylo sice dost volna, ale taky nám doma kompletně měnili topení a instalovali plynový kotel, takže bylo potřeba uklízet, přesouvat nábytek, koordinovat řemeslníky a podobně. Taky jsme měli zkoušku s ILLE a taky jsme hráli v Liberci, během obojíhož jsem vypil větší počet piv. Ukázalo se, že zabookovat indie koncert na stejný den, kdy je ve městě zdarma obrovský koncert na majáles, má kupodivu dopady na návštěvnost. Nevím proč to tak udělali, ale protože to bylo v rámci dotovaného festivalu Nisa, nepřijde zkrátka ani pořadatel, ani my. Jen jestli to takhle není s těma dotacema často, že vydržují něco tržně neudržitelného (což z definice nevyhnutelně ano) a lidem je pak trochu víc jedno jestli do přípravy dají takovou péči jako kdyby jim šlo o vlastní peníze (to už je horší).

Jeli jsme na chalupu, sázet sazenice, budovat nové záhony, dodělávat domeček pro děti ze kterého je vlastně takový celkem velký altánek. Díky tomu kotli a tomu koncertu to bylo jen na něco přes 24 hodin a navíc byla zima a mokro. Nicméně rybník už je aspoň díky tomu plný vody. Za pár dnů jedu zase pryč a tentokrát se mi nechce.

sobota, 4. května 2019, nové letiště Istanbul

Často se snažím letět domů přes noc, abych tam byl už ráno. Teprve poslední dobou mě napadá, že to možná zase tak chytré není, protože pak člověk v noci většinou skoro vůbec nespí. Takže je pak tatínek od rána sice doma, ale poněkud zombík. Včera jsem se bůhvíproč vzbudil už ve čtyři ráno, prožil den, zašel do starého města nakoupit pistácie, baklavu pro paní Charvátovou která ji ráda, oříšky, semínka, bulgur, čočku, rejži, cizrnu, fazole, baklažány a okurky a pak čekal v pokoji na odvoz na letiště.

Ve tři ráno jsme se podle plánu vznesli, ale při startu jsme vcucli ptáka, takže jsme asi za čtvrt hodiny zase přistáli aby na zemi omrkli motory. Taky bylo třeba zase doplnit palivo. Mezitím někdo nejspíš z pověrčivosti vystoupil že už znovu nepojede, takže bylo potřeba zkontrolovat všechna příruční zavazadla, jestli tam náhodou nenechal nějaké s bombou. Následkem toho jsme se na tom dvouhodinovém letu zpozdili o dvě hodiny a letadlo do Prahy jsem viděl v Istanbulu akorát couvat od gejtu. Služby na novém letišti jsou zatím dost blbé. Takže teď tu sedím u kafe, je deset ráno a já jsem zombík co je vzhůru už třicet hodin.

Vlastně mě tentokrát docela baví i ten muslimský svět. Má v sobě takovou nějakou starobylou ctihodnost a pospolitost, kterou už u nás pozorovat moc nejde.

čtvrtek, 2. května 2019, Gaziantep

Stromy jsou obsypané velkými fialovými květy, je krásně. Přišla přeháňka, dokonce kroupy, ale už zase svítí sluníčko. Muezín právě dozpíval, sedím v pokoji a pracuju. Daří se mi zatím tady být docela produktivní, ani nevím jak to přišlo. Navečer jsme se šli projít do starého města a pak dlouhým obloukem kolem hradu na večeři do hospody Topkapi, kde je to pěkné a kde jsem byl hned svůj první večer v Gaziantepu, ještě trochu vykulený, že je to vlastně tadyhle kousek od ruin Aleppa takové čisté, zelené a celkem moderní město a že můžu klidně trajdat v noci po ulicích.

úterý, 30. dubna 2019, nové letiště Istanbul

Dlouho jsem nepsal. Žiju docela nevzrušivým životem. Většinu dnů chodím do práce a potom domů. Ale to je samo o sobě celkem dobré. Kromě toho se tam za poslední zhruba dva týdny stalo tohle:

Stavím dětem na chalupě domeček. Nakonec jsme s Žilvinasem zvolili složitější osmiúhelníkový, protože je krásnější. Takový spíš altánek. Našel jsem neomezený zdroj prken zdarma ve Vršovicích u firmy, které v dřevěných bednách vozí autoskla. Minulý pátek jsem tam mezi domluvenými cally místo oběda zajel, půjčil si kladivo a páčidlo a pár těch beden rozbil a naložil. Pak jsem jel zpátky na další cally. Ten den jich bylo neobvykle mnoho (čtyři) a mluvil jsem s lidma, kteří zrovna seděli v Donětsku, Malawi (kokrhal tam kohout), Wisconsinu, St. Peterburgu, Budapešti a Washingtonu. Tyhle možnosti mě asi nepřestanou fascinovat.  

Byl jsem fermentátorem v Českých Budějovicích. Někdy začátkem roku se mi ozval člověk jménem František Apfelbeck jestli bych náhodou neudělal fermentační workshop festivalu Kvas 2019 na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích pod záštitou mikrobiologa, pana profesora Šimka. Já jsem popravdě odpověděl, že tam rád zajedu, ale jako přednášející bych se necítil zcela ve své lize, protože v podstatě umím lít slanou vodu na zeleninu, s čímž vystačím na Letné a v Krymské, ale před mikrobiologickým profesorem by mi asi bylo stydno. Nicméně František se nedal a já jsem nakonec jel. A bylo to zase velice dobré! Potom byla Františkova přednáška o cidrech a taky degustace. Následkem toho došlo k různým dobrým věcem. Jednak jsem se skamarádil s Františkem, který mi přijde docela kompatibilní člověk s dost zajímavými zkušenostmi. Taky jsem poznal různé lidi z Českých Budějovic – hezký mladý pár truhláře a zooložky kteří dělají vlastní cidry, různé osamělé podivíny, nebo pána co vypadal jako bagrista ale velmi se vyznal ve francouzském názvosloví. Kde to jinde máš, říkal jsem si, že takhle poznáš lidi odjinud. Dvě hodiny od Prahy, ale je to jiný svět. Ta krajina je charakteristická, ten hřbet Šumavy na dohled a Temelín na druhé straně, takový mírný sklon kopců, myslím, že kdyby mě tam vysadili a rozvázali mi oči, asi bych si tipnul že jsem někde u Budějovic.

Další dobrá věc byla že jsem spal po delší době ve spacáku v autě. Po degustaci jsem řídit do Prahy samozřejmě nemohl, ale taky se mi nechtělo jít pařit dál s ostatními, protože jsem chtěl být brzo doma. A tak jsem poslouchal muziku a ve tmě pil cidre, co mi dal František. Už před šestou ráno jsem chodil budějovickým parkem, který se taky jmenuje Stromovka a pak jel sám tou krásnou krajinou domů a říkal si znova, kde jinde tohle potkáš, viď, takový požehnání takhle si jezdit rozdávat zajímavé věci, potkávat lidi a vidět jinou krajinu v ranním sluníčku, a ještě tím vydělat dost aby se to pokrylo.

Taky jsme byli na Petřině benefici pro postižené děti na faře v Liboci, což bylo taky moc pěkné.

Taky jsme byli s Worm’s ve studiu na Svárově, abychom se dohodli na finálních mixech naší nové desky, nahrané 23 let poté, co jsme ty písničky na gymplu složili. Je to pořád gymnaziální, ale dělá mi to radost a z čistě kytarového hlediska mě překvapilo že ty rychlý věci pořád dovedu zahrát a že mě to baví. To je další věc, kterou si jen tak neužiješ, viď, nahrávat osmdesátkový rychlý sóla.

Taky rostou sazenice – fazole, rajčata, chili, hrášky, hokkaido, cukety, různý kytky. Něco jsem nasázel ven, ale teď se bojím aby to nezmrzlo, protože se velmi ochladilo a taky konečně začalo pršet.

Taky se pořád snažím vyčerpat kalnou vodu z nepoužívaného vrtu. Vody je tam dost a já se snažím sám sebe přesvědčit, že se postupně pročišťuje.

Taky jsme měli po dlouhé době zkoušku Alaverdi, snad poprvé od ledna. Začali jsme tím, že jsme si rovnou zahráli patnáctiminutovou instrumentálku Egle, na kterou jsme se nepřipravovali, což byl takový vysloveně alaverdí krok. Bylo to rozvrzané, ale bylo to tam. Ta kapela je velké potěšení. Všichni odvíjíme svými životy, ale to napojení nějak pořád funguje. A vždycky je to hrozná sranda. Bavili jsme se o tom jak pojmout vystoupení na postapokalyptickém setkání JunkTown. Minule vzbudilo ohlas když Vytautas hrál nahý jako prst (což je u bubeníka díky jeho poloze vsedě s roztaženýma nohama obzvlášť zajímavé) a všichni ti mladí Mad Max bojovníci ověšení nábojnicema a zvířecíma lebkama z toho byli upřímně šokování. Napadlo nás, že by nebylo špatné přijít na pódium nazí, jen obalení včelími roji. Zahráli bychom první dlouhý akord, který by včely poplašil, ty by vyletěly mezi publikum a my bychom teprve spustili rychlé písničky – my nazí a v publiku totální chaos utíkajících postapo bojovníků a zmatených včel. Možná by z toho pak byl průšvih, takže by bylo lepší se pojistit tím, že bychom jim ten koncept předem poslali písemně. Ono by to asi prošlo, protože by si nejspíš mysleli, že jde o překlep.

“Dyť jste psali, že Alaverdi vystoupí v moravských krojích!”, stěžoval by si pak organizátor s tváří oteklou od včelího žihadla.

“To je omyl, psali jsme tam jasně že Alaverdi vystoupí v moravských rojích!”, oponovali bychom my popravdě.