čtvrtek, 2. května 2019, Gaziantep

Stromy jsou obsypané velkými fialovými květy, je krásně. Přišla přeháňka, dokonce kroupy, ale už zase svítí sluníčko. Muezín právě dozpíval, sedím v pokoji a pracuju. Daří se mi zatím tady být docela produktivní, ani nevím jak to přišlo. Navečer jsme se šli projít do starého města a pak dlouhým obloukem kolem hradu na večeři do hospody Topkapi, kde je to pěkné a kde jsem byl hned svůj první večer v Gaziantepu, ještě trochu vykulený, že je to vlastně tadyhle kousek od ruin Aleppa takové čisté, zelené a celkem moderní město a že můžu klidně trajdat v noci po ulicích.

úterý, 30. dubna 2019, nové letiště Istanbul

Dlouho jsem nepsal. Žiju docela nevzrušivým životem. Většinu dnů chodím do práce a potom domů. Ale to je samo o sobě celkem dobré. Kromě toho se tam za poslední zhruba dva týdny stalo tohle:

Stavím dětem na chalupě domeček. Nakonec jsme s Žilvinasem zvolili složitější osmiúhelníkový, protože je krásnější. Takový spíš altánek. Našel jsem neomezený zdroj prken zdarma ve Vršovicích u firmy, které v dřevěných bednách vozí autoskla. Minulý pátek jsem tam mezi domluvenými cally místo oběda zajel, půjčil si kladivo a páčidlo a pár těch beden rozbil a naložil. Pak jsem jel zpátky na další cally. Ten den jich bylo neobvykle mnoho (čtyři) a mluvil jsem s lidma, kteří zrovna seděli v Donětsku, Malawi (kokrhal tam kohout), Wisconsinu, St. Peterburgu, Budapešti a Washingtonu. Tyhle možnosti mě asi nepřestanou fascinovat.  

Byl jsem fermentátorem v Českých Budějovicích. Někdy začátkem roku se mi ozval člověk jménem František Apfelbeck jestli bych náhodou neudělal fermentační workshop festivalu Kvas 2019 na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích pod záštitou mikrobiologa, pana profesora Šimka. Já jsem popravdě odpověděl, že tam rád zajedu, ale jako přednášející bych se necítil zcela ve své lize, protože v podstatě umím lít slanou vodu na zeleninu, s čímž vystačím na Letné a v Krymské, ale před mikrobiologickým profesorem by mi asi bylo stydno. Nicméně František se nedal a já jsem nakonec jel. A bylo to zase velice dobré! Potom byla Františkova přednáška o cidrech a taky degustace. Následkem toho došlo k různým dobrým věcem. Jednak jsem se skamarádil s Františkem, který mi přijde docela kompatibilní člověk s dost zajímavými zkušenostmi. Taky jsem poznal různé lidi z Českých Budějovic – hezký mladý pár truhláře a zooložky kteří dělají vlastní cidry, různé osamělé podivíny, nebo pána co vypadal jako bagrista ale velmi se vyznal ve francouzském názvosloví. Kde to jinde máš, říkal jsem si, že takhle poznáš lidi odjinud. Dvě hodiny od Prahy, ale je to jiný svět. Ta krajina je charakteristická, ten hřbet Šumavy na dohled a Temelín na druhé straně, takový mírný sklon kopců, myslím, že kdyby mě tam vysadili a rozvázali mi oči, asi bych si tipnul že jsem někde u Budějovic.

Další dobrá věc byla že jsem spal po delší době ve spacáku v autě. Po degustaci jsem řídit do Prahy samozřejmě nemohl, ale taky se mi nechtělo jít pařit dál s ostatními, protože jsem chtěl být brzo doma. A tak jsem poslouchal muziku a ve tmě pil cidre, co mi dal František. Už před šestou ráno jsem chodil budějovickým parkem, který se taky jmenuje Stromovka a pak jel sám tou krásnou krajinou domů a říkal si znova, kde jinde tohle potkáš, viď, takový požehnání takhle si jezdit rozdávat zajímavé věci, potkávat lidi a vidět jinou krajinu v ranním sluníčku, a ještě tím vydělat dost aby se to pokrylo.

Taky jsme byli na Petřině benefici pro postižené děti na faře v Liboci, což bylo taky moc pěkné.

Taky jsme byli s Worm’s ve studiu na Svárově, abychom se dohodli na finálních mixech naší nové desky, nahrané 23 let poté, co jsme ty písničky na gymplu složili. Je to pořád gymnaziální, ale dělá mi to radost a z čistě kytarového hlediska mě překvapilo že ty rychlý věci pořád dovedu zahrát a že mě to baví. To je další věc, kterou si jen tak neužiješ, viď, nahrávat osmdesátkový rychlý sóla.

Taky rostou sazenice – fazole, rajčata, chili, hrášky, hokkaido, cukety, různý kytky. Něco jsem nasázel ven, ale teď se bojím aby to nezmrzlo, protože se velmi ochladilo a taky konečně začalo pršet.

Taky se pořád snažím vyčerpat kalnou vodu z nepoužívaného vrtu. Vody je tam dost a já se snažím sám sebe přesvědčit, že se postupně pročišťuje.

Taky jsme měli po dlouhé době zkoušku Alaverdi, snad poprvé od ledna. Začali jsme tím, že jsme si rovnou zahráli patnáctiminutovou instrumentálku Egle, na kterou jsme se nepřipravovali, což byl takový vysloveně alaverdí krok. Bylo to rozvrzané, ale bylo to tam. Ta kapela je velké potěšení. Všichni odvíjíme svými životy, ale to napojení nějak pořád funguje. A vždycky je to hrozná sranda. Bavili jsme se o tom jak pojmout vystoupení na postapokalyptickém setkání JunkTown. Minule vzbudilo ohlas když Vytautas hrál nahý jako prst (což je u bubeníka díky jeho poloze vsedě s roztaženýma nohama obzvlášť zajímavé) a všichni ti mladí Mad Max bojovníci ověšení nábojnicema a zvířecíma lebkama z toho byli upřímně šokování. Napadlo nás, že by nebylo špatné přijít na pódium nazí, jen obalení včelími roji. Zahráli bychom první dlouhý akord, který by včely poplašil, ty by vyletěly mezi publikum a my bychom teprve spustili rychlé písničky – my nazí a v publiku totální chaos utíkajících postapo bojovníků a zmatených včel. Možná by z toho pak byl průšvih, takže by bylo lepší se pojistit tím, že bychom jim ten koncept předem poslali písemně. Ono by to asi prošlo, protože by si nejspíš mysleli, že jde o překlep.

“Dyť jste psali, že Alaverdi vystoupí v moravských krojích!”, stěžoval by si pak organizátor s tváří oteklou od včelího žihadla.

“To je omyl, psali jsme tam jasně že Alaverdi vystoupí v moravských rojích!”, oponovali bychom my popravdě.  

čtvrtek, 18. dubna 2019

Tenhle týden se mi daří vstávat brzo, což pro mě znamená v šest, zacvičit si, zameditovat a pak jít ještě uplavat čtyřicet bazénů. Pak se teprve vrátím domů, jdu s mi.pu, pak s Žilvinasem do školy a teprve do práce. Dneska jsem k tomu ještě ráno zadělal chleba. Teď to zrovna jde, jindy zase tolik ne.

Jsou teď krásné slunečné dny a jako vždycky v takovémhle režimu si venku ráno říkám že tohle je opravdu skvělé a privilegium tady být. Když se člověk z tý postele vykope, skoro vždycky to stojí za to.

Začal jsem taky nahrávat rozhovory s babulkou o jejím životě, což bych pak rád přepsal do textu a pak se uvidí. Je to velmi zajímavé.

středa, 10. dubna 2019

Co jinak? V Tunisu jsem se ještě potkal s Klárou Bednářovou, kterou jsem dost dlouho neviděl. Hráli jsme na Kampě na Tranzistor Zpívánkách, v osekané akustické verzi a bylo to vysloveně parádní, až o tom psal na Facebook sám Richard Krajčo. Měli bychom to udělat někde znovu. Byli jsme na chalupě pobýt na sluníčku, zalévat a vyčerpávat kalný vrt v doufání, že se tam nakonec objeví čirá voda. Udělali jsme si na dvorku klutánky. Upekl jsem chleba a udělal pomerančovou marmeládu. Jinak se snažím pracovat, jde to střídavě.

úterý, 2. dubna 2019, Tunis

Tenhle hotel je svět sám pro sebe, oddělený od všeho ostatního. Jsem tu snad podesáté a je to trochu jako nějaká simulace virtuální reality. Probudím se ve známém pokoji, za oknem známý výhled na nádvoří s velkým bazénem a za lesíkem na moře včetně té hory na obzoru, která je vidět jenom někdy. Věštinou jdu ráno plavat, ten velkej bazén mám sám pro sebe, teď je ještě ledový jako blázen, a slunce začíná ozařovat palmy okolo. Dole na snídani u známého švédského stolu se zdravím s číšníky, dlouho jsme se neviděli, jak se má rodina? Pak den strávený v jedné ze zdejších místností tréningy nebo jednáním, konverzace při coffee breacích a postávání na sluníčku venku. Kouříval jsem cigarety nebo žvýkával tabák, ale teď už to nedělám. Odpoledne světlo žloutne, vím že pokud projdu lesíkem ke Středozemnímu moři, najdu tam ve větru rybáře s dlouhými pruty, na pláž vytažené dřevěné lodě a taky jednoho koně, jednoho velblouda a jedno velbloudí mládě, které za těch pět let co sem jezdím už vlastně mládě není.  

středa, 27. března 2019

Hráli jsme včera v Plzni v Depo 2015 hned vedle obrovského Měsíce visícího v prostoru. Bylo to pěkné. Před náma hrála sóloset Katarzia a znovu jsem si připomněl, že ona je teda naživo opravdu hrozně dobrá, a to i zcela nezávisle na tom, že je hezká a dobře se na ní kouká. Výborně zpívá a má ten dar, že úplně opanuje prostor a lidí z ní nemohou spustit oči. Moc se při hraní nehýbe, takže když pak udělá nějaké gesto nebo grimasu, člověk má pocit že je to najednou hrozná jízda.

Domů jsme dorazili kolem jedné ráno, já úplně hotovej. V noci pršelo. To je dobře, každá vláha se počítá.

pondělí, 25. března 2019

Příspěvek do truhlice dětmi špatně pochopených textů:
Táta mi včera připomněl, že jsem ho jednou jako malej konsternoval dotazem “tatí, jak se zšoustává skutečnost?” Ukázalo se, že jsem poslouchal pořad, kde nějaký dramaturg hovořil o tvorbě a realizaci show.

Byly u nás na večeři Hanka s Olgou, po bůhvíjaké době. Hovořili jsme o lecčems, zejména o dětech a o životě. Člověk si taky znova ověří, že přátelství navázaná ve věku, který se ne nadarmo nazývá formativní, bývají těžko srovnatelná s většinou těch pozdějších.

Mám hodně práce a pokračující půst. I přesto jsem si vzal v pátek volno, abych jel zasadit sto sazenic keřů. Taky jsem prořezal třešeň, sklidil prvních pár deci březové mízy, vyčerpával vodu a kal z vrtu zkoumaje jestli se kalná voda pročistí a spároval jídelním nožem fasádu než zaroste vinnou révou. Následkem toho jsem se na slunci dost spálil. Před týdnem byly ještě meze nacucané vodou, teď už zase začínají být vyprahlé a prašné. Vypadá to na další horké a suché léto.

Taky jsem měl druhý fermentační workshop v keramické dílně Ema má mísu. Je mi pořád trochu stydno, že někdo zaplatí sedm stovek za to, aby se naučil lít na věci slanou vodu, ale než jsem stačil vznést podnět na snížení vstupného, už to bylo vyprodané. Taky se snažím, aby to bylo praktické a s dobrýma surovinama, lidé si to vyzkoušeli vlastníma rukama, odnesli si domů nějaké parádní fermenty a nadále se toho už nebáli, takže to za to snad nakonec stojí. Já pak zase výdělek utratím za jejich keramiku, která je krásná ale drahá a sami od sebe bychom si ji asi nekoupili. Takže je to takový všeobecný win-win a těším se zase někdy příště.

Taky jsme slavili s Žilvinasem narozeniny. Nejdřív jen spolu klukovským dnem, kdy jsme s novým dalekohledem jeli okukovat chrliče na Pražský hrad, pak se šli s Almelou projet na motorovém člunu, pak zašli na výstavu Zdeňka Buriana a nakonec na all you can eat sushi. V neděli jsme se sešli s jeho kamarádama – převážně novými spolužáky – v bazénu, což je hezké, i když v ostatních rodičích takto přinucených do plavek to možná vzbudí dojem že jsme hipíci a snad i trochu úchyláci. Ale i tak je to pěkné.

Taky jsem upekl další chleba. Začínám se do toho dostávat, je to hrozně dobrej chleba. Namazaný osoleným máslem s medvědím česnekem je ještě lepší. Nebo citrónovou marmeládou, kterou jsem vyrobil ze zbylých biošlupek z fermentačního workshopu.

Dneska je krásný den. Byl jsem plavat. Zítra koncert s Katarzií pod Měsícem v Plzni. Jedeme dál.


úterý, 12. března 2019

Jdeme spát a ještě se nám nechce. Alelie vytáhne knížku o Emilovi a my, místo abychom poslouchali před spaním, zpíváme s Žilvinasem zplna hrdla “Emíííle, debííílééé, stojíš v pěkné rovíííně!”

Laime to chvilku toleruje a pak vztyčí prstíček a tím svým hláskem dvouletým nás napomene: “Opičák. A dost!”

pátek, 8. března 2019

Jak se to stalo že už je březen? Březen nicméně nepochybně je a chili sazeničky rostou. Byla například popeleční středa a já, byť ne úplně křesťan, začal jsem stejně jako loni velikonoční půst, protože mi to přišlo dobré.

Hráli jsme před Fórem Karlín na střeše Red Bull autobusu, což bylo zajímavé i proto, že byla zima jako v psírně a pršelo. Po dlouhé době jsem potkal Zdeňka Bínu a ostatní z -123min.Pak jsme šli na předávání Andělů, kde jsme sice nic nedostali, ale měli jsme tam rezervovaná místa u stolu vzadu, což bylo milé. Všude spousta známých a kontury večera jsou s přibývajícími hodinami dost rozmlžené, protože bylo úterý a nebyla ještě popeleční středa.

Ve středu jsem měl a chtěl jít na zahájení Jednoho světa. Ale nešel, protože jsem trpěl pocity viny, že po dvou týdnech cesty jsem každý den v práci a každý večer pryč, a taky kocovinou z večírku na Andělech.

Včera jsem s lehkým donucením zašel do Jazzdocku, kde jsme dostali TAIS AWARD 2019 za album Pohádky. Cena je taková upravená nicméně pravá letecká vrtule, což je zajímavé mít v ruce, páč je to velmi nezvyklá a elegantní věc.

Upekl jsem další toustový chleba, příště ho zkusím z kvásku. K tomu v práci spousta práce, k tomu zařizování studny a cesty na chalupě, to máš furt něco.