pondělí, 13. ledna 2020

Předcházela tomu velká debata a nerozhodnost, ale v sobotu nám přivezli myčku nádobí, čímž jsme v našich životech překročili další pomyslný milník. Faktorem bylo nonstop mytí nádobí přes vánoční prázdniny a taky Stefano, který jednou říkal „káámarade, to ti změěni život!“ 

Zatím ji sledujeme všichni čtyři s fascinovanou nedůvěrou, ale ani není tak nahlas jak jsme se obávali a asi si na ni brzy zvykneme, jako ostatně všichni. 

úterý, 7. ledna 2020

Byl jeden z posledních dnů roku, ležel jsem v posteli na chalupě, za oknem se začínalo smrákat a na obloze růžověly červánky. Nahoře na horizontu údolí se rýsovaly černé siluety stromů a prázdné dráty chmelnic. Kolem mě v odpoledním spánku oddychovala moje žena a děti a pes, v kamnech praskalo a jinak bylo úplné ticho a bezčasí. A já si říkal: „Tohle všechno je. Díky za to. I tohle všechno jednou pomine.“ 

Cestoval jsem loni o něco míň než v předchozích letech, což ničemu nevadí. I tak toho bylo dost. Byl jsem dvakrát v Gaziantepu, dvakrát v Barmě (a přitom jednou cestou v Hong Kongu a jednou v Koreji), taky ve Varšavě a Lublinu, v Tunisu, a Jeruzálému a Ramalláhu. A všichni spolu ještě v Řecku. 

Přečetl jsem 38 knížek, ale složil jenom jednu písničku. 

Nepsal jsem jinak skoro měsíc, a takže jen velmi krátce od posledně:  

Koncert Worm’s před Vánoci byl nakonec fajn.

Stavili jsme se v Kváskovicích, abychom předhodili Žilvinasa tetičce a taky se prošli po šumavských kopcích. 

Prázdniny byly neobvykle dlouhé, plné dva týdny. Strávili jsme je doma a na chalupě, což bylo konzervativní, ale bylo velmi dobré si takhle odpočinout. Hodně jsem vařil a tak nějak celkově obnovoval sílu. Naznal jsem, že bych se obešel bez toho chodit do práce a takovýhle outdoorově/domácí život by mi vyhovoval. Ale už jak to říkám je mi jasné, že by to tak nebylo a začaly by mě brzy hlodat pochybnosti a nejistoty, které se mi provětrají jen když jsem pravidelně nucen fungovat v okolním světě mezi jinými lidmi. Nemluvě o tom za co bychom žili, žejo.

Zamrznul rybník, asi poprvé za těch svých osm měsíců existence. Když jsem se chtěl na Nový rok vykoupat, musel jsem před sebou na schodech do vody rozbíjet led. Pak jsem se ponořil po krk a položil si krumpáč na led vedle, zatímco zachumlaní Žilvinas a Laime opatrně pochodovali po ledu okolo. Byla to neobvyklá situace. Takhle jsem tam chvíli seděl a pak zase vylezl. Je jasný, že se člověku do vody v takové zimě nechce nikdy, ale ještě ani jednou jsem toho ex-post nelitoval. Tím pádem hádám, že je dobře to dělat. I včetně toho, že ti pak chvíli není vůbec zima a můžeš si posedět v lednu na hrázi rybníka nahatej, což je hned další neobvyklá situace.  

Máme tu nový rok a já do něj vstupuju v docela dobrém stavu. 

čtvrtek, 12. prosince 2019

Když žiju tímhle střízlivým pracovně-domácím životem, bývám ospalejší než obvykle. Těším se domů a doma se těším do postele. Ráno vstávám brzo, ale záhy bych si šel lehnout znovu. Říkám si, že se tím pádem zajisté regeneruju, dobíjím. Taky je to možná tím zimním počasím a tmou. Taky možná že jsem ještě nastydlej nebo že jsem si v pondělí nechal obnovit očkování proti břišnímu tyfu. 

Oholil jsem se, protože jsem si přivezl z Barmy příliš dlouhý fousy a taky abych po nějaké době zjistil jak vypadám. Ale už to zase pomalu dorůstá. Nevím jak může mít někdo trpělivost se holit každý den. 

Měli jsme další zkoušku s Worm’s a dneska máme koncert. Moc se na to energeticky necítím, ale budu to muset nějak dát. 


pondělí, 9. prosince 2019

Konečně jeden klidný domácí víkend. Bylo docela teplo, vítr foukal po obloze zachmuřené šedé mraky a my jsme si vyšli na výlet na Říp. Upekl jsem chleba. Taky jsem v lavóru založil kimči, tentokrát i se sušenýma krevetama z Myeik, udělal nějaké bramborové placky a taky perníčky a taky boloňské špagety a noky a strašně pálivou omáčku á la tabasco. Tohle obsesivní zimní vaření mi taky už docela chybělo. Šli jsme s Alelií v sobotu večer na rande, nejdřív do Dim Sum Spot na Letné, a potom ještě do kina na nový film Jirky Havelky Vlastníci. Taky jsem se věnoval domácím pracem a šli jsme s Žilvinasem plavat.

Jsem nastydlej. Polykám vitamín C. Poránu medituju. Doznívá jetlag, chodím brzo spát a hodně brzo vstávám. Ta solitérní hodina nebo dvě ráno je cenný čas a dá se toho i dost udělat. Akorát by to pak někdy chtělo dorovnat siestou po obědě, což většinou nelze.

Taky jsme v neděli měli zkoušku s Worm’s na čtvrteční koncert. Bylo to fajn se zase vidět a fajn hrát na Les Paula přes Marshalla. Leč co s tím? 

čtvrtek, 5. prosince 2019

Před necelýma 48 hodinama jsem stál na ulici teplého nočního Yangonu. Před 36 jsem okukoval malý buddhistický chrám a zmrzlé zeleninové zahrádky kousek od jihokorejského Seoulu. Pak jsem viděl z výšky mongolské pouště, sibiřské řeky a nakonec i Ještěd, stříbrnou špičku mezi mraky. Před 20 hodinama jsem se přivítal doma s rodinkou a šel s nimi po delší době spát do vlastní postele. Tyhle přesuny mě nepřestávají fascinovat. 

pondělí, 2. prosince 2019, Yangon

Lidé spjatí s bývalým režimem jsou v Barmě jiní než si pamatujeme od nás.

My jsme byli zvyklí na socialistickou vládu dělnických primitivů, kdežto tady jsou ti lidé spíš taková vládnoucí manažerská třída, která je lépe vzdělaná a živená a kouká obecně na prostý lid z patra. Ten režim byl teoreticky socialistický, ale byla to především tvrdá vojenská diktatura, podobnější spíš latinskoamerickým zemím než středoevropskému komunismu.

pátek, 29. listopadu 2019, Myeik

Datová síť je tu poslední třeba dva roky bezvadná a levná a můžeme si domů denně volat s videem. Pro třetí svět je to typická situace. Úplně vynechal fázi počítačů s internetem a nastoupily rovnou mobilní telefony a mobilní data. 

Laime mi na dálku ukazuje nové samolepky s různýma zvířecíma mláďátkama a popisuje mi je, seč jí slovní zásoba stačí. Většinou stačí, ale i když ne, ví si rady: 

“Tady je opičátko, tady je kočičí – pičátko …”, vysvětluje pohotově. 

středa, 27. listopadu 2019, Yangon

Na skok v Yangonu, protože to z Nay Pyi Taw nešlo do Myeiku najednou. Aspoň jsme se sešli s UKM domluvit se co by šlo dělat pokud se ho opravdu pokusí zavřít. 

Zašel jsem taky na reflexní masáž a bylo to dobré, ale brali to tak důkladně, až mám modřiny na lýtkách a bolí mě chodidla. Ale zdá se, že mi tím spustil v orgánech nějaký očistný proces, protože jsem hned potom dostal zimnici a průjem, v noci jsem se potil v posteli, ráno vyčůral tmavě žlutou moč a od té doby je mi báječně, vlastně o dost líp než předtím. 

úterý, 26. listopadu 2019, Nay Pyi Taw

Nay Pyi Taw, město duchů zakletých do křídel pětimetrových mahagonových dveří poloprázdných hotelů. Potkali jsme se mimochodem s Maelem Reynauldem, který toho o Barmě hodně ví a vyplatí se ho poslouchat. Po pracovním programu jsme se ocitli na domácí večeři i s několika poslanci z etnických států, byl zrovna shanský Nový rok. Poslanci s sebou přivezli zajímavé lokální kořalky, například rýžovici s macerovaným ženšenem a goji, kořalku s ume švestkama a mocnou česnekovici. Ale nepřeháněli jsme to. 

pondělí, 25. listopadu 2019, Mandalay

Celých pět dnů mi v hlavně zní písnička “Feeble Screams” od norské blackmetalové kapely Burzum. Začíná takovým charakteristickým syntezátorovým zvukem a někde za zdí mého pokoje je výtahová šachta, ze které se při každém pohybu výtahu ozve velmi podobný zvuk. Velmi potichu, ale stačí to na to aby mi v hlavě hned naskočil ten zbytek. 

Potkali jsme před hotelem čirou náhodou Min Ko Nainga, kterého si velmi vážím, a který je tu v podstatě takový Václav Havel. S tou výjimkou, že Havel šel v roce 89 na Hrad a Min Ko Naing v roce 88 zase zpátky do vězení, protože tady se tehdy převrat nekonal.