Vzbudil jsem se zase jednou dost nad ránem, šel jsem včera celkem brzy spát. Nejdřív jsem meditoval, ve tmě asi ve čtyři ráno. Potom jsem se přesunul vedle na gauč abych jim tam nesvítil a četl si. Kolem páté slýchávám dolní vchodové dveře jak jde táta venčit Elišku. Říkám si, že to je velmi vzácné, že tu jsme všichni spolu a jsme živí a zdraví a nic nám neschází. To nebude trvat napořád, ale teď je to tak a já si toho vážím. A s tím hned přichází odvěký osten pocitu viny – právě teď, když mám všechny podmínky krásně rozdané a nic mě nepálí, právě teď bych měl věnovat energii tomu, abych něco posunul, vybudoval, vytvořil, pomohl někomu nebo něčemu. Snažím se žít dobře, ale mohlo by z toho být víc věcí pro víc lidí, což není. Spíš míň, v téhle izolační době.