středa, 4. listopadu 2020

Dny se v životě tady u lesa vrátí do svého lesního režimu a běží jeden za druhým, velmi si podobné. Jsou to dobré dny. Pramálo sociální, ale to mi nevadí. A když se nestresuju tím, jestli by mi to náhodou vadit nemělo, vlastně mi tu nic nechybí. Stejné to bylo na jaře, vůbec mi nepřijde, že jsme tu už strávili skoro půl roku. Ale ony ty pražské dny v normálním režimu taky často rychle běží, ale nevnímáš je stejně, je to jen normální čas. To jen tady jsem pořád zvyklý, že je to trochu atrakce, spojená s nějakými mimořádnými událostmi, výlety, budováním. 

Stavili se rodiče, to je vždycky pěkné a v téhle době obzvlášť. Hodně pršelo a půda je nacucaná jako dlouho ne. Nebo ji možná touto roční dobou tady tak dobře neznáme. Díky tomu jdou v lese snadno vytahovat z hlíny i poměrně velké, třeba dvoumetrové, stromky. Přinesl jsem takhle pár javorů a dubů, ale borovice věrny své pověsti drží v zemi pevně a vytáhnout nejdou. Když svítí náhodou sluníčko, jdeme ven – zpracovávat jablka, porazit nějakou soušku nebo prostě jen tak na procházku na Dřevíč. Pořád se každé ráno koupu v rybníku, dá se tam postupně vydržet i déle. Nejdřív začnou bolet malíčky, zřejmě proto, že je to ta nejperifernější periferie, ale pak to zase přejde a člověk by tam vlastně vydržel i déle. Držím se pořád pro jistotu poblíž břehu jak zmíněno výše, ale jde to čím dál líp. Nazpíval jsem písničku pro Worm’s, což není přímo něco, čím bych se chtěl prezentovat kamarádům od seriózní hudby, ale je to každopádně legrace. Nevím kde jinde bych se dostal k tomu nazpívat „Satana!“ v metalovém čtyřhlasu. 

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.