pondělí, 19. října 2020

Koronavirus v Čechách prudce stoupá, jsme na tom nejhůř v Evropě a je už prakticky jisté, že nemocniční kapacity se zaplní nebo přeplní. Vláda působí bezradně a lidi začínají blbnout – čehož se v tom ostatně bojím nejvíc. Když se lidem daří špatně a bojí se, začnou dělat všelijaké kraviny a to křehké předivo společnosti se začne natahovat a trhat. Ale nenapadá mě co bych s tím ze své pozice mohl dělat, leda tak konejšivě hovořit k paní Charvátové nebo psát smířlivé posty na Facebook. Ale první nejde, protože si Charvátovi obehnali hájovnu červenou páskou a druhé už tak dělá většina ostatních co smýšlí smířlivě a mně přijde zbytečné do té kakofonie přidávat další hlas. Střídáme se ve starání o babulku, což vlastně obnáší jen jí vařit a občas uklidit a občas s ní pohovořit. Je to jinak pořád holka samostatná i ve svých devadesátipěti. Teď máme službu my. Až nebudeme, odjedeme asi zase na chalupu. 

Nám samotným zatím nic neschází, mám práci a jsme aspoň zatím v pořádku. Home office model mi vlastně docela vyhovuje, rozhodně víc než jezdit každý den do práce. 

Byl jsem na chalupě ve čtvrtek a pátek sám, abych to tam vytopil, ale nakonec jsem se sám vrátil domů skrzevá tu babulku a taky že bylo opravdu mimořádně hnusně. Objednal jsem ovocné stromy a keře, asi poslední várku co se nám rozumně vejde na pozemek. Vyrazili jsme na výlet deštivými lesy a poli až k pracovnímu táboru Vojna u Příbrami, kam komunisti posílali politické vězně těžit uran. Začal jsem číst Eat the Buddha: Life and Death in a Tibetan Town od Barbary Demick a je to čtivé stejně dobře jako její knížka o severní Koreji Nothing to Envy. 

Dost pracuju a je to samý call, což začíná být únavné. Je těžký držet u všech plnou pozornost. Jinak dobrý. 

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.